Marek Havlíček, Jana Mráčková: Pamír a mrkanec do Afgoše

A máme tu další díl. Ještě trochu zataženo, ale v tom příštím se nám začne vyjasňovat a všechno pro mě začne dávat zajímavý smysl. Někdy člověk musí dojít až do konce a svázat rozvázané konce provazu…

Na úvod… Není pro mě jednoduché číst Markovo úhel pohledu (web Marka Havlíčka). Na první čtení tam vidím hlavně to, s čím nesouhlasím, co mě zabolí, čemu chci oponovat, kde chci dodat svůj úhel pohledu, aby to nevyznělo tak jednostranně, nebo kde chci třeba i říct: „Ano, toto je pravda, v tu chvíli to prostě tak bylo, mrzí mi to a přeju si, abych se příště uměla zachovat jinak.“ Takže si přečtu text, … den dva tři to ve mně bublá, převaluje se, útržky vět skáčou do hlavy a ta se s tím snaží poprat, ujasňuje si a pak… se to začne měnit. Pak se zklidním, najdu smíření se sebou i s Markem a na druhé čtení už mi to přijde víc v pohodě, místy se i zasměju a najednou tam mezi řádky vidím i ten vzájemný respekt i to hezké… Jasný, že to tam bylo vždycky, jen jsem měla klapku přes oči, a tak mi to přivedlo k zamyšlení – jestli náhodou i to špatné v lidském životě si občas nezaslouží takové „druhé čtení“, možná v tom člověk objeví věci, které předtím neviděl…

Nicméně jsem se sama sebe musela zeptat, proč v tom pokračuju? Jestli to není nějaká moje forma sebetýrání – kdo normální stojí o takový intimní elaborát o vlastní osobnosti? Inu, zkrátka je to můj způsob, jak své vnitřní perly i bubáky proměnit v něco, co může mít přínos pro mě i ostatní – dávám takto sama sobě příležitost ke „druhému čtení“. Kdybych ten smysl v tom neviděla a kdyby se mi nedostávalo čtenářské odezvy o tom, kde můj pohled někomu pomohl, otevřel cestu tam, kam sám neměl odvahu…, pak by nebyl důvod ve zveřejňování pokračovat. Ale ten smysl tam je, i ta odezva. Jak řekl Sartre: „Nic nemůže být dobré pro nás, není-li to dobré pro všechny.“ A sama pro sebe pokračuju ze stejného důvodu, proč ve svém životě přijímám i všechny další výzvy, které cítím jako přínosné, … protože je to velká příležitost k vlastnímu růstu a vnitřnímu smíření… a přestože ego zprvu protestuje, emoce řádí, tak v hloubi sebe cítím, že je to tak v pořádku, že to otevírá dveře tam, kam zatím nedohlédnu.

Když si čtu Markovo řádky i píšu ty svoje, neustále si připomínám, že ani já, ani on nejsme jen to, co je tu ve zkratce popsané. Marek to ví, já to vím. Jsme lidé, kteří za daných okolností (ne vždy snadných) ze sebe chtějí vymáčknout to nejlepší. A že ne vždycky to jde? Nu, což, svědectví o tom má jedno pozitivum – občas každý ocení (protože to přináší určitou úlevu), když může ty druhé vidět i v tom lidském chybujícím světle, všichni se učíme, nemá smysl se jeden před druhým schovávat. A nakonec každý ve všem uvidí jen to, co tam vidět chce… S tím se občas nesnadno smiřuju, protože jsem dost vnímavá (jen trochu jinými „anténami“ než Mára)… a tak sem tam zavnímám energii těch, co čtou naše řádky, vnímám vděčnost za inspiraci, za nové úhly pohledu, cítím radost, ale leckdy i posuzování a odpor, co se učím nebrat si osobně, a připomínám si znovu to dobré – že když vnímavý čtenář obrátí pozornost do sebe a díky tomu, co tu píšeme, si uvědomí něco nového sám o sobě, co mu pomůže se posunout tam, kde mu bude lépe, pak je to dobře, pak to ten smysl má… a nakonec to nechám být, nechám ten text jeho vlastnímu osudu.

Mareček se často trefuje a z mé perspektivy občas přehání, je to zkrátka Vypravěč, ale je to jeho úhel pohledu a on ten svět prostě takhle vidí a já to respektuju, protože když se od toho oprostím, je to inspirující, přínosný, moudrý a humorný pohled, … jen blbý pro mě, že občas jsem v tom hlavní postavou já a na rozdíl od paní Procházkové ty texty čtu 🙂 Nejsem zatím tolik bezprostřední v sebepřijetí a ty věci si zpracovávám v sobě déle (asi tak čtyři dny ve vlaku transsibiřské magistrály :), než si je sama před sebou i ostatními dokážu ustát a vidět v tom přínos, ale vím, že oba jsme ve svých textech maximálně upřímní – tj. podáváme co nejčistší obraz toho, jak věci vidíme svýma očima, svým vědomím. A oba víme, že rozhodnutí o tom, co je a není pravda, nakonec přísluší jen a jen nám samotným. Stejnou míru svobodné volby má i čtenář.
Text a fotografie z Markova webu:

