30 aha momentů třicátnice (#2): Všechna ta musím a chci

Co dalšího jsem odhalila ve třiceti?

Kromě lásky, prosperity, seberealizace, ale i svých nejtemnějších slabin a taky prvních šedin… aha momenty č. 12 až 19:


Osobní vůle: „musím“ a vlastně chci


[su_dropcap]12[/su_dropcap] Musím“. Tuhle mi někdo řekl, že si musím šetřit na důchod, protože já už žádný nedostanu. Možná nedostanu, možná to za těch třicet let bude úplně jinak. Ale musím? Ve skutečnosti nemusím. Popravdě? Já se CHCI mít ve stáří dobře. Nepotřebuji se chlácholit představou, že něco musím.

Ke každému musím, patří tedy i nějaké chci... Chci-li NĚCO, potřebuji si to nějak zařídit. Mám volbu to nechtít :))

Má volba z toho dělá mojí potřebu a já se tomu přizpůsobuji. Když takto své potřeby respektuji a podílím se na jejich naplňování, plyne mi z toho pocit jistoty – vím, že dělám, co je v mých silách. Ne více. Ne méně.

Ztrácíme hodně energie, když se navzájem přesvědčujeme nebo ujišťujeme o svých musím/musí/musíš/musíme. Pokud si volím to, co druzí považují za povinnost nebo nezbytnost, pořád je to má volba. Ale obvykle jim to neříkám, vyděsila by je skutečnost, že mě k tomu nic a nikdo nenutí. Báli by se, že s tím kdykoli skončím. Ale já jsem si to přeci zvolila. A slovo krále, ehm královny, přece platí, ne? Už delší dobu se učím nemlít hubou na prázdno :))

Nu a pokud se mi ještě stále někde vtírá pocit, že volbu nemám (pocit, že mi nějaké „musím“ nebo „nemůžu“ svazuje ruce), je to často spíš proto, že nejsem ochotná přijmout následky těch dalších možností, které se nabízejí – a proto „musím“ zvolit tu jednu možnost, ale zároveň nejsem ochotná vidět její opravdové přínosy, protože pak už bych nemohla remcat.

To, že mi nějaká možnost nevoní, ještě neznamená, že to není možnost 🙂

Jen tak mimochodem, na mě idea šetření moc nefunguje. Dávám si peníze stranou, když je to možný, to jo, ale spíše mi jde o budování skvělé práce, kterou můžu s radostí dělat klidně do 120.


[su_dropcap]13[/su_dropcap] Remcání vs. svobodná volba. V mých 30 se stala krásná věc. Jak člověk dozrává, uvědomuje si, kolik těch „musím“ vlastně dělá rád.

Celé to stěžování si je vlastně mnohdy chování přejaté – a v určitých kruzích i očekávané.

Viz „cool“ teenageři nebo obecná filozofie některých sociálních skupin typu „Neremcáš s námi? Remcáš proti nám.“). Jenže život je kouzelný v tom, že když přestaneme plakat nad tím, jak je těžký a nespravedlivý, náhle se změní v něco mnohem přívětivějšího.

Když si člověk zvědomí své strachy a už není otrokem svých tužeb (má tužby, ale už jen „může“, nikoli „musí“) nebo očekávání druhých (resp. svého strachu „co by tomu řekli ostatní“ – je zpočátku mnohem těžší někam se pohnout… je to strach ze svých voleb a z toho, kam nás zavedou a kým se díky nim staneme – nevěříme si.

Takže proč se vlastně my lidé přikláníme k onomu „musím“? Protože ve světle „musel jsem, jinak jsem nemohl“ vypadá případné selhání tak nějak snesitelněji. Na oko.

Odpovědnost za vlastní selhání – to je tedy odvrácená strana svobody… a důvod, proč se tolik lidí drží svých „musím“ – dá se tím obhájit cokoli…“jinak to nešlo, chápete?“


Osobní vůle: (ne)chci!


Nejdřív otázka filozofická… chci, nebo je mi dáno chtít? Přání vytvářím nebo se s ním slaďuji?

Je mnohem těžší vybrat si osobní směr, kterým se chci rozpohybovat, dokud se sama sebe neustále ptám: „A bude se mi líbit tam, kam dojdu?“

Takže nakonec způsob, jak nebýt na konci zklamaná a jak hodit tyhle otázky za hlavu, je vybrat si cestu, která mě každodenně baví a obohacuje.

A když ta cesta (nebo třeba i život) skončí v půli, nebude potřeba litovat, protože každý den byl darem… a když na konci cesty bude ještě něco navíc (třeba dostanu ke svému příjmu i důchod od státu, haha), tak dobrý – třešínka na dortu. A když ne, nebude tam pocit křivdy („celý život se dřu a vy na mě s třemi tisíci měsíčně???“), bude tam pocit naplnění vlastní cesty (a báječné tři tisíce měsíčně navíc, haha).

To, že mě cesta baví, ale neznamená, že bude celou dobu snadná, spíš naopak… avšak… když dělám, co mi baví a je se mnou v souladu, nevadí mi překážky, nevadí mi dělat chyby a učit se.

[su_dropcap]14[/su_dropcap] Svou vůli si nevykřičím, nevybrečím, nevytrucuju. Zkoušela jsem to. Stopadesáttisíckrát. Než jsem přijala fakt, že tak to prostě nefunguje. Možná si to, co od druhých chci, vynutím zdatnou manipulací – ne že bych nevěděla, jak na to, ale k čemu mi to bude, když to ten druhý to nedělá svobodně a rád?

