Leden 2015 zimní sen na Gomeře, Kanárské ostrovy

Být nalezen tím, koho hledáš. V šumění oceánu usínat kolébán tóny saxofonu. Být vítán tam, kde tvé nohy kráčí poprvé. Mít odpovědi dříve, než položíš otázku. Být nasycen a nepoznat hlad. Zapomenout a být navždy v paměti světa vytesán…

It is a story about…

Jak jsem si splnila sen o teplé a slunečné zimě… Jak jsem žila na pláži s desítkami hippíků… Jak jsem se na měsíc stala trochu neobvyklým digitálním nomádem.

[youtube]https://www.youtube.com/watch?v=ZklhGMJztrc[/youtube]

Doma je tam, kde přijdete do kavárny, a než dosednete, máte snídani na stole, protože oni už ví….

———-

Montaňas...
Montaňas…
Rozhledy a svačinky
Rozhledy a svačinky
Digitální nomád pod stanem
Nějakej divnej digitální nomád se toulal po ostrovech a čerpal energii ze stromů 😀 Ve stromě, pod kterým sedím na druhé fotografii, byla zásuvka, wifinu jsem měla z nedaleké kavárny – hodně velkej underground – takhle vznikaly některé kapitoly překladu knihy Genové klíče.

V osm večer už je tma, chodím spát, když nejsou komáři, pozoruju hvězdy. Dnes mě krátce po usnutí vzbudily tóny saxofonu. Linuly se údolím jako nějaká božská mantra.

Čím víc běžíš, tím víc to uniká… cokoliv… Zastav se a ono to do tebe narazí, vždycky narazí, protože běháme v kruzích.

Dvouhodinové zírání do oceánu. No problemo. Trochu jako scény z filmu Nádherná zelená. Poslouchání koncertů ticha. A ta možnost, že se člověk několik dní nemusí česat? Báječné. Sedím a zírám na blikající kurzor, přemýšlím, jak zhmotnit to prázdné ticho ve mně. A zrovna kolem proběhly tři židličky, tím je asi vyjádřeno úplně vše, dekadentní hostina vjemů. Nabraly vítr a vyšly si zkrátka na procházku, bylo v tom cosi veselého. A takhle já tu trávím dni.

Dnes ráno jsem se vzbudila až se svítáním, takže kolem osmé hodiny. Foukal vítr, rozfoukal přes noc kalimu, písek z pouště, a tak slunce vysvitlo nad mraky v celé své síle. Pobalila jsem věci a vyrazila do centra. Chodím po silnici, je to lepší pro kotníky a kolena, než šplhat jako kamzík po skaliskách. Je fascinující, jak v podstatě všichni zakotví na Playa de Chinquarime a pak přes tři kopce každý den chodí do města – pobavit se, nakoupit, pro vodu… Nikdo neremcá, protože není proč remcat, nikomu to nepomůže. Ne všichni chodí každý den, nepotřebují to, donesou si do svého přechodného domova vše na několik dní. Někteří mají své jeskyně opravdu vytuněné.

Už dlouho mi nebylo dáno prožívat život takhle… téměř primitivním způsobem. Pokouším-li se uměle být něčím, čím v tu chvíli prostě nejsem – vypadam jako svalnatej chlupatej chlap s princeznovskou korunkou. Teatrálně. Tragikomicky. Na druhou stranu – když toužím po královském diadému a nevadí mi, že jsem ztělesněním symbolu trapnosti – tak proč ne. Ostatně poslední léta se mi definice trapnosti dost proměnila :))

Doma bych se té primitivnosti bránila a asi bych snažila si tu korunku stůj co stůj nasadit, tady si můžu dovolit být úplným idiotem. Toulám se tu v ušmudlaném triku, kdepak vizionářská spisovatelka se slibnou budoucností, … a tak odhazuju svou korunku v dáli! Miss marnosti. Na ničem nezáleží. A ještě si to trochu potvrdím – zabořím své nohy úplně do Země! … Tuhle si sedím v křoví a úspěšně se vyprazdňuju a přijde tam kluk a zírá na mě asi minutu, než mu to dojde. Ani nehnu brvou, přijde mi to legrační, klidně bych si s ním takhle chvíli povídala. Dřív bych se studem po… no, vlastně nepo…, protože to už bylo hotové…

To nicnevnímání je totiž děsně náročné. Nikdy bych nevěřila, že mi moje vševnímání může tolik chybět… ale vypadá to, že to tatík Všepohybu zas pěkně dobře naplánoval a transmutace probíhá dle plánu. Ani se nepokouším tady s někým moc socializovat, v téhle vyprázdněnosti ani není *koho* s druhými sdílet…

Občas jiskra dojetí. Záchvěv vděčnosti. A zas nic. Budu brečet, nebo se smát? Není to to samé? Katarze… Cítím, jak jsem mimo svoje tělo, nedaří se mi formulovat myšlenky, nemám žádné pocity (což se dá brát jako príma emocionální dovolená). Jsem Nic a nijak se tomu nebráním, nemá to smysl. Poflakuju se kolem, jím papáju a avokáda, občas se i učešu.

