… je o mé potřeby v každém okamžiku postaráno.
… že toho, co mám, je vždy mnohem více, než se moje hlava domnívá.
… že z malých výhonků rostou silné stromy a vděčnost a láska je to, co je vyživuje.
… že když se nevzdám toho, pro co mé srdce bije, vše vložené se mi tisíckrát vrátí.
… že vše, co je pro mne dobré, už je na cestě ke mně a potkáme se včas, ani dřív ani dýl.
… že pro každého je dostatek a že když mám já, nikomu tím neubývá, ba naopak.
… že bohatství je pojem, který lze neustále rozšiřovat. Že když…
Jsem u zdroje sebe – jsem u zdroje všeho
Jsou lidé, kteří o něčem takovém ani nemusí uvažovat – a díky bohu za ně, alespoň se my ostatní máme od koho učit – následující řádky jsou tedy spíše mé poznatky z učebny a nejsou ničím víc než příběhem, který se bude rozvíjet až do konce mého života.
Já budu mluvit více o materiálním projevu vědomí dostatku, ale když mysl přepne z režimu „nemám“ do „mám“, zefektivní se celý život, vše se usnadní, vše na sebe začne lépe časově i jinak navazovat.
O té cestě k lehkosti bytí je vlastně facebooková skupina Žijeme (sebe)vědomě – žijeme v inspiraci – žijeme život, který milujeme. Skupina, jejímž cílem je navzájem se podporovat. Je to místo pro lidi s podobnou vizí – žít (sebe)vědomý život, žít v neutuchajícím proudu inspirace a cítit vnitřní naplnění, ať děláme cokoli. Přidej se k nám a přispěj svými zkušenostmi, svým příběhem 🙂
Lehkost bytí vs. život je boj
Ta lehkost bytí je mnohdy tak lahodná, že někdy člověk skoro zapomíná, že to měl kdysi dávno v prehistorii (před pár lety) trochu jinak.
Náš obvyklý výchozí bod, se kterým se rodíme do svých životů, je přesvědčení, že „život je boj“.
Po celé generace naši předci žili trochu v jiné realitě, než žijeme my. Války, útlaky, nedostatek, hlad, zima, umírání… Tahle obrovská síla a schopnost přežít všechny útrapy už bude navždy naší součástí, ale zatímco oni potřebovali věřit jiným věcem, nás tohle podvědomé uvažování brzdí.
Proto jestli ještě malý střípek v nás věří, že život je těžký, pojďme této složitosti života říct „bye bye“ 🙂
Co mě naučila pátá nejdražší země světa?
♥ Že pro úspěch se člověk musí rozhodnout alespoň z 51 % a ten nevědomý sabotující zbytek postupně tak nějak ukecat cestou.
Lidé se do zemí, jako je Dánsko, obvykle na chvíli přestěhují, aby si vydělali a ty krásné peníze pak mohli utrácet doma. Já to dělám naopak. Můj hezký český výdělek je podle dánských standardů někde na hranici chudoby a případu pro charitu. Mně to tak nepřijde. Proč?
Moje bohatství je totiž hlavně o respektování k sobě sama, je to osvojování si jakési své vnitřní vznešenosti.
Ne ve smyslu ofrňování se nad ledasčím… vysvětlím…
Dřív jsem měla pocit vnitřní chudoby, ať jsem dělala cokoli, ať byl můj plat 30 Kč, nebo 500 Kč na hodinu. Ať jsem byla projektovou manažerkou, nebo jsem byla na pracáku a vařila pro své kamarádky obědy výměnou za něco k snědku i pro mě.
Mému životu chyběl pocit smysluplnosti; pocit, že můj směr je správný – a z toho pocitu, že ztrácím drahocenný čas svého života mě nikdy nikdo žádnou nebeskou výplatou nemohl vyplatit.
Je něco sakramentsky jiného dělat práci, která mi nevoní, když je to jeden z kroků za mým snem, nebo když mám pocit, že jsem k té činnosti odsouzena, abych vůbec přežila.