Tentokrát začneme každý den s Janou
a jejím pohledem na den. Přeci jen ženy jsou ty křehčí, co si
všímají více detajlů, o všem umí psát a mluvit tak poeticky.
Pravdou je také to, že mnoho věcí já prostě vidím a ani se nad
nimi nepozastavím, protože sem je viděl už tolikrát.
Dal znovu poznamenávám, že i když
na SVŮJ blog vkládám Jany poznámky a leckdy vidím, že to co píše je
dost nelichotivé vůči mé osobě, nebo dle mě nepravdivé, ale i přesto necenzuru nic.
Je to její pohled, to jak vidí svět, jak vidí mě a já vím jaký jsem, vím
kým sem a vím co a proč dělám a to že to vidí někdo
jinak,
mou sebeúctu či sebehodnocení neovlivní. Ustojím si to, před
sebou, i před těmi co tyto řádky čtou. (-:
13.7.
Poznámka Jany:
Vzhledem k tomu, že Havlíček je nesmrtelnej a
nepotřebuje jíst, pít, ani spát a ani chodit na záchod (že se
nepotí, to už jsem říkala), nemáme jídlo na snídani (krom mých
tyčinek, který jsem si zabalila, přesně pro tyhle případy a
které jsou předmětem opakované diskuze o tom, kolik váží a jak
v kufrech překáží), domlouváme si jídlo u místňáků
(doufám, že nebude na jídelníčku kurut!). Svítá. Žena mě
pozve dovnitř malého hliněného domku, v malém prostoru leží
na zemi 5 dětí a 2 babičky, na hliněných kamínkách se nám
hřeje mléko. Zatímco matka točí kličkou jakéhosi plastového
stroje svým tvarem připomínajícího robota R2-D2 (čti Ártůdýtů)
z Hvězdných válek, kibicuje zhruba čtyřleté dítě a
naviguje jej, co má připravit (chléb a jogurt… žádný kurut,
uf!). Navrhnu, že budu točit, aby mohla snídani připravit. Podle
mě stroj odstřeďuje smetanu, která pak vytéká z kohoutku,
ale dovnitř nevidím a podle tučné chuti (a Havlíčkovo poznámek
o tom, že to smetana prostě není) docházím k závěru, že
přístroj smetanu nejspíš taky tluče, a tak je to něco mezi
máslem a smetanou (protože máslo to taky není!). Vrby břízy…
Pojmy s dojmy… achjo! :)) Beru tác se snídaní a nabízím
ženě peníze, odmítá, takže vytahuji bločky a pastelky pro děti
(který jsem si zabalila přesně pro tyhle případy a které jsou
předmětem opakované diskuze o tom, kolik váží a jak v kufrech
překáží).
Projíždíme mezi dvěma horami, napravo zasněžená královna
Pamíru, vlevo pouštní princ. Zdraví nás. A uzdravují. Mají
protikladnou energii a dohromady tvoří bránu. Něco v tom
momentu je posvátného, po tváři mi stékají slzy. Hudba Thomase
Bergersena
 to jen podtrhuje… Před vstupem do Pamíru se
rozprostírá rozsáhlá pláň, která v sobě ukrývá mnoho
fascinujících příběhů, jejichž osudové souvislosti by jim
mohl závidět i Atlas mraků. Cestuju do jiných časů a jiných
světů a říkám si – kdo ví, třeba jednou nějaký z nich
zachytím na papír…
Na druhý pokus přejedeme hranice do Tádžikistánu. A to
doslova – přejedeme! Vojáci na nás mávají, pískají. Klepám
Markovi na rameno, že by možná bylo dobré zastavit. Vysvětluje
mi, že v takových okamžicích je lepší nereagovat. 
Nemyslím
si, že je to zrovna TENHLE okamžik, ráda bych měla razítko o
vstupu do Tádžikistánu, abych z něj později mohla bez
problémů vyjet. Vracíme se. Týpek u hraničního okýnka má
vytřeštěné oči tak, že koukám po mističce, kterou bych mu
položila na stůl, pro případ, že by mu ty oči vyskočily
z důlků. Vypadá na infarkt, zuřivě koktá a opakuje:
„Pačemu vy nezastavili.“ Chápu ho. Má určitou zodpovědnost.
A nechat někoho projet bez kontroly pro něj může představovat
fatální průser. Nicméně… ta závora byla otevřená, to je
prostě FAKT, který chápu i já :)))
Stoupáme do hor, projíždíme kolem soutoku dvou říček,
jedna stéká z červené hory, druhá z modré,… a než
splynou v jeden proud, pár desítek metrů vytváří
dvoubarevný tok. Oheň a voda. Alchymie. Opus magnum. Protiklady. …
Říkám si, že tady by se určitě dalo vykutat spoustu pěkných
kamínků. Vybaví se mi, že před odjezdem jsem byla u kamarádky
fyzioterapeutky a bavily jsme se právě o té polaritě, a jak je
občas v tomhle maskulinním světě komplikované zůstat v ženské
energii, zvláště když se vlastně ani moc neví, co to pravé
ženství vlastně znamená… Martinka mi ten den při té
příležitosti prozradila, že se narychlo se svým přítelem tajně
vzali, a ukázala mi jejich snubní prsten se dvěma kameny –
červeným rubínem a modrým safírem. Tak jako ta řeka… Tak jako
ty hory… Tak jako ten zapomenutý příběh…
Check point je v nějakých čtyřech tisících metrů
nad mořem. Už nevidím hvězdičky, ale celé galaxie. Svět už se
nehoupe, ale točí. Mareček pronáší nějaké divné věty, u
kterých si nejsem jistá, jestli mi mají povzbudit. Jestli ano, tak
to má opačný efekt.
Projíždíme měsíční krajinou. Pár metrů od čínských
hranic. Chtěla bych prostrčit aspoň ruku plotem („moje ruka byla
v Číně“ hihi), ale radši mlčim. Místy je plot rozbořený,
takže na skok do Číny by asi možné bylo, jen si nejsem jistá,
jestli by se to těm pánům, co sledujou satelitní snímky, líbilo.
Zastavíme před brodem. Chci slézt z motorky. Bum bác. Ležím
na zemi a tlemím se. Zamotala se mi tkanička do stupaček. Tak to
bychom měli. Vytahuju Snickersku, další položku na mém bezmasém
asijském jídelníčku. Postupně se krajina mění, před Murghabem
je i asfaltka. Ostrá skaliska se místy z tmavé zbarvují do
červené. Říkám jim „vysílače“, protože směřují
k nebesům a bůhví, s kým si „povídají“. Příroda
je skvělý architekt. Pro mě je to zatím asi nejhezčí část.
Cosi v těch obrazech se hodně dotýká mého srdce do hloubky,
kterou doma člověk prostě nepocítí. Je to setkání s čímsi,
co rezonuje s mojí duší.
Guest house v Murghabu. Domlouvám pro nás nějaké jídlo
k večeři. Zhroutím se unaveně do gauče a Marek to komentuje.
Kdybych někdy chtěla vyhrát olympiádu, rozhodně si Havlíčka
najmu jako svýho trenéra, ale do tý doby, ať mi dá svatej pokoj.
Jsem ráda, že jsem ráda. Svět se točí, plíce maj pocit, že
venku není žádný kyslík, který by mohly nadechnout. Záda mě
sice nebolí, za to kolena o sto šest. Skoro celý den ve
stupačkách. Permamentní posilovna, haha. Marek by prohlásil něco
na způsob, že to potřebuju. Jako obvykle provokativně navrhuje,
že si půjdem zaběhat. Jdu do sprchy. Ta bohužel nemá dveře,
kterými bych mohla třísknout. Marek jde běhat. Nebo spíš
testovat svoje limity. Chlapeček…
Mareček sice protestuje, že mám s sebou blbosti, ale
stejně jako on má svoje vitamíny a vše, co ho jako řidiče
udržuje v pohodě, tak já mám svoje, aby mi nehráblo –
závan civilizace, péče a půvabu, který se v tom moto
skafandru, helmě, potu a prachu nemilosrdně vytrácí… připomínky
toho, že jsem žena, např. pleťovou vodu Nobilis Tilia s růží,
co osvěží mojí unavenou pleť, která za poslední dny zestárla
asi tak o 10 let… Nicméně chápu, váha je váha, a tak
odevzdávám svůj voňavoučký šampón Yves Rocher místní
slečně.
Jdu koupit vodu. Mělo to být kousek, ale nakonec je to
výprava přes tři kopce. Je vedro, vezmu si tílko a sukni, nechám
svoje krásné světlé vlasy rozpuštěné vlát ve větru, aby
uschly, a… a až podle pohledů místních si vzpomenu, že jsem
v islámské zemi. Kurník. Já si tu negativní pozornost snad
přitahuju naschvál :))
Na pokoji se ptám kluků z Izraele, jak tu funguje
elektřina. Odpoví, že pracuje JENOM v noci. Pak se rozesmějou
a dodají, že tedy stejně jako holky. No, ty voléééé, a dost,
už taky! Jdu si radši vyprat.
Večer se s Markem znovu pokoušíme propojit svět před a za
zrcadlem a mluvit o tom, co způsobuje mezi námi napětí. Snažím
se být upřímná a říkat věci tak, jak jsou, jak je cítím
zrovna v tu chvíli, takže to určitě nejsou fakta, ale
pomíjivé dojmy. Jen voda, která proteče, a než se jí člověk
dotkne, už je dávno pryč. Nicméně dojmy a pocity, které
potřebuju dostat ven, abych se vyklidnila. Není to moc jednoduchej
hovor, ale nakonec asi bylo vyřčeno, co bylo potřeba říct.
Docela mi pomůže se cítit líp, že i Marek přiznává něco ze
svého chování. Dokonce uzná, že má taky hodně věcí, které
s sebou veze zbytečně (což já samozřejmě už vím dávno,
a proto mi vadilo, že mě pořád buzeruje a sám káže vodu, pije
víno). Nechci ho neustále obviňovat za to, že se s ním
cítim blbě. Ale něco chtít je jedna věc a dělat to je věc
druhá. Začínám chápat, že jsem se zamotala do snahy být
nepostradatelná (mít přínos pro cestu)… a tahle sebekontrola
způsobuje pravý opak a brání mi se projevit, protože tuším, že
ten přínos je prostě dost jiný, než Mareček očekával. A já
mam někde v sobě strach, že když nebudou ta očekávání
naplněna, budu odmítnuta. Jenže nač se toho bát, když se to
stejně děje, haha… Sakryš, Mráčková, věř v sebe
trochu!
NÁMOŘNÍK NEZÍSKÁ ZRUČNOST NA KLIDNÉM MOŘI.
HRAVOST ZAHÁNÍ VEŠKERÉ CHMURY.
NEVYMYCUJTE NEŘESTI, CHCETE-LI MÍT PŮVABNÉ ŽENY!
PODOBALI BYSTE SE HLUPÁKŮM, KTEŘÍ HUBÍ HOUSENKY A TOUŽÍ PO
MOTÝLECH…“ Marilyn Monroe
„NEVADÍ MI ŽÍT V MUŽSKÉM SVĚTĚ, JE-LI MI DOVOLENO
BÝT ŽENOU.“ Marilyn Monroe
———————————————————————————————————————————–
Marek – pro jistotu zde píši, že toto je můj
pohled na uplynulý den, ale to je asi poznat dle množství
pravopisných chyb (-:
Ráno nám holčina měla udělat
snídani. Janu sem požádal večer, aby to s ní dohodla na cca
šestou, pár minut po svítání. Snídaně nikde, tak se do
hliněného domečku Janča vydala na průzkum, zda se něco děje,
nebo jedeme. Za patnáct minut, akorát sem vše sroloval do
příslušných sáčků, stan, tyčky, spacák, nafukovačku, Jana
přinesla snídani. U těhlech pokrmů je to vždy jedna ku jedné že
to člověku zrychlí krok, protože na toaletu nebude chodit klidně,
ale dle akutnosti to bude přecházet od rychlé chůze po sprint.
Máslo, sýr, jogurt, palačinka, vše z domácí produkce, vše
ultra max bio, vše ultra max plné života a já si říkal kolik si
těch parazitů zase přivezu a snad ze mě nepolezou jako v Africe. Všímám si že toho Jana sní několikanásobně víc než já, odpovídám si, že sám sem nejvíc hladovej, když sem vynerovvanej a to by asi sedělo.
Jsme 36km před přechodem, takže tam
dojedu ještě ze zalepenýma očima, ostré ranní slunce
fotogenicky osvětluje štíty kolem údolí. Na hranicích nám
naznačuje, že se tudy nedá projet, ale že to musíme objet, a
ukazuje někam do vesnice. GPS ani mapa neukazují žádné další
cesty, jedu do vesnice a prodírám se tržištěm směr hranice,
ptám se a pak se zase vracím k přechodu. Cestou se ptám policisty
který zastavuje každé projíždějící auto. Říká že by to
mělo jít, že tudy je dobrá cesta, kdybychom to měli jet druhým
přechodem, že tam je to pro motorku nesjízdné. Popojedu na
přechod, vytáhnou anglicky mluvícího mužíka v uniformě, který
nám říká, že tento přechod není pro turisty. Uf, jen tak
sporadicky zkouším, ale pochopitelně to nejde. Uf. Přes stovku
zpět na křižovatku a pak cca pade na hranice. Je to asfalt, žádný
provoz, tak jedu svižně. Panoramata sou parádní, slunce ještě
dole, tak je příjemně, žádné teplo, takže kochací zatáčková
silnice. Sem tam se motorka zavlní, jsme těžký, ale jedu na
pohodu.
na GPS je vidět … špatně .. nadmořská výška .. 46xx
Jedeme pomalu k přechodu který je
cca v nadmořské výšce 4300 nad mořem, ani nevím zda sem někdy
tak vysoko byl. Asfalt se promění v díratý asfalt, pak v díry
obehnané sem tam asfaltem, pak na šterkovku, pak na drncalku, pak
na šitovku, pak na chtít spadlovku. Ani sem nestíhal koukat na to
jaká je silnice a jak je nerovná, nebo kde jaká je díra. Advinka
ať vjela do jakékoliv díry, tak se jen trochu zachvěla a díru
projela, i když v ní skoro zmizelo přední kolo. Důvěřoval sem
jí a zbytečně nestresoval, takže sem v klidu mohl vzít do levé
ruky kameru a fotit, či natáčet ty úchvatný, ohromující a
orgastický panoramata, s kterých se mi ježila srst na zádech a
sem tam se mi drali slzy do očí, i když to bylo spíše tím, že
tam byla kupa písku a ve čtyřech tisících se už blbě dýchalo
a já se začal dusit.
Jízda ve stupačkách = stojím na stupačkách
s pokrčenými koleny, pružím, vyvažuji a tak odlehčuji motorce a
bezpečně s ní manipuluji, tím že tělem se nakláním na stranu
jak je potřeba, musím s ní být jedno tělo a cítit každý
pohyb. Je to složité, když vzadu sedí Jana a jakýkoliv její
nepředvídatelný pohyb ovlivňuje naše těžiště, ale zatím vše
ok. I když je motorka očividně přetížená, sem tam padnou
tlumiče na doraz, ozve se rána a já se modlím aby někde něco
nekřuplo a nebyli z motorky dvě půlky. Vím že ručím za
bezpečnost obou, a díky přetížené motorce sem trochu nervozní,
jestli to můžu mít opravdu pod kontrolou. Kochám se a zhluboka
dýchám, vnímám jak se musím vědomě a opravdu zhluboka a silně
nadechovat abych do těla dostal tolik kyslíku, kolik tělo
potřebuje …. vzduch řídne. Je to jako bych nafukoval balonek,
joooo kdybych měl větší plíce, takhle se mi tam nic nevejde.
Formality na hranicích ok. Prohlídka
kufrů, každý máme svůj kufr, otevřu Jany. Víš jak to dopadne
když dáš na rožhavenou pánvičku kukuřici z ketre se stane po
chvilce pražení popcorn, dáš kukuřice na pánvičku víc,
přikreješ to pokličkou a pak jen čekáš, ozívají se rány, je
tam toho dost, takže naboptnávající popcorn za chvilku začne
nadzvedávat pokličku a začne popcorn přetékat jako v pohadce
hrnečku vař, a přesně tak to vypadalo u kufru Jany. Když ho
začnu otevírat aby ho celník překontroloval, kufr z kterého se
vyvalí věci které přetékají a padají na zem, rozsypané
Buryany, rozdrcené tyčinky, neidentifikovatelné kusy prádla a
hyfienických potřeb o kterých bych nemusel psát ….celník na mě
z lítostí kouká, snažím se zavřít kufr, ale asi to vše
nakynulo. Pak otevírám druhý kufr a celník se zalíbeně usmívá,
když je tam vše srovnané, jak říkám: „abych tam našel vše i
poslepu a vše mělo své místo, pochopitelně mi do tohohle
prostoru chtěla Jana natlačit pár křupek, tyčinek, buryzonů,
ale svůj prostor se mi zatím podařilo ubránit, tedy až na pár
hygienických potřeb o kterých bych neměl psát a které sem znovu
a znovu musel brát do ruky abych se prodral k zrcadlovce a udělal
pár fotek.
Trochu mě nadzvedávalo že z mého
úhlu pohledu je prostor který Jana využívá v kufru vyplněný
neefektivně, tři druhy věšteckých karet, knihy – příručka pro
věštění a čarování, dva druhy zimní bundy, když tu zápasíme
s čtyřicítkama….. Ano vezl sem sebou taky celou řadu
zbytečností, náhradní mobil (který se mi hodil v Mongolsku, TRX
na cvičení, na které sem ani nesáhl, protože všude byli a sou
větve, nebo fitcentra, několik balíčků kondomů, a několik sad
