Na úvod bych měla říct, že mi trvalo půl roku a 400 ušlých kilometrů, než jsem byla ochotná sama sobě přiznat, že šlo o zcela regulérní pokus o znásilnění. Prošla jsem si popíráním, zlehčováním, omlouváním, braním viny na sebe… Protože co by to pak o mě vypovídalo? Co by to udělalo s mými hodnotami a vírou? Prostě jsem dělala, jakoby se nic nestalo, ale čím víc mi to docházelo, tím víc vidím zpětně tu prázdnotu, která mě pozřela. A z té prázdnoty jsem povstala jako Fénix z popela, silnější, pravdivější, autentičtější, milující, otevřenější víc než kdykoliv předtím. Protože až tenhle zážitek mi umožnil se na všechno vysrat, protože stejně všechno, co dávalo smysl předtím, ho najednou zcela postrádalo.
Kdyby člověk byl bdělý k opakujícím se zkušenostem, možná by postřehl, kam to směřuje? Kolikrát za život jsem se setkala s někým perverzním? Nabídky na placený sex, popískávání, poplácávání, osahávání, slovní sexuální obtěžování, kam si vzpomínám, byla jsem na to magnet. V Čechách jsem div nevyskočila z auta, když mě začal starej dědek osahávat. V Londýně jsem musela utéct tajně ze záchoda, když se z pracovní nabídky vyklubal nábor do sexuálních služeb. Ve Španělsku mi v noci začal opilý Španěl olizovat ucho. V Itálii nás honil v noci po pláži nadržený černoch. … Ale já myslela, že je to prostě součástí tohohle světa, kterej se mi sám o sobě nijak zvlášť nelíbil – možná právě pro ten neustálý pocit ohrožení. Nikdy mě nenapadlo, že jsem v sobě obsahovala něco, co dovolovalo těmto slabochům si ze mě udělat snadný terč – strach a pocit oběti, schopnost sama se sebou zacházet jako s naprosto nedůležitou osobou. Ústředním tématem byla emoce studu. Tolik jsem se styděla…
Mnoho událostí v mém životě bylo řekami, které tekly do kopců. Život vzhůru nohama. Člověk často dělá věci opačně, než by si přál – v touze po bezpečí se žene do absurdních situacích, aby pochopil, kde pocit bezpečí pramení, možná aby našel někoho, kdo mu to bezpečí poskytne. Maroko mi nastavilo zrcadlo, abych pochopila svou životní cestu v souvislostech, možná i trochu cestu Ženy, cestu Člověka.
Myslela jsem, že se učím větší důvěře v lidi i v boha, namísto toho jsem věčně zavírala dveře svého srdce – protože je to jednodušší, protože ty řeky vyhloubily velká a hluboká koryta, ze kterých není vidět ani na obzor, natož za něj…
Má duše je v posttraumatickém šoku, a vlastně dlouhou dobu byla, to nesnižuje míru a kvalitu blaženosti, které jsem dosáhla, jen všichni máme v těle spoustu zavřených děsivých krabiček, které jsou nám dány postupně otevírat.
Bůh mi dal zopakovat desetiletou životní zkušenost během 14 dní, abych uviděla a ucítila všechny ty tendence a způsoby myšlení, které mi brání ŽÍT a MILOVAT. Najednou ty zdánlivě nesouvisející věci splývají v jeden oceán mé vlastní existence – otec, bezpečí, manipulace, sexualita, tvrdost, křehkost… Teď vidím, jak jsem se schovávala za nejrůznější poučky o světě a životě… malá vyděšená holka, co odmítá život, a i přesto kráčí v přesných šlépějích boha. Ale byla to pravda, bylo to skutečné, ten život předtím i vše, co jsem žila a o čem jsem psala, … jen teď . teď už to pravdou není, protože se ve mne udál další kvantový skok… a tak je čas hledat nový způsob fungování. Příliš často jsem se nechávala přesvědčit něčím vnějším a nakonec – na ničem nezáleží, jen na tom, jak si interpretuju skutečnost já sama…
Velké světlo přitahuje velkou temnotu, bůh skrze nás svítí do nejtemnějších koutů sebe sama…
Svět není připraven zrcadlit Nevinnost a Lásku, tady v ČR jsme v bublině, inkubátoru, tady se duchovní zákony žijou poměrně lehce – tady, nechceme-li se setkat se zlem, nepotkáme (a i to je volba, v pořádku, ale nelze dělat, že zbytek světa neexistuje). Za hranicemi Evropy jsou jiná pravidla hry, aspoň tam v Maroku (a vlastně i tehdy v Londýně, v Římě i Španělsku – jen já jsem ty opakující se vzorce neviděla), tam dotek boží lásky pálí, bortí, hroutí, a dobrým lidem se dějí zlé věci, protože když se nové vědomí dotkne staré vibrace, způsobí to nejprve výbuch a lidé kolem začnou bláznit. A čistá duše musí mít ostré lokty a jasné hranice… a obrovskou důvěru v boha, že žádná lekce není bezúčelná… A tak nevinná květinka Anamel pochopila, že bůh jí ochrání a že život přestane být bojem, začne-li konečně důvěřovat Muži…