Dlouho jsem žila tak mizerně, jak jsem se cítila.
To člověk ale vidí až zpětně. Naštěstí to funguje tak, že v daný moment si některé věci nejsme schopni připustit. Dnes vím, že je jedno, co dělám – protože když je to součást cesty, kterou jsem si vybrala, cítím se mnohem častěji uvnitř sebe jako vítěz, jako královna. A podle toho se odvíjí zbytek.
A tak jsem si zvolila pokračovat ve své cestě a nedělat vůči sobě kompromisy, i když to v očích druhých může klidně znamenat, že jsem „chudou“ českou spisovatelkou, i když bych mohla být „bohatou“ dánskou zaměstnankyní.
Co mě to naučilo?
♥ Že pro mě je bohatství pocit, že si můžu do-volit lehce živit se tím, co mě uspokojuje, pro co mám vlohy a co pomáhá druhým.
♥ Že jedna koruna vydělaná tím, co miluju, má větší hodnotu než milion korun získaných kompromisem.
♥ Že podnikání je terapie, na jejímž konci může být všechno jinak :))
Kulička strachu z trusu
Nebudu lhát, když řeknu, že dánské ceny se mi jevily zpočátku děsivé!
„Jak já to jen zvládnu,“ naříkala jsem.
A svým způsobem ve mně ta malá kulička strachu pořád někde je, schovává se a převlíká za různá „nemohu“ a „nejde“, která lovím a odhaluju a měním na „mohu“ a „chci“, jinak bych si je dál jako hovnivál tlačila před sebou (hovnivál je brouk, který po většinu svého života před sebou válí kuličku trusu) – všechno to posbírané za celý život od lidí kolem.
Já jsem byla vždycky cíťa, ale ne vždycky jsem uměla rozlišit, co mě posiluje a co mě oslabuje – a tak teprve s postupem času zjišťuju, čemu věřím já a co jsou semínka myšlenek jiných, která na mě ulpěla a postupně zakořenila.
Dánsko je moje léčebna, je to trenažér. Je to posilovna vědomí hojnosti. Jsem tu, abych konečně to závaží strachu rozpustila.
Kulička už není tak veliká, už přes ní vidím dál. A žádná obava není větší než moje odhodlání žít v (prý) nejšťastnější zemi světa.
Nacházím řešení díky tomu, že jsem se rozhodla přestat naříkat a prostě být za dánské ceny vděčná (ano, tak!) a trpělivě vyčkat, co z toho vyroste. A ono roste!
Můj strom hojnosti a plodnosti roste.
Všechny ty příležitosti, nápady a tvůrčí potenciál, který je potřeba zasadit, zalévat, hýčkat…
Čím více jsem se uvolnila do vědomí hojnosti, tím více toho ke mně přichází samo.
Jen pomyslím a jsem k tomu přivedena
Dříve či později. Pomyslím, že bych chtěla nějaké cvičení. Bum! Hned moje oblíbená bloggerka jedno doporučuje. Chci se večer mrknout na film, do pár minut narazím na chytlavý trailer. A to jsou jen drobnosti…
Ten proud synchronicit nemá konce. Nevyčerpá se.
A když to přestane ladit, neskončilo to, je to jen znamení, že jsem se vychýlila ze své stability. A to je fajn, protože s tím se dá vždycky něco dělat.. Kdyř jsem si z nějakého důvodu stoupla mimo proud, stačí najít ten důvod a pracovat s ním.
To obšťastňování, kterého se mi od života dostává, už normálně hraničí s hýčkaností! :)) Příště vám povím pár konkrétních příkladů, jak fajn to může být v zemi tak drahé, jako je Dánsko.
Jenže ještě před pár měsíci jsem si připadala jako jako blázen. Šťastný blázen ve velmi prekérní situaci. Co se změnilo? Pustila jsem to… lehla jsem si do proudu…
Půl kila švestek dál stojí 120 Kč, ale…
… mám se dobře. Zmizel stres.
