Být sám sebou a zároveň součástí něčeho většího, co nám dává smysl? Je to v hektické době individualismu, povrchnosti a přetvářky vůbec možné? Jak být spolu a prospívat si – nejen v YeahCoach, ale i v rodině, v práci, ve vztazích.
Ať už mluvíme o velkých rodinných aktivitách, o pracovních kolektivech, nebo sousedských vztazích i online komunitách – máme v sobě důsledkem naší národní historie, a často i té své osobní, takový zvláštní rozpor.
Pociťujeme nedůvěru ke všemu kolektivnímu nebo nám to připadá směšné a hloupé, a zároveň nám určitá „taková ta naše“ komunita chybí – někde v koutku duše si asi každý občas přeje být součástí něčeho většího, co člověku dává smysl, kde se cítí doma a je obklopen podobně naladěnými přáteli a kolegy.
Toužíme po společenství, kde bychom byli respektováni, přijímáni a také inspirováni.
Jenže protože se spíše setkáváme s opakem – že nás lidé kolem zesměšňují, kritizují a vlastně tím znevažují naše potřeby, sny i nápady (a upřímně – my to pak ve chvílích únavy a nepozornosti děláme občas i my jim), pak je logické, že se do světa kolem tolik nezapojujeme.
Prostě každý sám za sebe. Taková je doba. Je to jednodušší, tolik to nebolí, neotravuje.
Pár přátel a nejbližší rodinný kruh bohatě postačí, říká se – a taková oázka klidu je příjemná a bývá obvykle výsledkem letité práce a úsilí zlepšovat své vztahy (ne, samo se to nestane).
Jenže i tak se možná jako mnozí další ptáte – a stačí to? Cítíme, že nestačí. Ač neustále ve spojení se světem, jsme od ostatních hluboce odpojeni – chybí nám blízkost, hloubka a jednoduše už jsme asi unavení z téhle naší povrchní fastfoodové kultury.
Chceme být prostě sami sebou, užívat si života a být i prospěšní pro druhé. Ve skutečnosti toho nechceme zas tak moc, že jo? Jenže být aktuálně ve společnosti druhých není žádná oázka klidu, ale spíš pořádný vývar.
To protože tu správnou pospolitost jsme se ještě jako společnost nenaučili. Neumíme to přirozeně – jsme v tom buď moc, nebo vůbec. Jsme společností nepoddajných solitérů, nebo naopak závisláků, kteří nevydrží ani den jen sami se sebou a pro druhé se rozkrájí, doslova – ztratí sami sebe.
Sám sebou přirozeně a zároveň s lidmi
Pořád se nám k tomu jednoduchému konceptu komunit přilepují různé zhovadilosti
- místo zdravé empatie sklouzáváme k lítosti a nedůvěře v druhého, že to zvládne
- místo podpory druhému jsme lhostejní, nebo naopak zasahujeme do jeho svobody
- místo zdravého sebevyjádření nás řídí egoismus, anebo naopak falešná skromnost
- místo silného sdíleného cíle jsme pasivní, nebo se snažíme protlačit jen svůj pohled
- místo dobře strávených společných chvil sklouzáváme k stěžování a pomluvám
- a takto bychom mohli pokračovat
Takhle jsme se to naučili. Někdy výchovou, jindy jen z prostého pudu sebezáchovy. Ale jde to i jinak.
YeahCoach vznikl, aby se stal zdravou komunitou. Je prostorem, kde se můžeme učit. Učit se spolu i od sebe navzájem. V komunitách je důležité umět si vážit toho všeho, co máme společné, a respektem překlenout to ostatní, třeba rozdíly v životním stylu i názorech.
Není to pro nás snadné, komunismus se na našem národním duchu vyřádil. A ani kolem sebe nemáme moc vzorů, které by nás nasměřovaly, jak má vlastně správná komunita fungovat (komunity, které známe, jsou rozhádané nebo se pohybují na hranici sekty a podobně).
A protože nás nebo naši rodinu už častokrát někdo takzvaně odrbal, máme i problém sdílet.