Nekonvenčnost těch rozpolcených, rozpolcenost těch nekonvenčních, 19. 1. 2015

La Gomera, cesta časem do zlatých šedesátých let – ale se všemi dary moderní doby…. ta květinovost trochu vyčpěla a konečně zůstalo jen to podstatné. I když… tady tohle není moje krevní skupina, já jsem tu jenom na exkurzi, já mám tu dnešní civilizaci vlastně docela ráda… Bosonohá manažerka,…
Jako jing a jang nikdy nepohltí jeden druhý, tak náš můj oheň nevypaří vodu a voda neuhasí oheň. Jen se naučit, jak je spojit do jednoho života. Jenže já chtěla být něčeho součástí, chtěla jsem být definovatelná! Možná proto máme jako lidstvo sklony podléhat jednostranným ideologiím. Ale mě vždycky říkali, že u ničeho nevydržím, že umím všechno, ale málo. Na introvertku moc extrovertní, na extrovertku moc introvertní, na vesničanku moc městská, na holku z velkoměsta moc vesnická :)) A tak jsem pendlovala od skupiny lidí k jiné skupině, z organizace do organizace, od stylu života k dalšímu stylu, od jedné životní filozofie k další… a všude jsem po krátkém čase cítila ten vtíravý pocit „to nejsem úplně já, chtěla bych být, ale nejsem“. Připadala jsem si příliš netolerantní, nepřizpůsobivá. Nakonec jsem si na tuhle určitou neohraničenost zvykla. Třeba je to i moje určitá výsada.
Můj morální kompas vždycky směřoval k vyšším cílům. Asi proto, že jsem moc dobře věděla o svém temném já a nechtěla jsem, aby se utrhlo z řetězu, ale ono se to stejnak dělo 🙂 Přes den pilná studentka, v noci nezastavitelné éro zkoumající všechny póly života. Myslela jsem, že jedno musím nutně být já a to druhé bude maska. Všechno jsem byla já. Děva pobíhající nahá po louce, holka opile se opírající o bar, toužící po jakémkoli projevu lásky, byť by to mělo být jen na jednu noc, hvězda večírku, která dostane jakéhokoliv kluka, na kterého si ukáže, sociální pracovník rozsvěcující světlo ve zbloudilých duších i politička v upnutém kostýmku a s distingovaným slovníkem.
Tady na Gomeře jsem potkala manažerku nějakého děsně velkého mezinárodního koncernu, která se jednou za rok na dva měsíce sbalí a žije v jeskyni, aby se pak mohla vrátit a vidět svou práci i život ve své zemi z úplně jiné perspektivy. Když se člověk vrátí z takové cesty, pár týdnů poslouchá „problémy“ a vjemy druhých lidí a nechápe tu trýznivou identifikaci s pocitem, že náš život a štěstí jsou něčím podmíněné… a pak sám postupně po spirále začne sklouzávat a navracet do svého „civilizačního“ já… a začíná se zabývat stejnými omezeními a najednou je ta cestovatelská svoboda jako dávný sen, který se zdá, že se nikdy nestal, že to byla jen iluze…. stejně jako tady na ostrově se zdá iluzí celé to pachtění se za čímkoliv tam doma…
Jenže tohle není dovolená, tohle je můj život. Život, který chci žít. Kdekoliv. Kdykoliv. Neexistuje rozdíl mezi cestováním a životem. Dřív mi říkali: „Jano, ty utíkáš před reálným životem.“ A já to tak brala. Ale není to právě o tom, jaký si ten REÁLNÝ život udělám?
  
Potřebovala jsem se vzdálit (fyzicky a zřejmě i duchovně – dál od těla), abych poznala, abych si připomněla, co je v mém životě skutečné… a měla odvahu nechat umřít to, co už bylo dávno umírající… byť by to pro mě mělo životně důležitou úlohu (taková hra o vabank – co neustojí mé vzdálení se, nikdy nebylo pevné a nemělo šanci přetrvat…), do trosek se minulosti vrátím bez emoční vazby ke svým způsobem jsem to věděla, což bylo bolestné, ale jen pro ego, ne pro nekonečného ducha… a někde mezi nimi jsem já, já Člověk, který dokáže prožívat v jednom okamžiku radost i smutek zároveň… a tohle je ta lehčí část paradoxně – návrat bude náročnější – tam se k tomu budu muset postavit, konat, měnit, přetvářet, …
Prach jsi a v prach se obrátíš. Dneska ráno mi napadlo – rosteme do svých vlastních hrobů. Nu, nač se tomu bránit…
IMG_0152Ikarus nepoletí do nebes, 25. ledna 2015

Chtěla jsem stvořit anděla, ale pak jsem si uvědomila – tohle je Ikarus. Seznamte se s Ikarem! Nepoletí do nebes, on už ví, že jeho křídla jsou z vosku…


Už vidím ten hovor!! „Mami, neboj, mám tu i jiné přátele než svůj okřídlený banán.“

Teprve když člověk nikam nepatří a nikomu nenáleží, je mu dáno pochopit, co je to láska. Dokud člověk někam potřebuje patřit, vždy se vůči něčemu chce vymezovat, a tak staví bariéry univerzální lásce. Láska nikdy nepatřila člověku, člověk patřil, patří a bude patřit navždy této kosmické Lásce.
kk
kk

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nákupní košík
  • Your cart is empty.
Přejít nahoru