Ano, takhle vypadala moje domácí lékárna v roce 2013, a kdybyste se do ní mrkli v roce 2011, našli byste chemií přetékající šuplíky rovnou tři – kromě inhalátorů, antibiotik a podobně byste tam našli léky na úzkost, antidepresiva a prášky na alergii nebo žaludeční poruchu. Dnes je ten šuplík prázdný. Nejsem žádný extra přírodní člověk, ale opravdu většinu potíží, když se dostaví, vyřeším esencemi (sláva tea tree oleji!), bylinkovými čaji a párkrát do roka si slupnu Ibalgin (jako daň za sedavou práci a vlastní lenost:).
Když se dnes zpětně dívám na tu fotku, mám ze sebe velkou radost. Ze své cesty.
Obrátit nemoc v uzdravování
Zní to jako klišé, „změň se a budeš zdráv, najdi odvahu podívat se do sebe a budeš zdráv“. Upřímně – když je vám zle, tak vás tyhle poučky akorát tak nase*ou. Dokud netrváte na uzdravení a nezjistíte, že jsou pravdivé 🙂
Tohle může být příběh naděje pro někoho, kdo už je z farmaceutické pasti vyčerpán, jako jsem byla já. Kdybych měla říct jednu věc, která mi pomohla – tak to bylo přestat se na potíže dívat jako na nemoc a začít ji vnímat jako příležitost k uzdravování.
Ale abych mohla vysvětlit, jak jsem se uzdravila, musím nejdříve říct, jak jsem se stala nemocnou.
Astma, chronická bronchitida jako následek několika zápalů plic a každoměsíčního zobání antibiotik. Klinická deprese se všemi příznaky (úzkostlivost, únava…), zánět jícnu, reflux, permanentní rýma, srdeční arytmie, potíže s tlustým střevem, gynekologické problémy, nutnost rehabilitace zad, borelióza, extrémně bolestivá menstruace.
A několik záhadných neidentifikovatelných nemocí přicházejících a odcházejících dle libosti.
Jak jsem se stala ne-mocnou
Narodila jsem se do rodiny, kde bylo hodně nepřiznaných emocí a pocitů – ty pak víceméně pravidelně vybouchly v nějakou tu scénku, za níž jsem se jako správně ulítlý „cíťa“ dost nesmyslně vinila. Jako Ryba s lunou v Raku (voda-voda) jsem byla chodící emoce nasávající do sebe emoce druhých. Tehdy začaly moje zápaly plic, které měly za následek poškození dýchacího systému.
Sama jsem následně v dospívání nezvládala své emoce vyjadřovat, což se začalo projevovat hysterickými záchvaty vzteku a zoufalství a sebepoškozováním – tím začalo mé osmileté putování po psychologických a psychiatrických ordinacích. Prášky eliminovaly potřebu vyjadřovat emoce na minimum. Ovšem ony potlačené části mne nadále tajně vířily v mém vnitřním univerzu a ničily mé tělo, vztahy i běh mého života, aniž bych si mohla všimnout, kde je zakopán pes.
V 17 jsem si našla přítele, byl to skvělý kluk, ale zrcadlil mi mé sebe-nepřijetí. Tehdy samozřejmě začaly ženské problémy. Je to tak absurdně analyzovatelné, že se musím smát. Měl rád sex (jehož zemitý způsob byl velmi vzdálený od mé romantické představy posvátné sexuality, o níž jsem tehdy neměla tušení – dneska už alespoň vím, že to má jméno a že to chci prožívat jedině takto), ale jasně – antikoncepce byla „přirozenou“ volbou. Brala jsem velmi agresivní druh, a to pouze z důvodu, že byl levnější a že jsem po něm neztloustla. S antikoncepcí ustaly menstruační bolesti – nebyla jsem totiž opravdová žena, takže jsem na sobě neměla co nepřijímat. Tyhle prášky spolu s antidepresivy a v návaznosti na popírání sebe sama a mé podstaty způsobily většinu potíží s žaludkem a trávením – na což jsem začala brát další léky, jež měly vedlejší příznaky únavu, ospalost, nechutenství nebo naopak přílišnou žravost, nevolnost, třes svalstva a já nevím, co ještě…
V polospánku jsem vystudovala vysokou, plnila občanské povinnosti a budovala kariéru coby sociální pracovník a projektový manažer. Pyšnila jsem se, že mne lanaří všechny politické strany ve městě, a zatímco jsem odmítala zprznit své jméno politikou, přišly i nabídky budoucnosti, „která se neodmítá“. Matrix women jako vyšitá. Bezemoční, produktivní. S občasnými záchvaty vzteku a smutku (poklička na velmi natlakovaném hrnci selhávala).