tejpů – které se začali hodit po 16tis kilometrech. Na každé
cestě si uvědomuji víc, že sebou tahám mnoho zbytečných věcí,
tak na každé další cestě si vezu věcí méně a méně, ale
pravda je, že se pokaždé najde něco, co byl prostě přehmat. Ale
většinou mě na měsíc dva dlouhou cestu stačí batoh do 7kg ..
když chci být za fráju tak 13kg) Takže viditelně díky rozdílně
zabaleným kufrům to máme na hranici rychlé.
Sice tedy málem infarkt jednoho
pohraničníka, když jsem nezastavil u budky, úplně sem se bál že
mu praskne nějaká žilka, nebo mě trefí okem co mu vylítne z
důlku. Když sem mu klidně řekl, že závora byla nahoře a že
fakt nevím zda zrovna tahle budka, vypadající jako kadibudka je
imigrační a že tu mám zastavit,že kdybych stavěl u každé
podobně vypadající budky tak stavím každých sto metrů …..
viděl sem že před neodvratnou smrtí na mrtvici či infarkt má
tak 32 sekund, tak sem se mu raději spěšně omluvil a řekl že
příště to už neudělám. (příště už byla závora dole)
Takže razítka a jedem, takže
Kyrgystanske kontroly za náma a ted asi dvacet kilometrů pásmem
nikoho na Tadžikistánskou hranici.
Přejedeme průsmyk, kochačka.
Jana si lehá na každé foto zastávce, má toho plné kecky. S
tímhle jí nepomůžu. Snažím se jí podpořit, ale vidím, že to
je nad limit limit, točí se jí hlava a při sestupování padá s
motorky na zem. Na Tádžické straně chtějí poplatek snad úplně
za vše, ani nevím za co vše platím, ani se neptám, každý mi
vyplní velký formulář a pak si vezme peníze. Asi za půl hoďky
jsme hotoví, tedy Jana je hotová už ve chvilku když jsme dorazili
na tadčikistánskou celnici, kde se svalila a odpočívala.
 Sjíždíme
dolů do města Murghab. Objíždím banky a snažím se vybrat z
karty, chci tomu dát přednost a případnou hotovost v dolarech či
eurech nechat na nouzovější případy. Daří se mi až v třetí
bance. Super, mám peníze, tak to už se lépe dýchá, do té doby
se vždy cítím v nové zemi jako se svázanýma rukama. Takže jako
první jedeme pro pohonné hmoty. Zvoním u domku před kterým stojí
cedule s cenami. Vyběhne holčička, pak paní, týpek pomáhá paní
s tankovací pistole natankovat do desetilitrového kýble s nápisem
„MOLOKO“ a z něho to pak lije přes trychtýř do Advinky. Fotky z tankování později, ale pro ilustraci postačí:
čerpačka
první fáze tankování – do kbelíku
a šup do Avinky
Jana
v Lounláči našla že je zde dobrá vegetariánská restaurace.
Vnímám že toho má plné kecky, chtěl sem jet dál, a ještě
něco ujet, nebo spát za městem ve stanu, věděl sem že než se
tu najíme, a vyjedeme tak už je tma a pak hledat místo na spaní
pod tlakem, že to není ok. Restaurace byla v místním hostelu. Tím
že jsme se tu už rozseděli, tak jsme se tu už ubytovali. Nějak
sem vnímal že sem to kormidlo nedržel pevně a že se to
ukormidlovalo do této restaurace, protože jinak kormidlo mělo jít
do místního hotelu, kde by se asi vyspalo lépe. Já to mám tak,
že raději spím ve stanu, na své matraci, ve svém spacáku, než
v nějakém pofidérním hotelu, kde ležím na matraci naplněné
slámou, celou noc mě štípou blechy, či jiné breberky, ve věcech
mám šváby a ještě je na pokoji další nocležník. Prostě mám
pravidlo se dobře vyspat, protože když se dobře vyspím, tak pak
můžu dobře a bezpečně řídit, když se nevyspím, můžu
ohrozit nejen sebe ale i ostatní. Takže buď svůj stan a spacák,
nebo kvalitní spaní bez chození padesát metrů na záchod, který
byl před několika lety bílý ale nyní má hovnový odstín. Tohle
mě nevyšlo, ale uvědomoval sem si, jak je důležité, abych to
své kormidlo pevně držel v ruce, pro zdárnou a bezpečnou cestu
nás obou, budiž mě to pro příště poučením.
Dva dny za sebou sem řídil celý
den, poskakoval ve stupačkách a měl toho plné pérka.
Překvapovalo mě jak moc těžce se dýchá, byli jsme ubytovaní ve
výšce 3666 metrů nad mořem a já si říkal že vyzkouším jak
se tu běhá …. mno …… jestli máte mizernou kondičku jako já
a moc neběháte, jen se snažíte, tak jak vyzkoušet jaké to je
běhat ve výšce 3666 m n. m. …. je to jednoduché, vemte si co
největší jablko, do kterého se zakousnete, cítíte že jen tak
tak dýcháte přes pusu, spíš přes nos, na nos dejte kolíček a
běžte si zaběhat. Nejdřív si říkáte, že to je v poho, pak se
rozeběhnete a snažíte se dlaněmi dostávat před sebe víc
vzduchu, kulíte očima a přemýšlíte kde ho seženete víc, pak
si uvědomíte že se dusíte, ale nevíte jak do sebe dostat víc
vzduchu ….. takže sem uběhl tuším že čtyři kilometry, ale
výkon to byl jako bych uběhl deset.
 U silnice sem si dal ještě
padesát kliků a cítil sem jak mi to udělalo dobře a tělo je
prostě spokojené. Dostalo za dva dny záhul, ale jakoby veškeré
napjetí, které tam bylo, i když sem ho necítil odešlo, taková
účinná uklidňující meditace.
Před spaním ještě polehávám, čtu
si a něco píšu, nabíjím fon a foťák. V obýváku místního
hostelu je partička asi šesti, převážně izraelských kluků,
všichni naleštěné košile, moderní účesy, stylové boty, vše
jako z těch týnejdžrovských časáků. Jednak byl pro mě paradox
že sedí uprostřed Pamíru a jednak to, jak sou vyfešákovaný a
vyfénovaný a pak si lehnou do postele plné molů a pravděpodobně
půlku toho oblečení do rána sežerou brebery. Jak sem zmínil,
moc té komunikace mezi mnou a Janou není, o to víc se mi
jednotlivé hlášky zaryjí do paměti, či do deníčku. A hláška,
když se upocená v týden nepraném tričku vracela z obýváku od
těch uhlazenců ze slovy:
„mezi nimi bych si určitě vybrala“
mě nejprve na půl vteřiny rozesmála, pak přiměla k údivu a
úžasu a nakonec dovedla k přemýšlení, jak ona to vlastně Jana
má či nemá, nicméně to nebylo tak dlouho. Pak následovala spíš
jany zpověď nebo odplavení toho všeho co Janu štve, snažil sem
se jí uklidnit, podpořit, vím že to neumím, tak to nešlo.
Noc na matraci rovnající se kamenité
cestě přikryté prostěradlem, sem se moc nevyspal, navíc sem se
několikrát v noci budil dušením a musel opravdu silně dýchat
abych dostal do těla potřebnou dávku kyslíku.
14.7.
Pár řádků od Jany:
Vstaneme, pan řidič beze slova ukáže na hodinách, že v 8
hodin odjezd. Achjo. Nestíhám. Vyrážíme později. Krajina
doslova bez života. Odbočujeme na cestu, která má být nejhorším
úsekem v Tádžikistánu. Snažím se co nejstabilněji držet
ve stupačkách, abych Markovi nestěžovala řízení. Zatím
nepadáme, tak asi dobrý. 
Zastavujeme u jezera, každý si uděláme
fotky (samozřejmě každý fotíme něco jiného) a míříme dál
k hranicím s Afgánistánem. Když se na obzoru objeví
afgánské hory, je mi jasné, že tam někde má moje tělo nějaké
svoje kořeny. Moje buňky se tetelí pocitem domova. Kolem cesty se
objevují první říčky. Svědectví života. Občas člověk
zahlédne v opuštěných horách člověka, takový lidé
zřejmě musí vědět, kde najít vodu i v té nejvyprahlejší
části země,… jsou dokonalými znalci prostředí, umí se
přizpůsobit, nepotřebují s sebou tahat litry vody jak já,
haha…
Už se nepotim, takže potřebuju zastavovat na wc. Při jedné
takové zastávce ukáže Marek dolů do údolí a ptá se mě,
jestli si myslím, že ty bílé plochy jsou sníh nebo sůl. Mam
pocit, že testuje mojí logiku. Myslím, že takové věci dělá
častěji, ale já si jich ne vždy všimnu. Možná to ani nedělá
vědomě.
Na rozdíl od Marka, který se soustředí na řízení, já
mám dost času k úvahám. Přemýšlím, co se může ukrývat
za tím, proč se tolik snaží zbořit moje omezení – proč mu to
nemůže být jedno, v nbsp;čem a s čím si já žiju? On by
nejspíš řekl, že příliš analyzuju, že hlavně potřebuje,
abychom byli na moto v pohodě. Jedna strana mince, ale co to
napovídá mě?
 Je totiž pravda, že já to samé dělám svým
bližním – přirozeně reju do všeho, co jim brání v jejich
vnitřní svobodě. Dělám to nejen proto, že mi na nich záleží,
ale taky z vlastního sobeckého hlediska – že mi není fajn
tam, kde ta energie neproudí. Díky tomu vim, že to se mnou mnohdy
není vůbec lehké a že někdo si mě potřebuje dávkovat a někdy
mám i strach, že zůstanu sama právě pro tuhle schopnost
nepřetržitě sahat druhým na bebínka. Jsem tak trochu samotář a
nomád. Tak teď to vidím z druhé strany. A najednou chápu,
že je to moje volba, jakým způsobem to budu dělat – zda
provokativně, nebo s láskou. Nicméně protože je Marek v té
vnitřní svobodě o skok dál než já, tak vím, že nakonec řeknu
– Díky, Marečku… Konec konců – o tom všechny vztahy jsou –
zbavují nás našich limitů, je to oboustranný proces.
Od včerejšího večera se zaměřuju víc na sebe a svojí
sebejistotu a zároveň na ochotu tam být pro Marka do maximální
míry, do jaké jsem v tu chvíli schopná – prostě najít si
tam svoje místo, být já, a ne někdo jiný, byť by si třeba i
přál ze mě mít někoho jiného, nějakou lepší vyspělejší
uvědomělejší verzi mě samé. Kdykoliv mě nějaká jeho poznámka
vytrhne se sebe sama, stočím pozornost zpátky na svoje srdce. A
učím se rozpoznávat, kdy je to pokyn v sobě něco změnit a
kdy si naopak mám uvědomit, kdo jsem, a že je to tak naprosto
v pořádku. Něco se ve mně zlomilo a to jeho posuzování už
se mě tolik nedotýká. Cítím víc sebe. Paradoxně to on vnímá
jako neharmonii, jako bych se vzdálila. Ale já cítím, že je to
jen přechodná fáze a že tohle… vzdálení se… je jen cestou
k přiblížení se… Jenže ta sopka, co ve mně bublá,
stejně vybouchne, haha, jen si na to ještě pár dní musíme
počkat. Pořád si ale myslím, že lepší to je ze sebe dostat,
než aby se ten nesoulad a rozpor projevil třeba pádem na motorce.
V dálce vykukují štíty hor, myslím, že část z nich
je už Hindúkuš v Pákistánu. Mareček se raduje, že kolem
cesty jsou pořádné srázy. A přijde mi, že čím víc
protestuju, aby jel co nejdál od nich, tím víc se k nim
přibližuje. Takže nejdřív vyděšeně zavírám oči, ale pak je
mi to jasné – moje omezení – a pustím to, koukám dolů a
začnu si to užívat, cítím, jak motorka poskakuje ze strany na
stranu, dolů odlítávají kamínky, představuju si, jak by asi
vlály naše zlámané končetiny, kdybychom padali dolů. Marek řídí
jednou rukou, protože druhou točí video, a nakonec si řeknu –
seru na to, já chci taky nějaký fotky. A tak jsme jak dva Japonci,
magoři na okraji propasti, nezkrotitelní optimisté a
nepochopitelní snílci… Ty já…
Pomalu sjíždíme do údolí, koukám Markovi do GPS. Budeme
projíždět Wakhan valley, kde žije afgánská enkláva.
Zastavujeme v guest housu na čaj. Jak sestupuju z motorky,
podlomí se mi kolena. Aha. To není vůbec milé. Guest house je
hezké místo, ale něco tam „smrdí“. Nakonec je jasné co –
platíme pořádnou turistickou přirážku. Když někdo (ať už
v podnikání nebo třeba ve vztahu) dělá prasárny, druzí to
vycítí – projeví se to jako určitý pocit nedůvěry, pocit, že
něco není ok, i když nedokážeme přesně určit co… Svým
způsobem jsme takoví telepati všichni, jen někteří z nás
těmto varovným pocitům naslouchají více, jiní méně… a
bohužel u někoho tenhle vnitřní firewall už zmutoval a
vyhodnocuje jako „smradlavé“ už úplně všechno a všechny –
protože každý v sobě máme to hezké i méně hezké – a
je jen na nás, na co se v druhých zaměříme a co tak budeme
u nich posilovat. Lidi, co se všeho bojí a nechaj se tim strachem
brzdit, jsou pak lidi, kteří se v životě nikam nepohnou.
S Marečkem máme jedno společné (krom toho, že si oba
myslíme, že Mareček je velmi inteligentní tvor, hehe – jednou o
něm řeknu něco pozitivního a mám to na talíři ještě několik
dní) – je to naše schopnost cítit svoje omezení a nemilosrdně
jít mimo svojí komfortní zónu, abychom je překročili.
Projíždíme nížinou, lidé mávají, jsou vřelí, přijde
mi to jak jízda králů nebo tak něco podobného – vezeme se na
svém motorovém oři a máváme všem, kteří mávají nám. Zdá
se, že pobyt u silnice je pro děcka jeden ze zdrojů místní
zábavy. Někdy je zajímavé pozorovat tváře lidí u cesty. 
V první chvíli se tam zračí určitý děs z neznámého,
nového. Pak se člověk na ně usměje, zamává, vytrhne je z toho
pocitu, jejich ústa i oči se rozzáří a najednou je tam propojení
dvou odlišných kultur, dvou odlišných světů, které se na
chvíli setkávají, přibližují. V tvářích starších žen
je cítit určitá pevnost, až tvrdost. Mladší ženy jsou otevřená
jemná srdíčka. Tak takhle nějak vypadá ta pozemská ženskost –
jedna z jejích tváří… Jsou to nádherné bytosti,
nezkalené, … je mi tu dobře.
Dnes spíme u horkých pramenů, které jsou  (spolu
s Voltarenem) lázní pro má kolena. A i když to byl skoro zas
celý den ve stupačkách a únava je veliká, neztrácím dobrou
náladu. Zahalené ženy vstupují do lázní, resp. oddělené části
určené ženám. Sundavají své šátky, odhalují svá těla a
s tím i svou krásu,  která se skrývá pod jejich
islámskými hábity.
Začíná mi připadat velmi vtipné, jak se Mareček bojí
mého chaosu a nepředvídatelnosti. Nenechá mi ani nafouknout jeho
karimatku, abych jí náhodou nezničila. A když mezerníkem
zastavím film, vyděsí se, že jsem mu rozbila počítač :))
STRACH O NĚKOHO JE JEN NEDŮVĚRA V NĚJ.
NĚKDY SE BOJÍM JEN PROTO, ŽE MĚ NAUČILI, ŽE SE BÁT MÁM.
VE SKUTEČNOSTI SE ALE NEBOJÍM. STAČÍ SI NA TO VZPOMENOUT.
ŽIVOT JE VE VŠEM. I VE SMRTI. MĚJ OCHOTU JEJ VIDĚT.
KDYŽ UMŘE PŘEDSTAVA O ŽIVOTĚ, ČLOVĚK ZAČÍNÁ ŽÍT.
TO NEJCENNĚJŠÍ, CO MŮŽEME DRUHÝM DAROVAT, JE DÁT SÁM
SEBE. AŤ UŽ JDE O SLOVA, ČINY NEBO POUHOU POZORNOST A UPŘÍMNÝ
ZÁJEM…
Jak sem to viděl já:
Stáváme před sedmou, večer jsme se
dohodli že od hotelu vyjedeme v osm, to znamená pro Janu, že musí
vstát skoro o hodinu dřív než já, než si vše pobalí,
připraví, načeše, navoní. Paní domu nám připraví skromnou
snídani, vajíčkovou. U stolu na pódiu sedí asi pětadvacetiletá
holka s ostrými rysi s mikádem, na kolenou má noťas, v uších
sluchátka, snídám a pozoruji jí jak se roztomile směje čemusi.
Chichotání se místností rozléhá jako něžné švitoření
motýlích křídel, musím se usmívat. Je rozkošná. Nejde si
nevzpomenout na „něžné chichotání“ Jany, které mě s
přehledem přehluší hudbu puštěnou v helmě na volume 99 a při
kterém začnou padat listy ze stromu a zem se chvěje ((-:
Izraelec začne nosit věci do své
žluté Lady, s kterou cestuje sám a koupil jí v Kyrgyzu, dle SPZ,
jiný týpek opravuje píchlou gumu na svém kole. Je tu dost
cyklistů, dost tím myslím že denně potkáváme desítky cyklistu
drandících si to cestou necestou.
8:11 a vyrážíme, jasně že něco
ve mně se pořád vzpouzí proti tomu, že to není dle toho jak sem
řekl, nebo dle toho jak sem si naplánoval, ale už nejsem snad zas