A kolem nás se bortily staré zdi a já byla na hraně sebe sama, těsně u bran sebezničení – abych konečně uviděla, jaké zábrany mi způsobil můj vnitřní děs z mužů… A uviděla jsem ten strach, uviděla jsem, jak se mé tělo v blízkosti muže (ať milovaného nebo nenáviděného) začne klepat a myšlení přepne do primitivní části mozku, ta tam je veškerá duchovní a duševní vyspělost, najednou jsem jen jeskynní žena neschopná reakce, neschopná odporu s prostou otázkou na rtech „Bože, co mám dělat?“…
A tak stojí proti sobě na tomto světě schopnost ženy manipulovat s mužem a schopnost muže zmocnit se těla ženy… dva principy, jež proti sobě bojují ze vzájemného strachu … „já se tě zmocním, abys se mnou nemohla manipulovat, a já si tě obmotám kolem prstu, aby ses mne nikdy nemohl zmocnit“… a oni mne uzřeli, ucítili dotek mé duše, a tak se zalekli, že se mne chtěli zmocnit, chtěli mne pošpinit… abych zalezla zpátky do své ulity…
Maroko mi ukázalo moje nejhlubší vnitřní strachy a předsudky k mužské energii. Jednou Vám možná povím příběh o tom, jak Anamel dostala během 14 dní tolik lekcí svého strachu a předsudků k mužům, které očividně nepochopila, až zahodila všechny kecy o tom, že „dobří potkávají jenom dobré“ a s nožem v ruce skopala zfetovaného marokánce, který byl asi osmým, co před ní mával svým penisem…
A já pořád věřím, že jsme nepotkali zlé lidi, oni to prostě jen neustáli… Byly to jen můry, co se zalekly velkého světla, které je tak pálelo, že se začali chovat iracionálně, a možná taky ne, ale něčemu věřit musím… Protože, co by mi pak zbylo? Mám dvě možnosti – pro ochranu sebe sama se stanu ironickým pankáčem (poteču znovu do kopců) nebo mi to konečně „doteče“ do DNA a já se přeprogramuju? Bože, dej mi sílu poznat tvou vůli…
Do Maroka jsem odjela jako naleštěné růžové kytičkové autíčko pro barbínky, vracím se jako oprýskaný zaprášený cadillac…
Hledání ztracenné nevinnosti. Kam se poděla? Možná jsme ji my ženy odevzdaly, ze strachu a pro trochu pocitu bezpečí – odevzdaly jsme svou sílu měnit svět, pustily jsme se svých vizí a ideálů lásky, staly se asertivními robohospodyňkami a nechaly se podmanit svým strachem z mužské síly… pro strach jsme se staly uzavřenou schránkou bolesti, která má hranice, přes něž jen tak někdo nepřekročí…
To, co žena potřebuje k tomu, aby se mohla stát skutečně ženou, velvyslankyní lásky a nevinnosti, důvěry a vášně, života a radosti – je pocit BEZPEČÍ… a ten přichází skrze muže, otce, milence i ty náhodné anděly, které potkáváme na své cestě životem… už to vím, už tomu rozumím, oni jsou já – a skrze ně já sama sobě dávám bezpečí. Díky Bože… Vím, že po mne nechceš žádné oběti na oltář…
Jeho bůh byl stejný jako můj. Inš´aláh. Když si to bůh bude přát…
—————-
Autor článku: Jana Anamel MráčkováČlánek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na
http://www.liveinspirit.cz.
Děkuji za příspěvky
- Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330
No jo :))) Maroko 🙂 minulé leto mi prišla tak intenzívna spomienka ako som tam v jednom z minulých životov žila až z toho vznikol obraz. Fakt zábavné ako mi do života prichádzajú „staro-nový“ známi.
objatie 🙂
Teda prošla jste si opravdu hodně špatnýma zkušenostma s muži 🙁 Já to mám teda trošku jinak, ale dá se říci, že jsem měla také dlouhou dobu strach (nebo spíš ostych) z mužů. Nedokázala jsem se dlouho žádnému klukovi otevřít. Až přítel, kterého mám teď (a doufám, že už navždy) ve mě něco změnil. Ukázal mi tantru a já jsem si uvědomila, že s ním už se nemusím ničeho bát 🙂