Já věřím, že každý pocit, který zažívám na cestách, už ve mně dávno byl.
Jako holka z českého maloměšťáckého prostředí jsem kolem sebe často slýchávala „peníze nerostou na stromě“ a „bez práce nejsou koláče“ a „peníze kazí charakter“ a že to svoje štěstíčko najdu „leda tak v příštím životě“ a tak podobně.
Být hluchá k těm poznámkám nemělo žádný smysl, protože to jen ke mně promlouvalo moje podvědomí, z jehož podloží jsem vzrostla a které mě může podvědomě ovlivňovat, ani o tom nemusím vědět.
Nejsou to lidé, kteří nás stahují dolů, ale naše vlastní nevědomá rozhodnutí pro neúspěch. Když sami v sebe nevěříme, podvědomě vyhledáváme takové lidi, o kterých tušíme, že nás budou chtít stahovat dolů.
Už je tomu dávno, co jsem se odnaučila předčasně svěřovat se se svými sny a vizemi o tom, kam směřuji svůj život – a jitřit tak své pochyby a nejistoty. Dokud není moje sebevědomí dostatečně veliké, své nitro odhaluji hlavně lidem, kteří řeknou spíš „jo, to by mohlo vyjít“ než „asi jsi se pomátla“.
Pocity, které jsem zprvu zažívala v Dánsku, že všechno je drahé a nemůžu si to dovolit, pro mě vlastně nebyly žádnou novinkou. Jako malá holčička i jako dospívající jsem taky přece někdy smutně míjela v regálech věci, které „jsem si nemohla dovolit“… a nemusely to být ani žádné luxusní výstřelky… jen třeba kvalitní oblečení a zdravé jídlo… připomněl se mi takový vnitřní stesk, že třeba boty, které vydrží aspoň dva roky, nejsou standardem dostupným pro všechny.
Jako čerstvě dospělá jsem se s prvními výplatami proti těmhle omezením vzbouřila. Jenže jsem se od toho vědomí nedostatku neosvobodila. Jen jsem se naučila s penězi hospodařit tak, abych si mohla to, co chci. To se pak zdánlivý nadstandard samozřejmě vyrovnává odepíráním si někde jinde.
Když peníze byly, cítila jsem se svobodná. Když došly, úzkost se vrátila. Respektive nevrátila, byla tam vždycky… ten pocit, že život je boj – a že když se zastavíš, přijdeš nakonec úplně o všecko… ale opravdu je to tak?
Nebo život může být skládankou, v níž jednotlivé dílky do sebe hladce zapadají? A proč se toho lidé tak bojí? Už jsme si řekli, že v realitě našich předků platilo: „Kdo zaváhá, nežere.“ nebo „Kdo chvíli stál, stojí opodál.“ My se proti tomu bráníme… různě… celá moderní civilizace je jedním velkým výkřikem „všeho je dostatek“, ale takhle to nefunguje, popírání nefunguje… s kořeny je potřeba nejprve srůst a pak z nich vyrůst…
Otázka: „Vypadal by můj život stejně?“
K otázce: „Vypadal by můj život stejně, kdybych měl neomezené množství peněz?“ člověk musí dorůst – protože je docela výzva. Uvědomit si, kolik jste si toho v životě odepřeli (a odepíráte) jen proto, že jste na to neměli finance, a kolik jste toho vzdali předem jen pro to, že jste uvěřili, že tato varianta pro vás není reálná – „leda tak v příštím životě“…
Nakonec většině lidem nezbývá nic jiného než sami sebe přesvědčit, že to tak vlastně chtějí…
Mladý člověk si řekne, že chce jet na dovolenou stopem, protože „je to přeci zábava“… že chce spát v zavšivených ubytovnách nebo ve spacáku na autobusové zastávce, protože přeci „co tě nezabije, to tě posílí“, pak přijmou práci, protože „jako umělci by se stejně neuživili“ a tak dále, po celý život… Jasně, jednou, dvakrát ano, na vyzkoušení, trochu se ostřílet… nemám nic proti… ale jsou určité věci, které už nemusím opakovat :)) Nu, asi víte, kam tím mířím…
S-E-B-E-H-O-D-N-O-T-A 🙂
Dokud se nezačnu přičiňovat, aby se propast mezi tím, co chci a co žiju, začala nějak viditelně zužovat, budu mít ze sebe dobrý pocit jen opravdu málokdy.
