Když život bere, nechce, abychom plakali pro to, co vzal, chce, abychom viděli, co všechno ještě máme. Abychom to nebrali jako samozřejmost. Abychom to s vděčností a pokorou uctili a… beze strachu se o to uměli i podělit.
Protože když to nevidíme, mizí i pocit, že jsme životem plně podporováni, že máme vždy k dispozici to, co potřebujeme (nebo co potřebují ti kolem nás). Jde jen o to, kolik si toho dovolíme potřebovat a kolik jsme ochotni pro naplnění té potřeby obětovat (protože žádná cesta na vrchol nevede po rovince)… Trochu jiná pravidla samozřejmě platí v situacích, kdy si něco syslíme do zásoby na základě strachu z nedostatku, z budoucí krize 🙂 A naopak ti, kteří z našeho pohledu nemají téměř nic, nás vždy dokážou překvapit svou upřímnou sdílností. Oni totiž věří životu.
Ten, kdo má dostatek (či spíše vědomí dostatku) a taky toho hodně ztratil, tohle všechno ví a díky tomu jde v poznání ještě trochu dál – zjišťuje, že mnohem lepší, než mít ještě víc, je osvojit si schopnost umět se o to své hodně s někým podělit… ví, že život mu dal… a tak se nechá zavést tam, kde život skrze něj dává dál… ale nehází perly sviním, to ne, dává moudře tam, kde je to potřeba, protože má úctu ke svým zdrojům.
Nejsme sice zodpovědní za potřeby druhých. Ale… jsme zodpovědní za to, jak nakládáme se svým přebytkem (energie, fyzické síly, času, statků, moudrosti…) – a všichni máme NĚKDE přebytek… možná ho jen necháváme utíkat zbytečným směrem – tam, kde neplodí nic dalšího (čas vykydáváme na internetu, peníze utrácíme nevědomě za blbosti, které nás ani nikoho jiného krom korporátů neobohacují, s hmotnými věcmi neumíme hospodařit, a tak dochází k jejich ztrátám, dobré skutky konáme na základě lítosti, a tak namísto abychom rozdávali sílu, vytváříme slabost…). Sej semeno do úrodné půdy, píše jakákoliv zahrádkářská příručka a taky bible.
Měli bychom tu být primárně pro sebe a sekundárně pro druhé, pro svět, pro život. Ne naopak. A dokonce ani ne na půl. Kolik místa ve svém životě zabíráte sami pro sebe? Příliš málo? Příliš hodně? Co nám to udělá, když každý den vyjdeme někomu, něčemu vstříc? Nejsou potřeba velké činy, které vedou k sebezničení, sebepopírání. Stačí každodenní drobné skutky, to říkal už tatíček Masaryk… Laskavé skutky jsou kapkami, které vyhloubí jakýkoliv kámen…
V určitý moment se to prolne a způsob, kterým jsme tu pro sebe, se stává způsobem, kterým jsme i pro druhé. A naopak…
A ještě poznámečka – za pocitem, že nás druzí vysávají, stojí pýcha. Když se stavíme, že máme víc než oni (třeba i zkušeností, schopnosti milovat, cokoliv), tak si berou. Když lidi cítí, že je berete jako jeden člověk druhého člověka, mají k vám přirozenou úctu a nikdy by nezasahovali do vašich zdrojů, pokud je sami dobro-volně nevydáte na oltář společného přátelství.
Jsme sami o sobě a taky jsme sou-částí svého prostředí. Jediné oddělení lze prožít skrze naší mysl – a že je to silný zážitek, že? 🙂 Když nás někdo o něco požádá, když sami vidíme, co je potřeba, zeptejme se – není náhodou ten člověk, ta situace jen mluvčím toho, co má být naplněno… „Nezabíjejme posla“ a dívejme se dál… pak vlastně to, co uděláme zdánlivě pro druhé, je darem pro nás, protože tím naplňujeme své místo v síti vztahů…
Byl jsem přiveden do zahrady světa, abych zalil květiny, jejichž rozkvět potěší mého Ducha…
Říká se, že naděje umírá poslední. A já říkám – ať si klidně umře první, protože nás drží v iluzi budoucích řešení, co si přicupitají zvenčí. My jsme tou nadějí! My jsme rukama, které konají. Myslí, která odpovídá. My jsme srdcem, které miluje…
Dietrich Bonhoeffer mi v roce 1943 ve vězení napsal vzkaz, možná i Vám… : „Ne cokoli dělat, nýbrž odvážit se toho, co je správné. Ne unášet se tím, co je možné, ale statečně se chopit toho, co je opravdové. Ne v prchavosti myšlenek, pouze v činu je svoboda. Vystup z úzkostného váhání ven do bouře dění, nesen jen přikázáním božím a svou vírou, a svoboda přijme tvého ducha s jásotem.“
Vidět krásu tam, kde ostatní vidí ošklivost, není slepota – ale vizionářství! Znamená to vidět obraz v širším celku. Dokážeme to? Nebýt ke světu tak s-koupí, nestahovat se do sebe? Nestočit se do klubíčka, abychom uchránili to své, ale ponořit se do vřavy světa a odevzdat se jeho proudům?
Nikdo z nás není sám, oddělen. Jsme jeden živoucí organický celek… a organismus přežívá, jestliže každá jeho část slouží i něčemu dalšímu než jen sama sobě. Dostatek čehokoliv nemá žádný smysl, když jej nesdílíme s těmi, které milujeme, ale i s těmi, které nám život přivede do cesty, abychom jim otevřeli své srdce…
—————————————————————————————————-
Autor článku: Jana Mráčková, An
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na Liveinspirit.cz.
Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem – obojího si cením a vážím, je to dar za dar. Díky za podporu. anamel.web@gmail.cz
- Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330