tak rozmazlené a neuvědomělé dítě, kterého by začali ovládat
emoce, přestal by být sám sebou a stal se emocí která by prskala
a pěnila. Ano, před deseti lety bych tu od 8:01 skákal kolem
motorky jako čertík v kleci, křičel že to je pokaždé, že
pořád musím čekat, at vstane dřív, že to je sobecké že tu
oblečený čekám ve vedru a blá blá … opřel sem se o motorku a
nasával sem tu atmošku hor a byl za to rád, že je to tak jak to
je, pozoroval sem jestli to opravdu ve mně je tak klidné, nebo
jestli to je maska, ale nic sem nezaznamenal, bylo to klidné, užíval
sem si to …. i když je pravda, že po celodením dnu, kdy pak čeká
v 35 stupních Marek v hadrech před hotelem deset minut na info zda
je v hotelu místo, to je Marek nabubřelý a utrousí nějakou
poznámku ve stylu že bych dřív vlastníma rukama ten hotel
postavil, než Jana zjistí zda mají volno, ale teď to bylo ok.
Vím, že nemám rád čekání. Tak nečekám! A čas, který bych
měl čekat, vyplním kocháním se, relaxem, cvičením, meditací.
Říkáte si hloupost, ale opravdu se mi teď lépe čeká, protože
vím že nečekám a dělám to co bych chtěl dělat a dělá mi
radost ((-:
Dle všech info, jsme měli sjet z M41
směr Afganska hranice a jet po asi 50km úseku, co by měl být
nejhorší z celých cca 300km. Hluboký písek, díry, štěrk. Není
to zas tak hrozné. Zkoušíme ladit s Janou jak vzadu má sedět. Já
stojím ve stupačkách, to je jasné. Nejdříve si poposedává
dopředu aby bylo těžiště vepředu, pak si stoupa taky na
stupačky, pak sedí jak pecka. Pecka je pro mě asi nejlepší,
protože pecka je pořad konstantní a já vím co čekat, při
ostatních polohách se těžiště lehce mění a proto je to pro
bezpečné ježdění nebezpečnější. Proto dávám instrukce být
jako pecka, při extrémech co nejvíce své váhy opřít do
stupaček, nestoupat si a při tom si poposednout dopředu. Vcelku to
funguje dobře, nebo sem tak dobrej řidič, nebo ten teren není tak
těžký. ((-:
To co se před námi začne otvírat a
objevovat je něco neuvěřitelného, štíty pěti, šesti a sedmi
tisícových hor, s bílou čepicí, mezi kterými se klikatí řeka.
Nádhera. Kochám se. Od první chvíle pokukuji za řeku, tam už je
Afganistan. Přijíždíme k afgánské hranici, podel které
pojedeme, četníci kontrolují pasy, jana směle začne fotografovat
závoru, vojáky, plot … né nenápadně, ale prostě viditelně ..
samozřejmě že po ní voják vyjede, divím se že jí telefon
nevzal, nebo jí nenechal fotky vymazat, asi to není nijak důležité
místo. Vždy se zamylsím nad tím, zda si ty věci prostě
neuvědomí, nebo na ně vědomě prdí. Svléknout se u
fregventované silnice do podprsenky, v muslimské zemi, protože mi
je vedro, je naprostým bojkotem zdejších zvyklostí či zákonů,
sám se divím že některé z projíždějících aut nezastavilo a
neuvázali jí na strom a nezapálili … nevím co bych dělal, ani
sem jí do toho nechtěl mluvit, je to velká holka, která ví co
dělá a sama uzná za vhodné kdy chce respektovat danou zemi a kdy
ne. Osobně se snažím v zemi chovat jako na návštěvě, ať si myslím o zdejších pravidlech cokoliv, respektuji je.
Dle fotek a povídání
ostatních kluků, vidím že je řeka max rozvodněná, někdy je
vody tak málo, že se to dá i přeběhnout nebo přejet. Nyní
proud byl silný a řeka často vylitá z koryta. Sem na jednu stranu
rád že semnou jede Jana, na druhou vím, že kdyby semnou Jana
nejela, tak si určitě udělám víza a jedu se podívat na pár dnů
za řeku, do Afgoše, prostě mě to tam magneticky přitahovalo,
lákalo. Je to jen za řekou ale přišlo mě to tam o tolik jiné.
Cesta byla často na hraně hluboké propasti, ale chtěl sem si
naprosto vše zaznamenat, proto sem většinu cesty držel v ruce své
Goučko a řídil jen jednou rukou, je to pak trochu hrana, na té
hraně, když se něco objeví za zatáčkou, nebo se objeví brod,
ale pořád to bylo v klídečku a pořad sem si říkal že kdyžtak
musím zahodit kameru né ze srázu, strhnout Advinku né dolů a v
případně smyku lapnout po Janě a udržet jí nahoře ….
„záchraný“ plán to byl dokonalej, ještě že se nemusel
realizovat. (-: Nebudu popisovat tu krásu. Snad něco bude cítit z
fotek.
Trochu si připadám jako v Africe,
všichni mávají, všichni se usmívají, všichni žijí v domcích
postavených z toho co dala příroda, všem jiskří oči, mají
přímí pohled a usmívají se. Tady tedy nikdo nenatahuje ruce a
nechce po nás peníze.
Zastavujeme na čaj, Jana odpočinout si a
vyvětrat upocené věci – jen tak se kochačsky a poživačně
lehnu na koberec na čajovém pódiu – cesta je náročná, i když
nádherná, tak se nabírání síly hodí ((-: nicméně paní nám
účtuje za čaj asi desetinásobek toho co je normální cena, a
dává nám cenu jako za večeři v dobré restauraci pro dva. Mám
vždy v těhlech situacích prekerku, zda když cena nebyla stanovena
předem, dát člověku jen to co já uznám za vhodné, nebo
akceptovat to, že vás druhý okrádá. Věřím že se tato
nečestnost člověku vrátí, proto jí sám nedělám. Neřešili
jsme to, trochu to ve mně vrnělo, bylo to jako koukat na paní jak
mi z kapsy vytahuje peníze a já sem nereagoval. Ale je to jak kdy,
za pár týdnů byla podobná situace, kdy chtěl chlapík za
nafouknutí zadní pneumatiky kompresorem asi padesát korun (v ČR
je to u pump a jinde ve světě vždy mi foukali kolo zadarmo) nabídl
sem mu v přepočtu asi pět korun, nadával a nechtěl to, pak viděl
že to balím a chci odjet, tak si to vzal, ale věřím že k někomu
místnímu by si to nedovolil. S jakousi hořkostí a pachutí jsme
odjížděli od paní, co si mnula ruce jak vydělala na těch
snílcích z Evropy a myslela si jak je přechytračila, jediné na
co sem myslel bylo nemít vůči ní zášť, nenávist a přijmout
jí, odpustit jí, aby se to neotočilo proti mně.
Pokračujeme v malebné kochací
cestě, více podél řeky, všude kolem zelené políčka, domky.
Paráda. Jak mám svou intuici a vnímání ostatních lidí vcelku
dobře vyvinutou, vnímám silně to co si za mnou Jana na sedačce
myslí, co jí lítá v hlavě, to jak uvažuje o cestě domů, to
jak to nedává a jak bojuje sama se sebou, to jak raději duchem
vystřelí z těla, tělo nechá nepřítomně plahočit na motorce a
sama je kdesi na vrcholech hor. Jana ví o tom že do ní vidím jak
do sklenice od okurek, znervózňuje jí to, nemůže mít své role
a masky, protože to vyznívá jako by chtěla poštovní známkou
zakrýt oceán. Nezaměřuji pozornost na ní, musím pro bezpečné
řízení nechat pozornost v sobě, v okolí, na cestě a ještě k
tomu se kochat. Sice je to pro mě tak trochu nepříjemné, jak mě
její pocit vytlačuje z motorky, na které chce sedět sama, ale za
chvilku se postavím do stupaček Advinky, přidám plyn a vnímám
že mám opět vše silně pod kontrolou, i sama sebe.
Po deseti hodinách jízdy
jedeme kolem odbočky na horké prameny o kterých mi říkal švícar,
odbočujeme tam a říkám si že se tam někde vyspíme, asi osm
kilometrů a převýšení přes tisíc metrů. Neuvěřitelné
vyhlídky, pevnost, jedna z mnoha. U pramenů sou tři hotely,
obíháme všechny, vybíráme ten nejblíž u pramenů, ale
neprověříme WC, to je asi sto metrů od domu, u parkoviště,
místnost asi 3x6metrů a tři díry v betonu. Utěšuje mě, že to
bylo často v Africe horší. Rychle se převlečeme a jdeme do
horkých pramenů. Janu berou kolena, tak jí to snad pomůže. Super
relaxace, rochnit se v horké vodě, která tryská z mohutné skály.
Vracíme se na pokoj. Když vidím ty
postele … obrátím polštář pod kterým objevím tři rychle
prchající před světlem brouky, šváby, či co, tak si raději
jdu pro svou nafukovací matraci a budu spat na zemi. Vnímám že
Jana cítí že vlastně není „přínosem týmu“ že za celý
den prohodíme jen několik vět, v kterých se často ani
neshodneme, takže dialog vlastně ani nerozvíjíme. Mě to neva,
sem zvyklí na ticho. Vnímám že by ráda byla přínosem a něčím
by přispěla, pomohla by, ulehčila by, ale asi nemám sílu, ani
chuť jí dávat i úkoly tohoto tipu, buď to tak cítí a udělá
to, nebo to tak nevnímá a neudělá to, a já v tom nevidím
problém. Nabízí mi, že mi nafoukne matraci, a mě to zrovna tak
baví, tak si to nenechám ujít a vidím jak si to bere osobně a
vlastně se tak trochu sama nafukuje, když jí nenechávám
nafouknout svou matraci. Neřeším to, zase se vyfoukne, stejně
jako ráno matrace. Večer přijeli k hotelu dva motorkáři, jeden
amík a holčina z Iránu, žijící ve Švédsku, Jana se s nimi
dala do řeči, já studoval mapu, a nějak sem nebyl připraven
šprechtit, že se podívají na ostatní ubytka a pak když tak
pokecáme, ubytovali se v hotýlku se záchodem. Za stejnou cenu, ja
sem to prostě zapomněl ověřit ((-: takže na pokec už nepřišli.
Večer isme si pustili film, mam v pc
jen tři filmy, takže to vyhrál rudý muž.
15. 7.
Pár řádků od Jany:
Časová pásma se pořád mění (hodiny ubývají), vstáváme
čím dál dřív a spíme čím dál míň. Nebránim se, aspoň
není takový vedro. Po ránu tělo protestuje asi nejvíc, neřekla
bych, že je v tom vstávání úplné nadšení, ale smíření,
to jo – přeci jsem to tak chtěla a věděla jsem, co to obnáší,
ne? :)) Nicméně já musim vstávat vždy o 40 minut dřív než
Marek :)) K snídani omeleta doprovázená úsměvy postarší
paní majitelky. Je 7:21, motorky Američana a Íránky, které jsme
včera potkali, už tu nejsou. Zatímco já spokojená se svým
vstávacím výkonem, chlapeček Mareček prohlásí, že jsme sračky
a přidá plyn.
Rozvodněná řeka je lemovaná šťavnatou zelení, z vody
vykukují stromy a taky elektrické sloupy, sem tam se objeví
písečná duna. V pozadí velehory. Dokonalá estetika, kterou
člověka na filozofický fakultě nenaučí. „Benzínky“, kde
Vám trychtýřem z kanystru nalijí benzín. Místy i
„asfaltka“ (cáry asfaltu rozházené po silnici). Krávy, kozy,
ovce. Barevné koberce rozvěšené po skalách,… ženy, které je
u řeky perou. Čerstvě vyprané pestrobarevné oblečení vlaje ve
větru. Kluci na oslících, teenageři ve značkovém oblečení,
pánové ve folklorních kloboucích, bábušky navlečené v tolika
vrstvách oblečení, že vypadaj jak ženy, co takhle pašujou zboží
z Maroka do Evropy. Dědové se štramáckými hůlčičkami
klábosí u cesty, mladé ženy s nádhernými tmavými vlasy a
nejkrásnějšími úsměvy, co jsem kdy viděla, se procházejí po
vesnicích v těch nejrozmanitějších barevných modelech,
v nichž se mnohdy třpytí zlaté nitky, které ještě víc
podtrhnou to vyzařování. Folklór. Genius loci. Všichni ti lidé
mají obdobnou energii, jako by byli všichni součástí jednoho
pole. Brzy Wakhan opouštíme, je mi z toho trochu smutno. Tváře
se postupně mění, tvrdnou, rysy se ostří. Projíždíme nějakým
městem, mam hlad, ale neodvažuju se ani pípnout… Aspoň, že už
je asfaltka (bez uvozovek).
Krajina znovu postupně mění svůj ráz. Stává se sušší,
kamenitější, na druhém břehu pozoruju ostrůvky zeleně, z níž
jak houby z mechu vykukují afgánské hliněné domky – když
je druhý břeh blízko, občas někdo zamává. Pozoruju řeku a
hory, které přirozeně tvoří tádžicko-afgánskou hranici,
kterou nikdo hlídat nemusí, protože se hlídá sama svou
nehostinností. Přemýšlím, která místa lidé v minulosti
asi využívali, když jim život nedal na výběr a potřebovali se
tajně dostat z Tádžikistánu za hranice Afgánistánu nebo
naopak. To jsou ty ztracené příběhy v nás… Kolik z nich
se utopilo, umřelo v horách, umřelo žízní, hladem nebo je
potkal osud stát se potravou nějakému zvířeti…
Bolest z kolena vystřeluje do celé půlky těla, až z toho
mam křeče, že mi tečou slzy. Do toho mam na sebe vztek, jedeme
něco přes tři hodiny a já si neumim říct o odpočinek. Koukam
Markovi do GPS, máme to asi 100 km do města, kde zřejmě plánuje
zastavit na oběd. To jsou další dvě hodiny cesty. Tak to nedam…
Říkam si o pauzu. Stavíme u nějakého vodopádu. Chci slézt
z motorky, ale koleno odmítá poslouchat, zavrávoram jak po
pěti pivech. Levé kolínko – moje vnitřní holčička trpí, je
toho na ní moc… plus se odmítá podvolit změnám. Mažu
Voltarenem, abych fungovala. Po dvou týdnech už občas na motorku
dosednu i ladně, ale teď se snažím po Markovi vyšplhat jak
fretka a stejně mi to nejde. Kurník. Koleno v pytli. To bude
dobrý, říkám si. To se poddá. Marek říká, že dle jeho
zkušeností to bude spíš horší. Nevěřim. Já si to v té
hlavičce srovnám, já si tu holčičku posilním, já si tu
pružnost obnovím!
Zastavujeme u koryta rozvodněné řeky. Voda se valí přes
balvany, točí se ve vírech, vytváří obrazce podobající se
rozbouřeným mrakům. Musim se smát,… tak takhle divoce občas
vypadají moje emoce. A tak mi dochází, že chtít zastavit svoje
emoce je, jako bych chtěla stát v proudu téhle řeky. Zkrátka
nemožné – lepší stát opodál, než se nechat strhnout. Emoce
jsou jen energie. Záleží na mně, kam je nasměřuju a jak je
využiju. Důležité je neodporovat. Chtěla bych se jít podívat
dolů a nasát tu sílu, ale s aktuálním stavem mého kolena
bych se nahoru sice asi vyšplhala, ale pak by mi už nepomohl ani
svatej Voltaren, a tak tu ohromující poddajně nepoddajnou krásu
pozoruju z povzdálí.
V Khogoru nabereme vodu, jídlo a sílu a vyrážíme
vstříc trošce toho adrenalinu. A taky vidět, že taková
nezkrotná voda může některé cesty uzavřít a některé mosty
zničit… A tak je to i s těmi emocemi… Dnešek mě naučil,
že málo emocí znamená taky málo života v člověku. A
hodně emocí … je hodně emocí. Tam, kde je v čemkoliv jeden
málo, druhý musí být moc…  Vesmír drží rovnováhu. A
Země je taky holčička… a občas potřebuje nějaký ten vulkán
nebo povodeň, aby to ze sebe dostala, když už je toho vnitřního
tlaku moc. Je to jen odraz kolektivního pole lidí. Jak uvnitř, tak
navenek…
Voda zbortila most a cesta se musí objet řekou. Hodně aut a
taky taxíky, do nichž lidé přesedají, zatímco svoje auto
nechávají na druhé straně. Hodně lidí, mnoho z nich má
vyhrnuté kalhoty a mokré boty, pobíhají kolem a organizují.
Marek obchází rozvodněnou řeku a rozmýšlí co dál. Některá
auta projedou, jiná se zaseknou a musejí je tahat. Místní žena
povídá, že dneska už je to dobrý, vody je méně a je tu pomoc.
Máme štěstí. Čekám u motorky, místní týpek mi poklepe na
rameno a ukazuje na bagr. Marek učiní rozhodnutí, že vracet se
nebudeme. Sundaváme z motorky věci, které mi všichni ochotně
pomáhají naskládat do kabiny bagru. Advinka pasuje do lžíce
bagru jak prdel na hrnec. Všichni tři se nalodíme na „trajekt“
(Advinka do lžíce, Marek na Advinku a já se zavěsim na schůdky
bagru). A jedééém. Vyloženě si to užívam, jednou rukou se
držím, druhou točím. 