Za vším, co chci, se ukrývá mnoho pocitů a taky mé životní hodnoty, základní potřeby a aktuální priority – když je dokážu sama pojmenovat?

Pokud si to pojmenuju, pak to dokážu i druhému člověku dobře vysvětlit, aniž bych mu musela hrát na emoce, a dokážu jasně dát důraz na to, proč něco od něj potřebuju.

Pak se většinou dobereme oboustranně výhodného řešení… a někdy i mnohem lepšího řešení, než kdybych si prosadila svou.


[su_dropcap]15[/su_dropcap] Je v pořádku dát najevo svůj nesouhlas, ale sama před sebou neobstojím, když k tomu přidávám podvědomě své soudy, stížnosti, sebelítost či obviňování – v takovém případě to vždy mohu poznat – je to slyšet v mém hlase, v tónu. Někdy to jinak neumím, ale každý den mám tuto svou osobní misi – pilovat svůj sebeprojev.

Slušné jednání je tak trochu zapomenutá kvalita, kterou v moderním světě takové chování považujeme za staromódnost nebo dokonce přetvářku, a přitom…

Upřímná slušnost, která vychází od srdce, je základním projevem toho, že druhého člověka chovám v úctě.


Ochota ke změně


[su_dropcap]16[/su_dropcap] Když chci pro sebe lepší životní podmínky, potřebuju být i ochotná učinit v sobě i ve svém životě náležité změny.

Bez změny přístupu není vývoj k lepšímu možný, protože stejné cesty zkrátka vedou logicky na stejná místa.

Řada knih osobního rozvoje nefunguje jednoduše proto, že smyslem návodů je pomoci člověku utéct ze současné pozice, aniž by se nejprve smířil sám se sebou a s tím, kde je a kdo je. Pracují s odporem a stresují čtenáře honbou za nedosažitelnou chimérou.

Dnes už vím, že nejlépe mi fungují ty postupy, které pomáhají vytvářet zdravé vnitřní i vnější podmínky, ve kterých v klidu můžeme to chtěné přivítat do svého života.

Navíc přijetí současného stavu je mnohdy hlavní součástí této ochoty ke změně. 

Ten, kto nie je spokojný s tým, čo má, by nebol spokojný ani s tým, čo by chcel mať. Sokrates
www.myslienkadna.sk

Osvědčilo se mi, že když v daných podmínkách začnu dělat změny (změním „nemůžu“ na „mohu)“, rozpustím odpor a díky tomu se začnu kolem sebe dívat jinak – a tím i vidět nové příležitosti. Je to jako začít zkrášlovat byt, přestože vím, že se chci stěhovat. Inu což – tak bude krásný pro toho, kdo přijde po mě… však i mě, bez odporu, je pak dopřáno doplout k tomu, co hledám.


[su_dropcap]17[/su_dropcap] Žádný den není stejný. Rutina nebo obyčejnost ve skutečnosti neexistuje ani v tom nejobyčejnějším období života. Šeď života vidím jen, když nejsem ochotná se dívat pozorněji. 

Někdy věci komplikuju jenom proto, že mi jednoduchost nebo rutina přijde „obyčejná“ a nedůvěřuju tomu, že by to ve skutečnosti mohlo být tak snadné.

Je to naučený způsob uvažování. Když však svůj život postupně zjednodušuji a zbavuji různých nánosů, dostávám jako dar více času pro sebe a pro vše, co považuju za smysluplné, pro svou radost, své bližní a jejich radost.


[su_dropcap]18[/su_dropcap] Pocity viny či selhání mají smysl, jen když je dokážu proměnit v něco smysluplnějšího. Jinak jde o plýtvání energie. Provinilost ze mě sama o sobě neudělá lepšího člověka, spíš tím často dávám ruce pryč od toho, co jsem způsobila. Pokání funguje jedině tehdy, když následuje vnitřní proměna – a je-li to možné, tak i skutky nápravy.


[su_dropcap]19[/su_dropcap] Minulost se sice fyzicky nemění, ale někdy je moje změna pohledu tak výrazná, že se vlastně tím mění celá má historie. Nejvíc jsem to poznala na vztahu ke svým rodičům. Ne nadarmo každý psychiatr se ptá na otce a matku.

Vztah k rodičům je prostě alfa a omega šťastného vztahu k sobě. Je to o ochotě přestat stavět svůj život a svou identitu na pocitu ublížení – i tady platí, že s tím přichází potřeba přijmout zodpovědnost za svá případná selhání.

Osobní historie nás do velké míry definuje, takže pak se s každým novým pochopením a odpuštěním se zas o kousek víc stávám ženou, kterou jsem vždycky chtěla být, ale bála jsem se, že na to nemám. Mám. Jen se to třicet let klubalo, klubko jedno moje zamotaný ♥


Líbil se ti článek? Sdílej ho se svými přáteli!

Můžeš jim říct, který bod k tobě promlouvá 🙂


Odhalení č. 1-11 se týkají dosahování snů a prožívání emocí a najdete je v minulém díle.

30 aha momentů: Co jsem se v mládí nenaučila a hodilo by se! (#1)

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nákupní košík
  • Your cart is empty.
Přejít nahoru