Co nepoškozovaly léky, ničila jsem úspěšně svým sebemrskačskými myšlenkami plnými viny a oběti. Jako třešničku na dortu jsem své tělo od 16 úspěšně zabíjela nikotinem, po vzoru tatínka a tehdejšího trendy způsobu trávení volného času jsem se stala dost slušným alkoholikem, takže v opozici k slušně se rozvíjející komunitní politicko-charitativní kariéře jsem měla na triku i dost slušná noční fau-paux.
Bod zlomu – cesta k uzdravení
Ano, ano – jednoho dne asi tak před třemi lety (2009) moje tělo řeklo dost – zkolabovalo, odmítlo nadále sloužit mým sebedestruktivním záměrům. Permanentní únava přerostla v neschopnost pohybu. Začala jsem omdlévat, jednoho dne se tělesné funkce natolik zpomalily, že žádné, ani nemocniční přístroje mi nemohly naměřit pulz – mé tělo bylo v totální hibernaci, zatímco já se snažila „vesele“ běhat po světě a dělat, že se nic neděje. Srdce mi bilo, jak se mu zachtělo, že doktor nad tím vším kroutil hlavou, že vlastně ještě stojím a mluvím s ním, když se mi v různě dlouhých intervalech dokáže na takovou dobu zastavit.
Dostala jsem samozřejmě nějaké léky a následně trochu ve svém životě zvolnila, některé věci změnila, ale… zprávu jsem plně neuposlechla. Až o dost měsíců poté…
Oficiálně jsem snědla zkažené maso nebo vypila špatnou vodu, tehdy jsem ležela několik hodin v bolestech na zemi, a protože jsem nebyla schopna doplazit se pro telefon a zavolat si záchranku, ležela jsem tam celé dopoledne, čímž mi bylo dáno pocítit tělo v plné palbě, každou jeho buňku. Následně se pročistilo horem-spodem, a tím mi umožnilo ho po dlouhé době u-cítit, uslyšet.
Aby mi to bylo zcela jasné, vyrazila jsem si 10. 10. 2010 na kole několik zubů a roztrhla si bradu, měsíc jsem šišlala a pro bolest mohla jíst jenom tekutou stravu.
Tehdy se z mého nevědomého žití postupně stávala vědomá Cesta, ale to vidím až dnes – bylo to postupně, pomalu, krůček po krůčku. Až do nyní – za poslední rok a půl jsem měla neměla jediný lék kromě dvou ibalginů (protože starý způsob žití si ještě párkrát vyžádal, abych byla funkční žena a nevěnovala čas bolesti, která mi problémem naznačovala, kde se nachází současný směr cesty).
Léčiva? Děkuji – nechci. Danajský dar
Už v roce 2010 jsem přestala brát antikoncepci. Dnes mám pleť občas znovu jako puberťák, ale jsem cyklická žena, která ví, že tento problém tkví v nedostatku sebepřijetí. Občas přijde i ta menstruační křeč, to mé ženství a dávná zranění si žádají náležitou pozornost.
Ukončení požívání antikoncepce pro mne znamenalo vstoupit do bran Intuice, a tak netrvalo dlouho a po pár měsících začala ťukat na dveře mého vědomí má duše – Jano, neber antidepresiva. Jano, neber antidepresiva. To mnou velmi otřáslo – samotná myšlenka, že bych měla existovat emočně jako v minulosti, mne děsila, ale uklidňovala jsem se, že už nejsem tak nestabilní a labilní tvor jako v 16 letech. Jistá dávka strachu byla ovšem na místě, neboť to bylo pár měsíců poté, co mi byly zvýšeny dávky kvůli plánované sebevraždě (tu noc jsem si sepsala vše, co musím udělat, než odejdu – zákonitě mi tehdy došlo, že odejít nemůžu, že mám ještě hodně práce, tehdy jsem došla do bodu spirituální smrti a vše začalo jinak a nově, začala jsem ten seznam skutečně plnit, ale pouze proto, abych se osvobodila a mohla začít žít život takový, po jakém jsem vnitřně skutečně toužila). Pak se mi dostal do ruky E. Tolle – Moc přítomného okamžiku a já se naučila oddělovat své emoční tělo od své Podstaty, začala jsem se vidět nad tím jako něco víc než jen emoce, a s tím přišla i naděje, že to zvládnu i bez prášků.