video
Všechno musí být náležitě doloženo,
to je jasný! :)) Nakonec všichni tuhle řízenou dávku
dobrodružství přežijeme ve zdraví. Jen Advinka má drobné
otlačeniny na plastech a já modřinu přes celé lýtko, když mi
náš moto-oř spadne na nohu, na levou samozřejmě – nicméně to
má záhadný ozdravný efekt, jistým způsobem to uvolní tlak
v koleni a o den později můžu Voltaren zahodit. Advinka
léčitelka 🙂
Když jsem sama sebe přesvědčila, že pojedu domů, uvolnila
jsem se, mam pocit, že díky tomu na Marka reaguju zas o trošku
líp. Jedeme zpět přes Pamír. Slunce se znovu chýlí k obzoru.
Jsem unavená, už se tolik nehlídám, takže když jedeme na
asfaltce, nedržím váhu ve stupačkách. V jednu chvíli
motorka tak nadskočí, že se ocitnu ve vzduchu, jedna ruka se mi
vytrhne z držadla, a tak pár sekund, které se zdají poměrně
nekonečné, na motorce v podstatě vlaju, zatímco se držím
jen jednou rukou a během té zpomalené chvíle přemýšlím, co se
stane, až dopadnu zpátky. Vnímám, že jsem vyhozená na levou
stranu a nejde s tím nic udělat a že až dopadnu, můžu
s sebou strhnout celou motorku. … … … Zcela evidentně je
v tom zase určitá symbolika. Zadní kolo se smýkne ze strany
na stranu, Marek to ZNOVU vše ustojí… jedeme dál.
Pokračujeme do hor, sluníčko se chýlí k obzoru a
nedaří se nám najít místo na spaní, takže jedeme dál
k jezerům. Ve stupačkách samozřejmě. Potřebuju na záchod,
stavíme a já do sebe cpu čokoládové bonbóny a dělím se
s Markem o tyčinku. Směju se. Zřejmě únavou. Je to ten
moment, kdy víte, že skleslost ničemu nepomůže, a tak se
pohybujete po hranici svých domnělých limitů a víte, že kdyby
bylo potřeba, máte síly ještě stokrát tolik a to Vám dodává
pocitu radosti. Když ukazatel ukazuje, že k jezerům je to asi
18 km, slunce už je za obzorem a jen chvílemi vykoukne mezi horami,
aby nás osvěžilo dechberoucím západem slunce. Ve stupačkách už
se neudržím, a tak sedím a doufám, že Markovi řízení moc
nestěžuju. Telefon je už dávno vybitý, tak si začnu zpívat, co
cítím v horách, a brzy si uvědomím, že je to velmi
speciální píseň. Tak díky, Ištar…
Stan stavíme se setměním. Na zeleném plácku u krystalově
průzračné říčky. Voda je osvěžující. Tyčinky a film.
Pohodička. Po několika minutách filmu Marek pootočí monitor
trochu směrem ke mně, abych na něj lépe viděla… A možná
přesně v tuhle nepatrnou chvíli se ty hrany dobrušují…
jen ten tlak ve mně, ten prostě ještě bude muset ven… Tak
promiň Marečku, my holčičky někdy nemůžem jinak, ten proud je
prostě někdy příliš silný a strhává nás, protože neumíme
stát opodál 🙂
V noci mně budí děsivý pocit a neuvěřitelná křeč
v levé noze, … no jo, přetlak. Jdu ven na záchod, fičí
vítr, je tam temno a divné zvuky. Bojím se, že mě sežere vlk
nebo unese ufo. Rychle zalezu zpátky do stanu a cpu se na Markovo
karimatku víc, než je obvyklé.
OPAKEM ŽIVOTA JE LHOSTEJNOST.
CESTA JE MŮJ DOMOV. MÉ TĚLO JE MŮJ DOMOV.
A tohle je můj den:
nažím se na cestách vstávat brzo,
abych z toho dne něco měl, kor když je pak kolem poledního slunce
na max. Proto vstáváme před svítáním, slyším jak Jana chodí
po místnosti, sem tam, takže když už mi začne zvonit budík, už
sem dávno vzhůru, sruluju matraci, narvu spacák do pytle, obléknu
kraťasi a jdeme na snídani. Omeleta a čaj. Naplánovaný odjezd v
7hod vidím že opět nestíháme. Nanosím věci k motorce a zběžně
koukám na Advinku zda je vše ok.
Odjíždíme. Sjíždíme opět k
řece.
 Slunce už je vysoko, tak údolí není tak fotogenické a
rudé, jako před hodinou. Řeka stále rozvodněná, na druhé
straně, tedy v Avgoši je několikrát silnice pod vodou, na naší
straně často chybí jen několik centimetrů. Cestou stavíme u
vodopádu. Jana je celá rozlámaná, vidím že toho má plný kecky
a tohle tempo se má vydržet cca měsíc, tak to by mě opravdu
někde propíchala v noci šroubovákem, nebo by raději skočila do
té divoké řeky, sám tedy nevím jak to může být dál. Takže
jedu na pohodu, žádný bláznění, a tak aby to nebylo
vyčerpávající. řeka je fakt divoká a rozvodněná, v jednom
místě, kde se řeka dere mezi skaliska stavím a kochám se, sejdu
až dolů k peřejím … je to hukot … čistá rozbouřená,
divoká energie, čistota, krása ….. šlápnu na kámen a hodím
ho přes řeku do Afgoše, aby symbolicky moje stopa byla i v Afgoši.
Přijíždíme do hlavního města
Pamíru – Khogoru. Projíždím město, zácpy, troubení,
strkanice. Stále „skvělý“ zvyk, předjet vás, jet těsně
vedle vás, stejnou rychlostí a troubit – místní projev radosti
a zdravení, který mě několikrát málem poslal do příkopu.
Supermarket nenacházím, projedeme město na konec, natankujeme,
nacházíme „lepší“ restauračku, kde sedíme na umakartových
židlích, co našim rozlámaným zadkům příliš nepomůžou.
Dáváme Boršč s beranem, nabíjím vybitou kameru a koukám kam až
se dneska dostaneme. Janu bolí koleno a je vyřízená, do jisté
míry na ní můžu brát ohledy ale servis v Almatě v Kazachstánu
je dohodnutý na 20.7. a to je ještě pěkný kus a já nevím co
vše nás ještě může potkat. Uvidíme, dnes bych nejraději dal
stan, a užil si přírodu, jezera, hvězdy, hory a místo počítání
breberek lezoucí mi po obličeji, počítal hvězdy.
Seženeme vodu, jana má ve vaku na zadech vodu, v ruce vody a říká že si připadá jako velbloud a culí se, tak s culením říkám, že i tak vypadá, po několika hodinách prohodíme pár vět, a ani si neuvědomím že sem tím Janu urazil a tak sem naše mlčení ještě zintenzivnil – to že sem jí tím urazil mě musela říct. Načerpali jsme  sily a
vyrážíme dál po M41 směr Murghab, ale po Pamírské dálnici. Za
městem opět kontrola zda máme povolení vstoupit do této oblasti.
Policista se ptá jestli je to má žena. Jsme v muslimské zemi, kde
se dívají nepatřičně na ty naše evropské vztahy a postoje a to
jak to máme, tak po zkušenosti x let staré se opět na této cestě
uchyluji k „milosrdné lži“ a říkám že to není má žena,
ale má sestra ( často by vám v hotelu ani nedali jeden pokoj, nebo
by vám nedali pokoj vůbec), takže při hlášce „to je má
sestra“ sem Janu pohladil po tváři, policista už nám vracel
pas, jako reakci na pohlazení mi Jana vrazila pěsťovku. Nic sem
neřešil. Odešel k motorce si vydejchat. Policista si k sobě
stahnul pasy a začal se na cosi vyptávat. Asi po deseti minutách
Jana přišla, vrátila mě pas a vyrazili jsme.Není sil něco
řešit, a je asi rozumější to přejít, nic by se nevyřešilo
jakýmkoliv povídáním o tom zda to bylo ok, nebo ne.
Silnice byla převážně pěkný
asfalt, kupodivu tu nebylo tolik cyklistů jako u afgánské hranice.
Vyhlídky a panoramata stejně kouzelné. Do GPS sem zadal nějaký
bod u jezera, u kterého bychom mohli psát, a je to prý u vesnice
na střeše Pamíru, nebo na konci světa, u třech jezer. Čas je
dobrej. Ale to sem nevěděl co nás čeká. Rozvodněná řeka
utrhla kus silnice. Objížďka silnicí kterou jsme přijeli by byla
asi 500km jet cestou přes hory, by byla objížďka třeba dvěstě
kilometru, ale bez info zda je to průjezdný.
Sakra.
Proud je opravdu silný, velké terénní
auta se vrhají do brodu, sem tam voda šedesát čísel, ale je
vidět jak proud auto strhává a silný motor zápasí s proudem,
lehčí auto proud strhne a zastaví se až o velké kameny či o
větve. Z jedné strany na druhou jezdí velký traktor s lžicí –
tedy přední nakladač, který vysvobozuje uvízlá auta, nebo na
ocelovém laně převáží auta co to nepřejedou. Koukám tak
trochu fantasmagorycky na to jak je vepředu lžíce velká a jak je
Advinka dlouhá. Z bagru na mě začne mávat ať sem přijedu, že
motorku nabere a převeze. OK, nebudu si hrát na slečinku.
Přistavuji Advinku, asi pět chlapíků mi pomůže dat motorku na
lžíci. Posílají mě dolů z motorky. Zůstávám na motorce,
protože vím, že když tu budu, nepojede semnou jako janek, uvidím
případný pohyb motorky, nebo jí i přidržím. Kola motorky byla
na kluzkém železe asi pět centimetrů od kraje lžíce. Lžíce se
začala zvedat, pak naklánět, hydraulika drtila tankvak a zrcátko,
začal sem řvát. Vrátil to o kus zpět. Otáčel sem z řidítkama
tak aby si motorka více lehla do lžíce, vzadu motorka ležela na
kufru, ve předu ani nebylo vidět na čem. Za bagr ještě přidělali
osobák, aby nejeli nevytížení a vyrazili jsme. Začal sem se na
lžíci natřásat, řidič bagru vytáhl mobil a začal si to
natáčet, spolu s dalšíma v kabině a u cesty. Každý větší
šutr postrčil motorku spolu semnou ke kraji lžíce. Tlačil sem
motorku do lžíce, silou vůle a celou svou silou. Uf
konec.
Zdálo se to být nekonečné.
Fakt sem se zapotil.
 Vyčerpávající.
Chlapíci mi pomohli postavit Advinku v
pořádku na kraj silnice. Vše dopadlo bez sebemenšího zaváhání,
a újmy, na kufru asi centimetrová oděrka, a stejně tak na předku
na rámu. Neuvěřitelné. Ani nevím jak a najednou byla motorka na
zemi a pod ní Jána. Neuvěřitelný. Naštěstí se Janě nic
nestalo. Ani už nevím po kolikáté Jana buď spadla z motorky nebo
se u motorky takhle „vybourala“
 Pokračujeme dál parádní vyhlídkovou
cestou, silnice se opravdu zhoršila, pro mě je asi nejhorší
asfalt, kde sou díry tak velké že by se v nich schovala pneumatika
od auta, a že jich je tam tolik, že je vlastně nemožné se všem
vyhnout, takže každou minutu do nějaké člověk vjede. Je volba
jet třicet čtyřicet a všem se vyhejbat, nebo se nevyhejbat, jet
osmdesát a sem tam do nějaké vjet, ale když jede člověk
dostatečně rychle, tak ty díry částečně přeletí ((-:
sem tam nás díra v kombinaci s hopem
trochu katapultovala do vzduchuyli jsme na motorce už skoro deset
hodin, tak sme bli unavení a tentokrát vystřelení do vzduchu
nebylo ok. Vnímal sem jak jde motorka na bok a ze vzduchu se nevrací
rovně dolů. Dopadli jsme šikmo. Zadní kolo nám okamžitě
podklouzlo, šlo do smyku. Žádný zbrklosti a klídek. Přidal sem
zlehka plyn, zlehka se to narovnalo a jelo se dál. Věděl sem že
pravděpodobně zase Jana byla „jinde“ pořádně se nedržela,
nestála na stupačkách oběma nohama, takže těžiště motorky
bylo při dopadu na jedné straně. Vlastně už sem nevěděl jak
říct, že jízda na motorce v tomhle terénu není jako být
spolujezdec v autě, ale že spolujezdec musí sledovat cestu, nebo
se prostě držet jak klíště, na motorce i sebemenší
nepozornost, nebo hloupost spolujezdce, v složité situaci, může
dostat motorku na zem.
Právě tohle byla jedna z výrazných
chvil, kdy sem si uvědomil, že by byl velký hazard jet společně
do Mongolska, že podobná chybka by se nemusela vyplatit, a někde
uprostřed Mongolska by nám mohla pěkně znepříjemnit život a
ohrozit naše zdraví. Vím že sem dobrý řidič, ale přecenit se
a ohrozit sebe a ještě někoho není žádný frajerství. Že bych
mohl dělat sebe víc pro to abychom se ve zdraví vrátili, abych ve
zdraví dovezl Janu domů, ale pak takováhle nepozornost, může nás
oba vymrštit z útesu dolů a udělat z nás krmení pro ptáky. Ano
byla to dneska nálož a měli jsme toho plné zuby. Jen teď jak to
píšu, si uvědomuji, že tohle byla krizovka, která mě ukázala
zdvižený prst a už sem si zvyknul tahleta „znamení“
neignorovat, naslouchat jim a přemýšlet o nich.
Zastávka na čůrání. Jana to co se
stalo asi nevnímala jako ultra krizovku, ale já sem vnímal jak se
mi klepou ruce a nohy.Foto vytvořené při zastávce na čůrání, abych se pak mohl podívat na svůj výraz:
 S vědomím že nejbližší nemocnice je
několik stovek kilometrů, stejně tak město je v nedohlednu a
případná pomoc nikde, jen v našich schopnostech. Cesta je fakt
děsná. Odbočujeme z hlavní silnice M41 směr vesnička Bulunkul,
obklopená několika jezery, největší z nich Yashilkul, my jedeme
až k jezeru Sarez. Zastavuji u říčky kolem které je zelený
koberec. Vypínám motor a slunce padá za ostré hory. Poetické.
Třináct hodin v sedle.
 Expresně vyhazuji z kufrů stan a
rozdělávám ho, Jana se mě ptá proč ho chci postavit tak a né
tak. Zrovna teď není dost sil abych jí vysvětloval, že nechci
spát hlavou z kopce, kde chci aby byl východ, proč chci v noci
vidět ze stanu na motorku. Prostě to tak bude, říkám bez zlosti
s rozhodností. Rozložím rychle stan. Před pár lety sem si ho
