Nic není platné a definitivní, zítra může být vše jinak. Věřím, že se naučíme způsob tohoto bytí a že to bude ještě velká legrace. V té na pohled jedné z nejhorších situací v mém životě mi cukaly koutky. A to pěkně prosím – smíchy.
Jak tak sleduji dění kolem, dá se doufat, že se postupně a ve velkém probouzí ta skupina lidí, která pro nedostatek sebedůvěry doposud neprožívala plně sebe sama (a že je co prožívat – bohatství nás jako jednotlivců, které nám doposud zůstávalo skryto, nás ještě hodně překvapí). Museli jsme dozrát, museli jsme Poznat a v pokoře přijmout… Na druhou stranu – svět, který popisuju, je zrcadlem mne samotné, vidím to, co jsem já, takže mne neberte tak vážně, ani sebe – to je mimochodem způsob, jakým ze svého života může člověk vyřadit řadu vnitřních i vnějších konfliktů.
Každopádně po měsících vnitřní práce se i můj vnější svět proměňuje, konečně! – už nejsem osamocený poutník, „chudáček jediný“ v celém širém okolí – co je uvnitř, vidím vně – lidé kolem mne se projevují různě, ale základ je stejný, oni k tomu nepotřebují spirituální terminologii, oni to jednoduše žijí (resp. ukazují mi tu část života a své osobnosti, která ladí se mnou – ta je stejně pravdivá jako i to, co se děje v jejich životem pro mne za oponou, to ovšem už není má věc) – a možná jsou někteří překvapení, jak je snadné projevit právě tuto část sebe sama – já jim to svou vibrací umožňuji, zatímco jinde narážejí.
V tom mém světě mizí falešná pokora a strach z odmítnutí – tyto už nejsou jednou z hlavních motivací činnosti – však já sama bych nechtěla, aby pro mne někdo udělal něco na základě takových pohnutek. Protože vím, jak se člověk při takovém konání cítí, konala jsem tak téměř celý život. Pomáhat bychom měli pouze tehdy, přináší-li nám to vnitřní uspokojení a je třeba mít na vědomí, že pak to děláme více pro sebe než pro druhé, a tak je to v pořádku, tak je to zdravé a oboustranně harmonické.
Reakce na povodně se mi ukázaly vesměs v tomto duchu, dokonce jsem viděla mnohem více výzev na pomoc zvířatům než lidem. Pro mne je to samozřejmé, zvířata jsou v tom nevinně. Člověk se nedostane do situace, kterou by nepotřeboval pro své přibližování se vnitřní celistvosti a míru. Nemůžeme pomoci někomu, kdo v sobě již nemá obsaženou vibraci řešení svého problému. Člověk upřímný sám k sobě pozná, kdy se po něm žádá akce – kdy se stáváme nástrojem pomoci. Já nezavírám oči před povodní, jenom se mne protentokrát netýká, jedno-duše se obejde beze mne a mé ego se svým spasitelským komplexem založeným na neustálých pocitech viny to musí akceptovat, haha, osvobozuji se, tomu bych před pár měsíci snad ani neuvěřila.
Jak se stává skupina sebe-uvědomělých bytostí rozmanitá, už nejde dávat jednoznačné „návody“. Resp. může je dávat ten, který zavírá oči před rozmanitostí a jehož okolí tedy zrcadlí jeho jednostrannost. Avšak v tom mém světě zrychlení z nuly na sto způsobuje, že nic není platné a definitivní, zítra může být vše jinak. Věřím, že se naučíme způsob tohoto bytí a že to bude ještě velká legrace, vlastně už je. Jen některým vědátorům humanitních věd se možná trochu zhroutí jejich domečky z karet… Celkově nás čekají velké změny, v náhledech na člověka, jeho život, a tím i ve školství – není to udržitelné, to, co ve školách probíhá nyní…
Je logické, že dnešní vztahy jsou častokrát krátkodobé, doposud Člověk některé lekce prožíval celý život, stačil mu k tomu tedy jeden partner, jedno zrcadlo. Ovšem dnes se 25leté vztahové kurzy dají zvládnout za půl roku, ne-li méně.
O větším sebe-vědomí současné specificky buřičské (často nazývané indigové) generace kolem mne svědčí Facebooková zeď, poměr výzev k povodňové pomoci je k černému povodňovému humoru téměř vyrovnaný. A musím říct, že ty vtipy jsou opravdu dobré, mají šmrnc a často kombinují více společenských jevů a vlastně upozorňují na některé souvislosti, témata, která by neměla zůstat nepovšimnutá, je v nich cítit světlo nového způsobu myšlení – a to světlo už není odmítáno, ani já v sobě nenesu špetku pohoršenosti, ale nebývalo tomu tak vždy. Nejsou to škodolibé vtipy, je v nich s-míření.
Každý má svůj způsob pomoci, někdo vezme lopatu a jde stavět hráz, někdo vymyslí vtip, aby odlehčil situaci. Ten umí to a ten zase to… Častokrát v minulosti byl ale ten „vtípkař“ odsouzen pro nelidskost, a tak jsme si vychovali generaci dospívajících buřičů, kteří provokovali, křičeli, rozbíjeli… Přirozeně – onen rebel se musel něco naučit a společnost kolem něj se učila. Ale přichází čas změny… mnoho rebelských duší bude moci změnit způsob své existence, protože tu jsou oči, které chtějí vidět, a uši, které chtějí slyšet… a když bůh dá – ten, kdo byl odmítán, bude respektován. A všem se hodně uleví… (a zase mluvím o sobě, je toto možné? 🙂
Dřív bychom si nedovolili vtipkovat (považte, „dyť je to vážná situace, lidé trpí, zvířata trpí“), jenže my nyní víme, že s úsměvem jde všechno líp a není nad to se zasmát svým vlastním životním katastrofám – nad tím vším se v nás totiž objevuje důvěra, že vše je, jak má být, to odpadávání struktur je zřetelné. Vždyť i ty povodně jen ukazují potlačené emoce, co vyplouvají na povrch. Ukazují, co je v životě důležité a ano – dávají odejít mnohým duším, přesně těm duším, které si tento způsob odchodu vybraly.
A tak i já měním způsob své existence, a to velmi radikálně a nečekaně – když jsem oné úplňkové noci ve tři hodiny k ránu po muslimském způsobu zahalená (abych příliš neprovokovala) mířila svou kudličkou na zlepidlovaného úchyláka, jemuž ani rána pohorou do obličeje nepomohla – tak mě jednoduše cukaly koutky. A to pěkně prosím – smíchy. Protože jakkoliv nebezpečně a závažně situace vypadala a jakkoliv na povrchu jsem cítila vztek, uvnitř mne byla Jistota. A tak se stalo, že jsem si dala sobě, co jsem nejvíce potřebovala a je jen otázkou velmi krátkého času, kdy se vnitřně přenastavím a nebude potřeba jistot vnějších – a tedy konečně budou moci přijít, zcela přirozeně, bez odporu…
Nedávno, když jsem neměla zrovna hezké období, jsem se setkala s otázkou: „Jak by asi duše po návratu ke své rodině popsala zkušenost na Zemi?“ Než jsem se stačila zamyslet, má duše radostně zvolala: „Bylo to tam hustý.“ A dlouho jsem se tomu dvojsmyslu smála a byla to cesta ven z toho mého utrápeného období. Duše je plná v-tipů… Údolím smíchu kráčí Lehkost bytí…
Janee Anamel Mráčková