S psychiatričkou jsme naplánovaly postup snižování dávek. Beze srandy přiznávám, že to bylo nejhorších 14 dní v mém životě. Myslela jsem, že se nechám zavřít na detox. Pohybovala jsem se v jakémsi deliriu, hlava mi třeštila, zvracela jsem, měla jsem průjem, viděla jsem zamlženě, točila se mi hlava, byla jsem tak zmatená, že jsem se v nejhorších dnech ani nemohla trefit do dveří. Tehdy jsem šla do lesa a na kolenou prosila přírodu, aby mi pomohla. Aby vrátila znovu funkčnost mému tělu. Trávila jsem hodně času v lese, do pár dní se můj stav zklidnil. Dodnes mám za to, že mě opravdu vyslyšela. Měla jsem tehdy nutkavý pocit vděčnosti za úlevu, že jsem několik týdnů chodila do přírody a jako poděkování sbírala odpadky.
Psychický a emoční stav po ukončení medikace byl ne-překvapivě lepší, než během braní AD. Když jsem viděla, jaké svinstvo jsem pod rouškou lékařské pomoci pojídala, odmítla jsem do sebe dát jakýkoliv další lék z lékárny a začala se zajímat o alternativní způsoby léčení, změnu stravování a o výklad nemocí jako vzkazů těla odkazujících k nesouladům v mysli/emocích/životě. O něco později jsem přestala jíst maso, následně kouřit a nakonec i pít alkohol, dnes si dám občas jednu skleničku vína a přátelé se mi smějou, protože to se mnou mává jako dřív flaška Ginu. Přišlo i období, kdy jsem se třeba na týden dva vrátila ke kouření, ale to jen proto, že vím, že potlačování čehokoliv, mi ubližuje mnohem víc a že v tu dobu jsem vskutku potřebovala vnitřní „smrad potlačeného“ nějak dostat na povrch a vidět. Potřeba kouřit pak samovolně po pár dnech zase vymizela, závislosti se nebojím, na to se mám už moc ráda.
Cesta od nemoci ke zdraví obsahuje mnoho kroků – např. poznání sebe sama, přijetí sebe sama, změna stravování, prožití a přijetí potlačených emocí, rozpoznání svých strachů, odložení všeho starého a nefunkčního, a to na všech úrovních – oblečení, předměty, nábytek, vztahy, návyky, činnosti, myšlenky), změna prostředí, proměna všeho, co do sebe pojímáme (názory, jídlo, návykové látky, chemikálie v hygienických prostředcích).
Vše se vším souvisí a vše přichází postupně a přirozenou cestou. Základní pravidlo zní – Rozhodni se, ale netlač na pilu. Jestli já žiju v naprostém souladu s tělem? Jsou dny, kdy žiju z prány, jsou dny, kdy jsem vitariánem a jsou dny, kdy si dám maso, protože pro mne představuje energii, které mívám nedostatek – energii „ostrých loktů“. Mám-li chuť na sladké nebo kávu – dám si, nejsem totálně nasazená, abych se sebetýrala přehnanou disciplínou a odpíráním. To produkuje v těle mnohem více jedu než vídeňská káva s pařížskou šlehačkou. Rozdíl je v tom, zda-li se odbudu tesco-kvalitou, nebo si dopřeju bio a domácí výrobky.
Tady platí pravidlo, že nemůžeme po Životě chtít, aby nám přinesl kvalitu a důstojný způsob žití, když si to nedokážeme dát sami. Že nemáte dostatek peněz na kvalitu? Já jsem zrovna teď nezaměstnaná – ona se cesta vždycky najde. Vše souvisí se vším… A stejně nejdůležitější je, s jakou myšlenkou se stravuji.
Stačí se rozhodnout – Mé tělo se navrací do původního vitálního, svěžího a mladého stavu. Slovy Luisy Hay – Jsem ochotná se změnit.
POTŘEBUJEŠ S TÍM POMOC, CHCEŠ OPORU A PRŮVODCE?
Přihlas se do mého online kurzu s ebookem, podporou v mailech a sms Poznej sám sebe – Vnitřní manipulátoři a inspirátoři ♥
[su_button url=“http://www.liveinspirit.cz/ebook/“ background=“#bfe626″ color=“#3c3c3c“ size=“8″ center=“yes“ radius=“0″ icon_color=“#515151″ text_shadow=“0px 0px 0px #000000″ rel=“lightbox“]PŘEČÍST SI O KURZU[/su_button]