kupoval proto že váží necelý dvě kila, je skladný a dá se
složit asi do pěti minut, nestopoval sem si to nikdy, ale tři
minuty je reál, takže něco pro lenochy jako sem já. Vše v ultra
tempu připravené, naházené uvnitř.
Vychutnávám si ten pocit že ležím
a nedělám nic. Tělo se uklidňuje. Nabíjím kameru. Pak si jdu
ještě chvilku podívat na hvězdy a pak spát. Vítr dost sesílil,
Jana se vrací z před večerního močení a dělí se semnou o její
strach, a vyděšenost.
„ty když seš někde takhle na
opuštěným místě sám, se nebojíš?“
otočil sem na ní hlavu, abych viděl
ve svitu monitoru její výraz a mohl vědět, zda její komunikace
je vážná, nebo ne. Měla vážný výraz.
„čeho bych se měl bát?“ spíš
jí nezajímal můj strach, ale chtěla se podělit o své pocity,
tak sem jí nabídl prostor pro úlevu.
„no třeba z mimozemšťanů, že by
tě unesli, nebo že by tě snědli vlci“
otočil sem znovu oči od monitoru a
koukal do ní jako do sklenice, viděl sem malou zjizvenou, zdrcenou,
ublíženou, zneužitou, bezbrannou holčičku, která na sobě měla
tolik jizev, že nešli spočítat, která viděla ve všem možném
možného násilníka. Byla plná strachu, vyplašená, zmataná,
nevědíc pro ten strach a obavy kudy dál jít, co dělat, v hlavě
jí lítalo tolik bubáků, že nemohla vidět ani reálný svět. Ve
sklenici byla spousta hororů, a křivd. Je pro mě složité, když
nahlédnu do jeho sklenice a vidím to vše, pak něco udělat,
nikomu tím nepomůžete když mu řeknete co vidíte, většinou to
člověk ani nechce slyšet, nechce vědět, i když tvrdí že chce,
jemu tím nepomůžete. Vy ze svého pohledu vidíte jak nejlépe
sklenici vyčistit od bubáků a nechat tam jen ty anděli, ale i
když víte stoprocentní návod jak na to, stejně to ten druhý
bude ignorovat, takže to taky nemá smysl, takže je často složité
rozhodnout se co udělat, co by bylo to nejlepší. Vnímal sem že
by jí uklidnilo obejmutí, pocit bezpečí, pocit mého klidu, mé
jistoty kterou jí mohu nabídnout svou oporou. Viděl sem v té
sklenici její rozzářené oči, že na mě hledí jako na prince co
jí zachránil, nebo může zachránit, zalíbené, krásné, modré
oči a uvědomoval si, že na jednu stranu jí mohu v tuhle chvilku
pomoc a na druhou stranu mohu z té ustrašené, malé zjizvené
holčičky udělat někoho na mě emocionálně závislého, což by
nám oboum na cestě moc nepomohlo. Nevěděl sem co mám v tu
chvilku přesně udělat, vím že neumím jednat s lidmi, s ženami
a nevím co a jak má či nemá být …..
vnímal sem jak sem jí „svou
energii“ obejmul, přitulil k sobě a uklidnil jí, zatlačil její
démony na kraj sklenice a nechal chvilku prostor aby se ty krásné
rybky a andílci ve sklenici protáhli, zaplavali si a radovali se ….
zapnul sem si spacák až k nosu a šel spát a nechal Janě její
sklenici …
noc byla větrná, s celým stanem to
lomcovalo, vzal sem si své cestovní špunty do uší abych se
trochu vyspal, moc to nepomohlo.
16. 7.
Jany poznámky:
Jakmile Slunce dodává krajině barvy, už vůbec nevypadá
tak děsivě jako v noci. Pobalíme věci a každý odcházíme
svým směrem na záchod. Cestou zpátky se zadívám na odlesky
slunce na hladině vody, vím, že by bylo fajn, kdybych šla zpět a
sbalila nám stan, jenže já z nějakého důvodu nemůžu od
té krásy odtrhnout oči, posadím se na břeh a cítím, že je mi
krásně, živě a autenticky… je to ten pocit, když jsem sama na
cestách, je to svěží energie ve mně… po dlouhé době. Je to
nádech života ve mně. Pocit naplnění. Vůbec se mi nechce
zpátky.
Je tam ten přetlak. Pokusím se Markovi něco sdělit. Jenže
mluvím babylónsky. Slova běží, ale mělo by jít o to, co je za
nimi. Vím, že mu chci sdělit něco úplně jiného, než to, co
říkám. A že to, co říkám, je jen symbolem toho, co bych mu
potřebovala sdělit, aniž bych sama věděla, jakéže to sdělení
vůbec je. Jen vím, že něco potřebuju od něj. A taky vím, že
on něco potřebuje ode mě. A oba se cítíme nepohodlně. A asi ani
nejde o to, co požadujeme, ale o přítomnost a stav bez bariér,
které si mezi sebe stavíme bůhví z jakých důvodů, … a
to vše vím, aniž bych sama věděla s přesnou určitostí,
cože to vlastně požaduju… … Nechávám se strhnout proudem.
Agresivně beru helmu a odcházím směrem, kterým si myslím, že
pojedeme, a dokolečka si připomínám tváře všech těch, s nimiž
nemám v komunikaci problém. Všech těch, s nimiž stačí
jedno slovo… a oni ví. Všech těch, kde ani slova už nejsou
potřeba… Když zajdu za obzor, dojde mi, že na motorce zůstala
moje bunda a rukavice a že až Marek bude chtít vyrazit, budou mu
překážet. Vracím se. Beru bundu a rukavice. A pro divácký
úspěch tedy ještě jednou opakuji beze slova svůj načuřený
odchod. Na určité úrovni mi ta scéna přijde vlastně docela
vtipná. Někde v sobě vím, že je to takhle nezbytné,
nepátrám po tom, proč tomu tak je…
My holčičky jsme dost často plné bolesti. Samy nevíme,
proč tomu tak je, neumíme se s ní vypořádat – a mnohdy o
ní ani nevíme. Nakonec někde podvědomě toužíme po samotě,
v níž bychom se mohly schoulit do klubíčka a lízat si své
rány. Navenek to vypadá, že chceme, aby odešel ten, který nás
nutí se dívat dovnitř – a vlastně mnohdy děláme všechno
proto, aby se tak stalo. Většině žen se ta touha splní a muž
nakonec vypuzen odchází do ústraní – ať už do práce, do
hospody, k jiné ženě nebo prostě někam daleko… A když
nás neopustí, pro jistotu bereme roha my, … ze strachu opouštíme,
abychom nebyly opuštěny. A přitom je přece nadmíru jasné, že
to, po čem nejvíce toužíme, je, aby to muž všechno ustál, aby
nás přijal i s našimi emocemi a zůstal s námi přítomný
… abychom se v pocitu bezpečí pak konečně mohly podívat
na to, co je v nás… … Po nějaké době Marek přijíždí
a s klidnou tváří se mě téměř zvesela optá, jestli chci
svézt. Zamrkám překvapením. Udělala jsem podvědomě všechno
proto, aby odešel. Rušila jsem podvědomě veškerou jeho
stabilitu. A on je stále tady… pevný a neochvějný. A i když
uvnitř zuřím, vlastně jsem konečně nebesky klidná… Vydrží
mi to jen do chvíle, než začnu uvažovat nad tím, jak vzít roha…
Kurník! Holčičko!
Stavíme v rybí restauraci na kraji světa. Kluk, co tu
pracuje, se pokouší se mnou komunikovat anglicky, a když mu
odpovím, že Mareček je „moj brat&#82#8220; (což je verze, kterou „moj
brat“ vymyslel, abychom mohli v islámském prostředí spát
v jedné místnosti), vnutí mi telefonní číslo. Na pevnou
linku do jejich restaurace. Roztomilé. Něžné. Cítím ten jeho
drobný sen o cizince, která dá jeho životu smysl… jaký pěkný
příběh by to byl, ale ať přemýšlím, jak přemýšlím,
nedovedu si představit, co bych tam v té pustině dělala 🙂
Jako ty příběhy o mořských pannách, které se vzdají své
svobody a zůstanou uvězněny na pevnině s chudým rybářem,
… dokud… dokud je moře znovu nezavolá. Tak bon voyage, my dear,
tudy řeka fakt neteče…
Vracíme se přes Murghab, kde u check pointu potkáváme dva
Frantíky na sajtkáře, bavíme se o pro a proti u obou způsobů
cestování. Mně by se líbilo… mít víc prostoru na svoje věci,
cestovat si v oblečení, jaké bych si vybrala, a nemít celý
den naraženou na hlavě tu zpropadenou helmu, ale stejně bych
neměnila.
Uděláme odbočku k jezeru, které jsem si v deníčku
poznamenala jako „komáří“ – po pár minutách a mnoha
kousancích vyrážíme dál. Do Kyrgyzstánu jedeme stejnou cestou
zpět, a přesto krajina vypadá úplně jinak. Z opačného
pohledu. Z druhé strany zrcadla, haha. U tyrkysového jezera
stavíme na koblížky. Pokouším se o útěk a navrhuju, že když
nejsme schopni spolu nějak harmonicky fungovat a být pro druhého
tím, co na té cestě potřebuje, že poletím z Almaty domů.
Bůh ví, jestli to myslim vážně. V tu chvíli si myslim, že
to myslim vážně. Jsem unavená. Ne z cesty. Ne z Marka,
ale ze sebe sama v přítomnosti Marka. Potřebovala bych trochu
samoty, potřebovala bych znovu cítit svůj směr, mam pocit, že v
permanentní přítomnosti druhého se nedokážu cítit
svobodně… Vím, že je to iluze, ale ještě s tím neumím
nic dělat. Nakonec se mi ta touha po samotě za týden splní, … a
i když budu v sobě prožívat emocionální dramatickou bouři,
zároveň nebudu protestovat, protože budu vědět, že to je tak
správně, protože je potřeba, aby se věci udály, jak se budou
dít, a aby lidé byli na místech, na kterých být mají… A taky
budu vědět, že jsem si to i přála a že realita spolu s Marečkem
mi jen plní, co mi na očích vidí… A tak nakonec budu muset
uvažovat o tom, zda věci, který si přeju, jsou pro mě věci
dobré 🙂 A na závěr příběhu bude jasné, že to věci dobré
byly, i když to chvílemi tak nevypadalo. Jedinou otázkou zůstává…
nešlo by to někdy jednodušší cestou?
Projedeme ten samý brod co před pár dny, jen je teď
trojnásobný. Resp. Marek ho projede. Já ho musím projít. Stojím,
koukám na silný proud, koukám na svoje boty, znovu na proud a
vyhodnotím, že mít mokré boty je menší zlo, než se nechat
strhnout proudem na kluzkých kamenech a být mokrá celá. Hledáme
místo na spaní. Po noci, kdy se ve větrné bouři stala z našeho
stanu málem vzducholoď, hledáme něco v závětří. To se
ukáže v Pamíru jako obtížný úkol. Chodíme v písku,
který se mi lepí na mokré boty. Vždycky když hledáme místo na
spaní, soustředím se na důvěru v Marka a vím, že se
nespokojí s ničím menším než tím nejlepším, co se nám
může nabídnout. Stejnou důvěru cítím i dneska, když po prvním
pokusu o zakempení Marek rozhodne, že jedeme dál, protože všude
je písek a ráno bychom ho měli i v uších. Znovu naskládáme
vše na motorku, zpět k silnici je to tak kilometr pískem, a
tak nás čeká první regulérní pád. Zvedáme motorku a za chvíli
jsme na silnici. Přejedeme horský check-point. Vybavuju si, že
cestou sem jsme jeli kolem stavení – mohli bychom postavit stan
tam. Když ke statku přijíždíme, zdálky vidíme, že už tam
jeden stan stojí, místní horal už na nás od svého domu mává a
vítá nás. Navrhne, že můžeme spát vevnitř, je tam zatopeno.
Hurá, ráno budou boty suché.
Dostane se nám pohoštění, ochutnáváme jačí máslo a zas
koblížky… mňam… pozoruju horskou rodinku. Děti jsou hodné,
starají se jedno o druhé. Zatímco žena připravuje večeři, muž
se stará o nejmladší miminko. Muž s námi mluví, žena je
odtažitá. Mám trochu pocit, že není úplně v souladu
s mužovým rozhodnutím poskytnout nám přístřeší. Když
se jeho pozornost začne nenápadně a trochu vlezle příliš stáčet
na mě, naprosto jí chápu, taky bych nechtěla, aby si můj muž
fotil cizí ženu. Instinktivně se udržuju v blízkosti Marka.
Domácí atmosféra se znatelně vytrácí, když jedno z dětí
pustí na počítači hudbu. Než ale na hudbu dojde, vypadá to, že
se překlikne a na obrazovce chvíli běží nějaké porno či co.
Oba s Markem tak trochu vyjeveně koukáme. A tak si říkám,
že tady ten vztah k sexu maj asi úplně jiný. Žijou tu
všichni v jedný místnosti a svým způsobem jsou osvobozeni
od určitých civilizačních tabu a předsudků. Na druhou stranu
jsem asi ráda, že pocházím z kultury, která v intimitě
ctí určité … dejme tomu hranice. Nemám na mysli ty
přehnané limity, tabuizování a jiné nezdravé kulturní projevy
potlačování lidské přirozenosti, které nakonec vedou ke
zbytečné perverzi, ale prostě určité základní formy soukromí
typu – nemít sex s kýmkoliv, z koho mi houpne… nebo
nemít sex, když jsou v místnosti děti – otázkou je,
nakolik je to u některých jedinců projev civilizace a vědomí a
nakolik jde o pouhé potlačení pudů…
Jdeme spát brzo, děcka kolem ještě poletují a bedlivě nás
pozorují, … co uděláme, co zajímavého vytáhneme z tašky
… v noci se budím dušením, moje plíce přestaly dýchat,
zřejmě proto, že došly k závěru, že v místnosti
není žádný kyslík (no, nějaký tam asi je, ale je ho tam
zatraceně málo). Není divu, jsme ve čtyřech tisících v zavřené
místnosti, v níž hoří oheň, který kyslík spotřebovává.
Dělá se mi tma před očima, malátně se dopotácím ke dveřím,
které otevřu, a cítím, jak se mi s čerstvým vzduchem do
žil navrací život. Fuj, to byl divnej pocit.
Marylin
Monroe: „NESNESEŠ-LI MÉ NEJHORŠÍ, NEZASLOUŽÍŠ SI MÉ
NEJLEPŠÍ.“