Ceny jsou jen čísla, kterým dávám emoce
To jsem pochopila, když jsem s poměrně hezkou částkou na účtu dorazila do Dánska a i tak na mě ten starý strach při prvním nákupu udělal KUK a já jsem se cestou z obchodu rozbrečela, protože pytlík červené bio čočky mě stál dvě české stovky!
Takhle budu žít? Přece se nevzdám svého zdravého standardu?! Kde vydělám takové horentní sumy?
Uvnitř jsem se děsila, že se budu muset vrátit k rohlíkům a levným párkům a taky k botám šitým otrokyněmi v Bangladéži.
A tak mě bylo jasné, proč tu jsem! Je to jen čísílko! Je to jen čísílko!
A už je to zas jen čísílko… zas je to jen 50 korun, i když dánských, takže cca krát 4 :))
Život po nás chce, aby jsme se něčeho vzdali, jen tehdy, když má pro nás připraveno něco, co nám bude víc prospívat.
Na rohlíkách a párkách není nic špatného, tuhle jsem si je s hořčicí nostalgicky dala k snídani – všechno je to prostě jenom o pocitu, že mě něco omezuje – a jakmile se tenhle pocit objeví na mé cestě jako překážka – vím, že TO je ta cesta 🙂
A jak to máte vy? Napište do komentáře a podělte se s ostatními, nebo mi napište v chatu – ta modrá bublina vpravo dole 🙂
PS: Jedno zvláštní poděkování patří Haničce, která mě po čas vznikání tohoto článku dopovala výborným kafem a domácími dortíčky v Simply good. Ahoj Hani!
VĚDOMÍ HOJNOSTI ZNAMENÁ
PŘESTAT SE HONIT, PROSTĚ JEN JÍT KLIDNĚ DÁL
A DOVOLIT, ABY TO K TOBĚ PŘIŠLO…
Všechno, co chceš, je na cestě k tobě.
S takovou jistotou, že už to vlastně máš!
Podobné vhledy spolu s praktickými cvičeními najdete v mém emailovém programu zdarma – Zvládej každodenní výzvy s klidem a grácií.
Ahoj An! Nemáš vůbec zač. 😉 Já moc děkuju za článek – ne náhodou asi vznikal u nás, když já sama jsem živoucím důkazem vzorce „bez práce nejsou koláče“. :-))) Ale léčím se, vždyť víš. 😉 Přeju Ti dny plné hojnosti a těším se zase na čtenou i na viděnou! Hanka
Hihihi. A taky léčíš všechny kolem. A přece se ví, že každá Popelka se nakonec stane princeznou.
Jo jo, pracuju na tom. 😉
Pěkný článek teď jsem nedávno bojovala v sobě jestli si koupit top na párty,
jestli mě to nezrujnuje,nakonec jsem ho koupila ,řekla si že si to zasloužím,
nakonec se mi vrátilo v práci .Asi mě to učí dej si a mi ti přidáme.Pa Janula
Ahoj Jaňulo, díky za sdílení tvé zkušenosti. To je paráda, krásná ukázka, že když je to v tom hezkém pocitu k sobě sama a v lásce i úctě k životu, tak se to vždy vyrovná. Souhlasím, i já mám zkušenost, že když škrtím svou útratu, tak škrtím i své příjmy. A když si pak dám stranou a utrácím i za radosti a krásu, velice brzy přijdou příjmy, s nimiž jsem nepočítala. Ať se ti daří, Jani!