Byla jsem prvorozená. Tatínek mi v dětství občas říkal Jane (ne po anglicku Džejn, ale prostě po chlapsku – Jane). Dětství jsem strávila lezením na stromy a v hokeji na rybníce mě všechny vesnický týmy chtěly do brány. Když mi tatínek koupil růžové brusle, styděla jsem se vylézt z baráku.
Pak mi „narostly kozy“ a dostala jsem svoje první „krámy“.
Svůj holčičkovský svět jsem si schovávala pro sebe.
Když se dneska podívám na fotky z gymplu, vidím se – vyjukaná citlivá tichá holčička s bohatým vnitřním světem, která byla vhozená do nemilosrdného světa teenagerů.
Nezbylo mi než nasadit si ostny a tu svojí dívčí podstatu pohřbít ještě hlouběji.
A schovat za piercing a punkové číro. Ani dospělácký svět můj vztah k ženství nijak nezměnil. Jela jsem na výkon. Hektolitry kafe, výsledky, efektivita, zaměření, … manažerka.
Mužské fungování světa mě pohltilo, přežvýkalo a vyplivlo zpátky do reality.
Vyhořelou. Pak i znásilněnou.
Zhasla jsem jako sirka. Ale konečně tu byl ten popel, ze kterého bylo možno povstat. No, nevstala jsem hned. Ještě jsem se propadla asi o třicet pater níž.
A přiložila jsem si do toho pekelného ohně proměny žhavá polínka.
Jako například téměř zdařilý pokus o znásilnění nebo vztah s násilným psychopatem. Dřív jsem o tom nemluvila, nebo mluvila – ale zmateně, každému jsem řekla něco jiného, protože sama jsem z toho byla úplně mimo. Jenže mě to proměnilo. Léta jsem utíkala do světa, cestovala a pomalu si to zpracovávala, až zpracovala – dnes díky tomu vím, že…
Osobní katastrofy lze nahlížet s obrovskou láskou v srdci a vděčností bez špetky odporu.
Dnes to píšu, protože vím, že je mezi vámi mnoho těch, které „o tom také často nemluvíte“… vím to, protože když o tom začnu mluvit, každá druhá až třetí žena má nějakou takovou zkušenost. Píšu to, protože možná se za své příběhy třeba ještě stále stydíte. Příběhy, které vás činí silnějšími, ale i soucitnějšími ♥ A nakonec po dlouhém čase léčení traumatu možná i šťastnějšími.
(jestli víte o nějaké ženě, která potřebuje tahle slova číst – pošli jí je)
Každá žena si potřebuje najít svůj „styl“ ženství
Testovat, cítit se a to pak i žít. V každém pohybu, v každém rozhodnutí…
Po svém fyzickém a psychickém kolapsu v roce 2012 mě smetla ezoterická vlna, která mně na jednu stranu otevřela mnohé cesty, na druhou stranu mi nijak nedala návod, jak poznat, která cesta je ta má.
Navíc jsem docela slušně trpěla schizofrenií a maniodepresivními výkyvy nálad. Dodnes se divím, že mě v některých okamžicích moji přátelé (těch pár, co mi tehdy zbylo) nenarvali roubík do pusy, nesvázali do svěrací kazajky a nešoupli na oddělení pro zvláště těžké psychopatické případy.
Dodnes jsem jim neskonale vděčná za jejich důvěru a akceptaci.
Přijali mě i šílenou a díky tomu jsem se mohla uzdravovat.
Je velice snadné, když je člověk oslaben životní krizí, sáhnout po nějakém instantním návodu, udělat si názor a obrnit se, ale my lidé potřebujeme k životu v podstatě jednoduché pravdy, které nám pomáhají se přibližovat své vlastní přirozenosti, ne nás od ní odvádět.
Takže pokud se budu držet tématu ženství – zjistila jsem, že pobíhání nahá po loukách, vyřvávání po lesích a čůrání do mechu mi sice nevadí (ba naopak – bylo to obohacující a osvobozující), ale není to můj typ svobody. Tehdy jsem ty postupy takto potřebovala, moc jsem je takto potřebovala.
Abych sloupala všechny ty slupky. Ale nakonec i to loupání slupek byla vlastně další slupka, které jsem se potřebovala nakonec vzdát.
Žena obohacená o všechny vlivy…
Z každé fáze života mi zůstalo něco krásného, dovednost, dar či třeba blízký přítel.
Chci tím říct, že si klidně ráda například obejmu strom, protože mi spojení s přírodou a jejím duchem pomáhá od stresu, že si večer před spaním klidně „frknu na plátno“ lucidní sen nebo se s vámi při kafi pobavím o teoriích vesmírných, ale taky že dokážu frčet na výkon, zakousnout se a udělat na pracovním poli zázraky. Ale dnes už taky vím, že…
Jsou to jen skořápky, nástroje a že to moje ženské gró je prostě v něčem… jiném… cítím to, žiju to, ale do slov to asi dát nejde.
Najít si své podstatě blízký ženský vzor…
Zhruba před dvěma lety jsem si konečně upřímně zpochybnila svojí představu o sobě… „Jsem tedy Jiná žena… jiná než ženy, jaké zatím znám, ale jaká? A co víc – jak to žít?“
Trvalo mi dlouho, než jsem si připustila, že jsem se v tomto období své největší křehkosti nechala zlákat představou instantního rádoby duchovního návodu na to, jak být ženou. Ale i kdyby mi to prozření trvalo stovky let – stálo mi to za to,
Pak mi zase trvalo dlouho, než jsem si to *moje* nahlédla, nacítila, projevila – a to projevování si ustála před světem.
Asi i proto, že ženskost je často spojována buď s „vysokou“ spiritualitou, anebo s jinými archetypy – žena podnikatelka, žena matka… žena cosi cosi. Jako by to nešlo jinudy? Nebo dohromady…
To mě prostě zmátlo.
Jakoby žena šla dát do škatulky. Jak by mohla – vždyť je živoucí proměnou!
Moje oblíbená Žena – Miranda Gray – mluví ve své knize Cyklická žena o ženství tak, jak mi to vyhovuje – na rozdíl od její první knihy (Rudý měsíc), která byla ještě příliš vonět mystikou a ezoterikou.
Cyklická žena si ponechává hluboký životní přístup, ale je psána moderním jazykem, jednoduše a prakticky.
A hlavně konkrétně, s ohledem na realitu každodenního života – nicméně spíš než aby mi dávala návody – dovedla mě si návod na sebe sama vytvořit.
Tohle je tedy jedna ze dvou knížek, které i po letech mám několikrát do měsíce v ruce (respektive v tabletu). Cyklická žena (tou druhou jsou mnohým také blízká – Genové klíče).
Ženo krásná, ženo milující, ženo jemná, ženo silná, ženo nenávistná i ženo nenáviděná, ženo nebezpečná, ženo mystická, ženo obyčejná, ženo plná života i ty ženo životem zrovna ubitá. Ženo VŠECH tváří! TY! Ano ty, Ženo! Jsi důležitá a svému tělu vládneš jen ty ♥