„Mám
duši jako chameleon. Žádný morální kompas ukazující sever,
žádnou stálou povahu. Měla jsem jen vnitřní nerozhodnost, která
byla tak široká a rozbouřená jako oceán. A kdybych řekla, že
jsem neplánovala, aby to takhle dopadlo, lhala bych. Protože jsem
se narodila, abych byla tou jinou ženou. Tou, která nepatří
nikomu, která patří všem, která nemá nic, aby mohla chtít
všechno. S hořící vášní po každé zkušenosti a s posedlostí
svobodou, která mne děsila tak, že jsem o ní nemohla mluvit a
tlačila mne do nomádského bodu šílenství, které mne
uchvacovalo a zároveň způsobovalo závrať.

Každou
noc jsem se modlila, abych našla své lidi. Nemáme co ztratit, co
získat, nic po čem bychom dál toužili – kromě touhy udělat ze
svých životů umění.
Věřím v osobu, kterou se chci stát.
Věřím ve svobodu volné cesty. A mé motto je stejné jako
vždycky: Věřím v laskavost cizích lidí.

A
když sama se sebou bojuji, jedu dál. Prostě jedu dál.

A
kdo jsi ty? Jsi v kontaktu se všemi svými nejhlubšími fantaziemi?

Stvořil
jsi pro sebe život, kde je můžeš prožít?


ano.“

Den jak sem ho viděl a prožil já:
ráno se vykutálím ze stanu. Těžká
noc. Noc mě moc sil nedala. Beru foťák, toaleťák a jdu se
projít. Nejprve sem dostal chuť si vzít boty na běhání a
zaběhat si, ale ráno mě to běhání ultra nejde, tak jen
prochajda. Jana pobíhá kolem stanu. To že nekomunikujeme pro mě
není nic nového … jak říkám, tuším že rozmanitější a
upovídanější komunikace je mezi mnou a Advinkou, než mezi mnou a
Janou (-:
Jdu k druhému jezeru, kochám se a
vracím se asi za půl hodiny, možná za čtyřicet minut. Z kopce
sestupuji dolů a vidím jak sedí Jana vedle stanu. Jó přiznám
se, nějak sem si tak trochu přál aby už byl stan srovnanej a
uklizenej, spolu s matrací a spacákem, naskladané v motorce a vše
i Jana připravené, ja jen skočil za 38sekund do moto oblečení a
vyrazili by jsem. Když klesám po kamenech z kopce nad stanem, tak
povzdech zanikne v tom funění ve čtyřech tisících. Uklidím
foťák a začnu uklízet stan, matraci, spacák a ostatní věci. Po
chvilce Jana vstane a začne si uklízet své věci.
motorka je ta leskla tečka ((-:
Pak jak z čistého nebe blesk:
na můj vkus až moc velké zvýšení
hlasu a věty ve smyslu že dle mě vše dělá špatně, že dle mě
není přínosem pro tým, že sem hroznej a pak mě už po
několikáté poslala tam, odkud před chvílí za kopcem, vyskočil
vcelku symetrický a kultivovaný bobek.
Neřekl jsem vůbec nic, nebo jen
letmo, nepřikládal do tohohle ohně, asi by to nic nepřineslo.
Podíval sem se do její sklenice, vše viděl, tu bolest, tu
bezradnost, ty obavy, ten strach, tu potřebu lásky, tu touhu po
doteku, tu touhu po lásce, tu touhu po pozornosti, ty jizvy po
násilí, ty jizvy po ublížení, ty hrůzné vspomínky a zážitky,
tu vnitřní bolest, tu rozcupovanou duši co chce cosi a to
nabubřelé ego co říká jak by to mělo či nemělo být, co je
dobré a co není dobré, to vzpouzení se proudu, ty nabubřelé
masky, ty nabubřelé hry, ten strach ze sama sebe ……. viděl sem
toho mnoho mnoho víc, ale stačí jen malý zlomek zde popsaný pro
představu a ucelení mého pohledu …..
 viděl sem to, ale nevěděl
co mám přesně dělat, ale věděl sem že se nechci nechat
strhnout do hádky, nebo se strhnout k urážení a nadávání
druhému, to by mě přišlo nedůstojné, a bral bych to jako prohru
sám před sebou. Bral bych jako prohru, kdyby by mou bytost ovládali
samovolně emoce, aby si s mým tělem dělali co chtěli, kdyby
chtěli druhému ubližovat, říkat ošklivé věci, plivat jed,
ubližovat, v extrému i zabíjet, nebo cokoliv jiného. Vždy své
emoce pozoruji a uvědomuji si že já nejsem těma emocema, emoce
sou emoce a já nejsem emocí a všemožně se snaží ovládat mou
bytost, mou hlavu. Často je to strach. Pozoroval sem Jany emoce, jak
drží otěže janiného těla, chování, bytosti a jak se jimi
nechá ovládat, bičovat, a sama u toho trpí, protože ví že to
není ona sama, ale jen její běsnící neuspokojená část jí
samotné a ona si s tím neví rady. (jasně že taky někdy chytím
nerva …. vo tom žádná)
Soustředil sem se na vlastní klid.
To jediné pro mě bylo důležité. V klidu sem dobalil. Jana si
vzala oblečení a odešla. Zabalil sem všechny věci a oblékal se.
Napadlo mě, sednout na motorku, projet kolem ní a zmizet za
horizontem, do nejbližší vesnice to má možná dvacet kilometrů
kde není nic, včera jsme tudy projížděli a jediná cesta odtud
vede po cestě, nemůže zabloudit. Říkal sem si že dojedu do
vesničky, dám si snídani, čaj a za dvě hodinky kdyby jí ta
eMočka která ovládala Janu ovládala, odešla, samotná Jana by
měla dostatek prostoru na to aby si v hlavě ujasnila vše potřebné.
Ale uvědomoval sem si, že bych přišel o důvěru ve mně, že
bych jí tam nechal samotnou i v těch těžkých chvílích, bral
sem to jako povinnost i v té nej hysterii ji dopravit do civilizaci
a zajistit jí cestu dom. Nikdo si neuvědomuje jak je to náročné
a to že se sem tam projeví člověk ve špatném světle, to prostě
k vypjatým situacím patří až za tou hranicí v ne komfortu
odkrývají lidé tu svou pravou tvář ….. kdo se nepohyboval v
takových podmínkách, několik dní na samých hranicích svých
fyzických i psychických sil, to těžko může pochopit, a ten kdo
to už několikrát sám zažil a prožil, ten to dokáže lépe
přecházet. Prostě to tak bývá, naše tělo a hlava unese jen
něco, pak potřebuje restart a každý máme ten restart trochu
jiný, někdo vybuchne, někdo spadne z motorky, někdo jede domů,
někdo se ožere, někdo si zaběhá.
Proto sem v klidu sedl na Advinku, to
co se stalo nechal na místě kde se to stalo a jel směr Jana, s
úsměvem jí nabral a sám na sebe byl neuvěřitelně hrdý, jak
sem dokázal zůstat nad věcí, a nenechal se ovládnout emocemi.
Po padesátce kilometrů zastavujeme u
rybí restaurace, a jdeme na snídani, polévka, smažená ryba, čaj,
chleba …. včera jsme toho moc nesnědli, tak doplňujeme zpátky
tukové zásoby, které se nám můžou hodit.
Po jídle zkusím opatrně otevřít
znovu téma z rána. Na Janě bylo vidět že už se uklidnila. Za
oknem na schodech domu leje mamina v habitu z cínové džezvy asi
tříletému klukovy vodu na ruce, ten si meje ruce a pak obličej,
ukazuje mu „pořádně“ a on si znovu ve svetru těmi ručičky
drhne obličej a pak kouká na mamku jestli je to ok, kývne a utíká
opět do domu.
 Janě sem znovu říkal, že vidím jak
se snaží být skvělá spolucestovatelka a jak se snaží mi
pomáhat, a řekl sem jí že není třeba vymýšlet s čím vším
mě může pomáhat, ale že každý den, každou minutu vidí a
vnímá co je potřeba, co já dělám a s čím by mě mohla pomoct,
když by chtěla, že je to na ní. Oponovala, že si o ní myslím
že nic nezvládne, že je neschopná. Spíš asi mluvila o svém
nevelkém sebehodnocení a sebevědomí, dobře sem vnímal její
reakci když sem jí řekl že ta velká matrace, se do toho malého
sáčku na ultra malý spacák nevejde. Sice se tomu hlasitě a od
srdce smála až se zem chvěla, ale v její sklenici nebylo vidět
tolik radosti a pohody jak dávala najevo. Nechtěl sem jí dávat
úkoly, drobnosti, nějak sem raději když sou lidi samostatné
jednotky a udělají věci samy, jak je cítí a jak chtějí. Ale
nějak sem cítil že jí udělá radost, když jí sem tam nějaký
lehký úkol dám, který splní, že jí poroste důvěra v sebe a
tím i pohoda v týmu.
Uvědomoval sem si jak je topro Janu
náročné vše zvládat a dávat, takže uvnitř byl velký obdiv
vůči ní, že to dává „JEN“ s malejma výlevama a přešlapama,
uvědomoval sem si že těžko asi sehnat spolucestovatelku co by
držela na pohodu mé tempo napohodu ((-:
Vstávala od stolu že jde k motorce,
ptala jestli něco nechci přinést, chtěl sem naplánovat další
cestu a odhadnout kde dnes můžeme spát, tak sem jí požádal o to
aby z držáku na motorce přinesla navigaci. A když sem viděl za
oknem jak s navigací lomcuje, tak sem byl fakt smutný z toho, že
sem to vůbec chtěl a že sem jí dal úkol, který prostě nesplní.
Už sem vlastně ani nevěděl co za úkoly jí mám dávat. Fandil
sem jí, ale po deseti minutách přišla bez ní. Řekl sem jí že
se to často zasekává a že to často nejde. Skočil sem si pro
navigaci a plánoval kam dojedeme.
Atmoška mezi námi nebyla moc fajn,
ale pozornost sem pořád měl především na cestě, v sobě a
nechtěl sem se nechat rozviklat a tím i ohrozit naší cestu a
zdraví nás obou, kdybych měl plnou hlavu čehosi co bych stejně
nevyřešil.
 Po snídani vyrážíme směr nedaleký
Murghab, před městem u závory potkáváme asi šedesátiletý
Frantíky na novým Uralu se sajtkarou, co si to štrádují přes
Iran taky do Mongolska, ale prý pohodovou požitkářskou jízdou.
Pokecáme o našich strojích. Říkám mu že je to asi super
komfortní a pohodlné cestování a ukážu na ten prostor co tam má
on a manželka v sajt káře, povídal že minulý rok projeli celé
USA na téhle motorce a ukázal na Advinku a říkal že se to nedá
srovnat, že je to nesrovnatelněji komfortnější a že je to na
Uralu očistec, že víc než třista za den vlastně ani nejde ujet.
Popřáli jsme si šťastný kiláky a jeli si svou cestou a svým
tempem. Ve městě jsme dokoupili vodu – Jana abnormálně hodně
pije, na zádech má vak s vodou a v puse pořád hadičku, konec
hadičky vypadá jako dudlík, takže při letmém pohledu vždy
vidím jak to žužlá jako dudlajs nebo matčino prso, nebo malého
pindíka (-:
Vždy v pouštích mě fascinovali ty
místní, kteří tam i v extrémních teplotních podmínkách
dokázali žít a přežívat jen s troškou vody na den, nepotit se
a užívat si to, vždy sem opodál těhlech tuaregů, či jiných
oazistů seděl a nasával tu jejich vnitřní moudrost a to nouhau
jak na to ti kluci chodí a pravda často mnohému se přiučil a
posléze musel konstatovat, že vše je logické a že my Evropani se
často chováme dost nelogicky, nevnímáme své tělo a pereme to
tak co si hlava myslí že je ok.
Odjíždíme od krámku kde jsme
nakoupili vodu, ptám se Jany proč nechává po sobě pohozených
několik plastových lahví, prý proto že před týdnem jí majitel
prodal vody z čtvrtinovou turistickou přirážkou. Tak snad mu to
bude dostatečným trestem, řekl sem si v duchu ironicky, že vítr
lahve rozfouká a budou se stovku let povalovat na zdejších dunách
po Pamíru. Z městečka převážně plného hliněných domků, s
plechovou střechou, si to drandíme stále pamírskou dálnicí směr
Kyrgyzstán.
Hledám místo na táboření, fouká
silný vítr, pohybujeme se ve výšce přes 4000 metrů. Sestupuji z
motorky a jdu se podívat na místo, ale netroufám si přes vyschlé
koryto a hluboký písek jet. Jedeme dál. Sjíždím z cesty a jedu
asi kilometr od hlavní cesty. Jen krajinou, tvrdý písek, sem tam
měkký písek. Vím že v písku prostě člověk nesmí jezdit
pomalu, ale rychle, proto jedu kolem šedesáti, osmdesáti. V
rychlosti nacházím místo. Otevřu kufry a začnu vyhazovat věci z
kufru.
Písek není písek, ale spíš prach,
vše je od prachu hned špinavé a já si uvědomil že ráno budeme
jako prasata, a prach a písek budeme mít i …… přesně tam.
Takže beru zpět své rozhodnutí, balím a rozhoduji že jedeme
dál, i kdybychom měli rozdělat stan u celníků na hranicích,
které by měli být asi za deset kilometrů. Motorka hned co se
rozjela, hrábla si a po kardan se zahrabala, vystrkali jsme jí a
znovu sem se rozjel, bylo to lepší, zastavil sem na tvrdém písku,
Jana nastoupila a jeli jsme. Jel sem v našich vyjetých kolejích,
kde se z tvrdého písku, stal písek měkký a ještě sem neměl
dostatečnou rychlost, tak se ve čtyřicetikilometrové rychlosti
přední kolo zabořilo do hlubokého písku, zlomilo se a oba nás
to vymrštilo ven z motorky. Já sem stál ve stupačkách, takže
sem úhledně spadl …. né do paragánského kotoulu s telemarkem,
ale tak nějak bezpečně, byť jk pytel brambor. Jana spadla s
motorkou na bok. Boha. Naštěstí jí motorka nespadla na nohu, ani
kufr, oboje jí minulo, jen škrtlo. Sakra! Orosil sem se. Zvedli
jsme na podruhé motorku. Najel sem na tvrdý písek, Jana si nasedla
a z větší razancí sem se rozjel, abych dosáhl alespoň
šedesátky, trochu sem měl strach, protože v té rychlosti by už
pád byl trochu jiný, ale v té rychlosti v písku, byla Advinka
jako koťátko, tak sem to sebejistě rozjel na osmdesát.
Statek, foceno při vjezdu do Tadžiku
 Po chvilce jsme dojeli na hranice, kde
šlo vše rychle. Jana si vzpomněla, že mezi jednotlivýma
hraničníma přechodama, v takzvaném mezi pásmu byl statek, že
bychom tam mohli spát. Už se stvívalo a jízda začala být trochu za hranicí:
Sjížděli jsme z průsmyku, vedle statku
už jeden stan byl. Maník s děckem v náručí na nás už mával.
Stmívalo se a bylo jasné že jet za tmy na motorce není moc fajn a
že nám vlastně nic jiného nezbývá. Navíc před chvilkou jsme
projížděli brod, tedy já. Vzhledem k bezpečnosti a lepší
ovladatelnosti motorky ho Jana přešla po svých. Ale mokrý jsme
byli oba. Majitel nám nabídl že můžeme spát uvnitř, nechal sem
volbu na Janě, chtěl sem aby byla v poho, tak ona sama nejlépe ví,
co její pohodě pomůže. Vyběhla z domu z rozzářenýma očičkama:
„topí tam v kamnech. Je tam
teploučko!“
oba jsme byli zmrzlí, stmívalo se a
byli jsme ve výšce 4343metrů, bylo hluboko pod dvacet stupňů a
měli jsme mokrý nohy, já po kolena. Nanosili jsme nocležní věci
dovnitř a připravili vše na spaní. Posadil nás do velké
místnosti, v rohu byli kamna, místnost osvětlovali dvě okna. U
kamen na zemi seděla žena, před sebou měla na plátně asi
dvanáct nakynutých bochánků posypaných moukou, které postupně
začala rozválcovávat asi čtyři centimetry širokým kolíkem. Po
pokoji běhali dva kluci kterým Jana dala balonek a nafoukla jim ho.
Nejstarší holčina stála v rohu místnosti a pozorovala nás.
Tatík držel v náručí asi půl roční dítě a choval ho. V
místnosti ticho, né hrobové a nepříjemné, ale takové to plné,
líbezné, magické. Místnost byla prakticky prázdná, přesto v ní
bylo naprosto vše, ke každodennímu životu. I když rychle, tak
přeci s takovým klidem přebíhali děcka z jedné strany na druhou
a hráli si, neudělali nic, za co by je někdo okřikl, nebo jim
říkal že to nemají dělat, ani v nejmenším nepřekračovali
žádné hranice a přece se chovali volně a svobodně a nebyl z
nich cítit jakýkoliv strach z autority, z trestu. Kamna sálala do
místnosti oheň a jak slunko postupně zapadalo za okolní
šestitisícovky, o to víc osvětlovali místnost plamínky
vykukující škvírou v kamnech. Seděli jsme na matraci v rohu
místnosti pod oknem. Chlapík nám přinesl čaj, chleba, máslo, a
pak to co usmažila manželka ve velkém lavoru co byl na kamnech.
Koblížkové těsto házící do rozpáleného oleje, se usmaží do
zlatava a chutná výtečně, nejen proto že jsme toho moc
nepojedli.
Jsme unavení, jdeme si brzy lehnout,
děcka ještě pobíhají a já přemýšlím o tom co takovým lidem
může chybět, za domem několik krav, jaků, koní. Na střeše
několik solárů. V noci mě několikrát budilo dušení, mé
vlastní. Hořící oheň a výška 4333metrů bere od úst veškerý
kyslík. Otevírám dveře a i když nám bude zima, nechávám je
otevřené až do rána.
Ráno začne po
předsíni kde spíme běhat chlapík a rusky z plných plic křičí:
„VSTÁVEJTE!
RYCHLE! RYCHLE! VODA STOUPÁ! RYCHLE AŤ TO PŘEJEDETE DOKUD JE PROUD
SLABÝ A JE JÍ PŮL METRU! RYCHLE! RYCHLE! VSTÁVEJTE! UTRHLO TO
CESTU! NEDOSTANETE SE DO KYRGYSTÁNU! RYCHLE!“
Jaké lepší
probuzení si přát? To snad překonalo i hudbu při které mi chce
vystřelit ledvina z těla a narvat se do uší. Kamarád, major,
voják, Erik říká: „ na pohodu vstaneme, nasnídáme se,
oblíkneme se do motorkářského, vše zabalíme a sejdeme se u
motorek za čtyři minuty, prostě na pohodu!“
Před cestou mě bylo nejedním človíčkem řečeno, že vyrazit na takovouhle cestu s „cizí ženskou“, je čiré bláznovství a že už nevím co víc magorského si vymyslet. Byl sem připraven ustát cokoliv, což se mi snad povedlo. Na druhou stranu musím dát za pravdu těm všem, co mi říkali, že na takhle náročný druh cest, se prostě musí člověk vydat buď s chlapem, nebo s partnerkou-milenkou, nebo sám. Jak mi říkal jeden polámaný kdesi uprostřed ničeho: ta moje láska mě pětkrát za den při nastupování na motorku málem povalí, rozbije kde co, pokazí snad všechno, ale pak se na mě podívá, usměje, jiskřičky začnou jiskřit, pomilujeme se a vše je pryč. Když jí miluješ, není co řešit, a vše ti přijde jako nepatrná smítka prachu na nejkrásnějším obrazu světa. Souhlasím, mohu porovnat a souhlasím. Neříkám že svého rozhodnutí lituji, nebo že je něco špatně, jen se dělím o své postoje, o svou zkušenost. Takže sem rád a sem na sebe hrdý, že naše cestování s Janou pro mě bylo přínosné, dost mě učilo a nedostalo se někam, že by mě tu cesto znechutilo. Vážím si jí jako ženy, a svým způsobem obdivuji, vnímám silně, tu její sílu, krásu, probouzení .. v té její sklenici.
Takže má zkušenost mě tedy vede k uvědomění si, že na příští cestujen s kámošem (na druhé motorce) nebo milenkou, či partnerkou, pak si člověk ani nestihne všimnout nějakých těch scén, nebo toho že po tobě hází kámen, užívá si těch jiskřiček a té vzájemné zamilovanosti, ostatní není vlastně podstatné …… když jí miluješ, není co řešit …. krásně to vystihuje tahle reklama, na nápoj co moc nepiju   video ((-: jooo takové ženy prostě jsou, a my muži vás za to milujeme, když jste své, přirozené, ženské a víme že to k vám prostě patří, že vás poprosíme o jedno a vy uděláte druhé, že dost věcí pokazíte, že jste prostě …. ženy … ale i když si to možná pořádně neuvědomujeme, právě proto vás tolik milujeme ….. a když to cinká, tak vám odpustíme vše a chceme s vámi zůstat až dosmrti a uděláme pro vás cokoliv, a když to necinká …. tak ……tak asi nic nerozcinká ….

1 názor na “Marek Havlíček, Jana Mráčková: Pamír a mrkanec do Afgoše”

  1. Michal Nedorost

    teď mi teprve došlo proč je tenhle článek-blog takhle psaný……je tam popis i té vnitřní složky, která se mi teď otevírá, tedy nejenom, kde jsme byli, co jsme jedli, a i co nám to nazrcadlovalo a co vztahově zurčilo až řvalo. chceto čas. 🙂

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nákupní košík
  • Your cart is empty.
Přejít nahoru