Sdílet sebe, své zdroje. Už jen z prostého faktu, že jsme lapeni v pocitu, že sami nemáme dost – dost času na hezký život, dost peněz na dobrý život. Že my sami nejsme dostateční pro druhé – dost krásní, dost chytří, vtipní.
Proto si v YeachCoach uvědomujeme, jak moc důležité je naučit se oceňovat sám sebe a pak se i obklopit lidmi, kteří v nás vidí ty úžasné lidi, kterými jsme. Jistě, každý máme mouchy, ale kde je ochota a vzájemná vstřícnost, tam se nad to jde povznést a užít si společný čas a společný cíl a vzájemně se podporovat a dát si pochopení (namísto shazování a výčitek, kterých je jinak všude kolem nás dost).
Kdy neplatí „spolu silnější“?
Komunity nefungují, když se v nich lidi navzájem utlačují. Když sami sobě ani druhým nedávají prostor a svobodu být ve společném prostoru svým jedinečným způsobem tak, aby každý (třeba i po nezbytném zmatku a pátrání) našel, jak může svými přednostmi přispět ke společnému blahu a svými slabostmi ho zas tak moc nenarušovat.
Otázka svobody a odpovědnosti bylo odjakživa ožehavé dilema, nejlépe to ovšem vyjadřuje úsloví „svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“.
Nelze vykastrovat sám sebe jen proto, aby v komunitě (v rodině, v práci, ve vztahu) byl klid, zároveň nelze sám sebe protlačovat tak, že zastíníme druhé. Naše potřeby, přání i náš hlas jsou stejně důležité jako druhých, tedy ne míň, ne víc. Uvědomili jste si to někdy, třeba přímo uprostřed hádky? Odpovědnost je velmi osvobozující.
Komunity nefungují, ani když mají lidé neslučitelné cíle a hodnoty. Někdy je možné to kreativně sjednotit, třeba odpovědná firma dokáže sloučit potřebu zisku i prospěšnosti, ale jsou i chvíle v životě, kdy je třeba tu odlišnost v klidu uznat a jít každý svou cestou, protože ta společná nikam nevede.
Může to být přesně ten moment, kdy člověk vykročí k té správné komunitě, správné pro něj.
Jako neandrtálci a malé děti – když nám vládne nevědomí
Ona to potřeba po spolupráci a přijetí byla od pravěku motivovaná přežitím. I dnes to v sobě máme – jen se ty strachy převlékly za sociální obavy. Bojíme se zůstat vyloučení. Chvíle studu a odmítnutí nám spouští hluboké genetické strachy z hladu, smrti, zimy. Také v nás aktivují zas to bezmocné dítě, závislé na někom jiném.
To jsou důvody, proč se v těchto situacích cítíme víc nepříjemně, než je třeba. Není ale nutné se hned izolovat. V tu chvíli si prostě připomeňte, že to zvládnete, a naučte se říkat si (bez výčitek a bez sebelítosti) o pomoc a pochopení.
Když se to naučíte, ostatní vám podporu a respekt rádi dají. Budou se učit s vámi. Bude vás to spolu bavit.
Ve výsledku vlastně máme strach být jiní, stejně jako se děsíme být stejní. A proto kroužíme na šedém bodu a unikají nám jak dary vlastní individuality, tak dary, které přináší kolektiv.
Honba za penězi, životní úzkosti, ale třeba i přetvářka mezi lidmi, to vše je výsledek těchto vnitřních rozporů a strachů, které nás nevědomě ženou cestami, které bychom si ve své dobré vůli nezvolili. Lidé, kteří si tohle uvědomí, se stávají svobodnějšími – dělají lepší životní volby, často i méně egoistické.
Znalost sebe sama a strachů, které ničí mezilidské vztahy, je tak dalším předpokladem ke zdravé komunitě. Právě proto je velkou součástí YeahCoach i osobní rozvoj a vzdělávání.
Spolu rosteme.
Nemusím, tak nechci?
Jak se společnost demokratizuje, tak se proměňují vztahy, práce, volný čas i to, s kým jej trávíme – to vše je najednou volnější, nemusíme spolupracovat a máme volbu, s kým spolupracovat – minimálně je ta volba daleko větší než kdy dříve.
Paradoxně to má ten důsledek, že když najednou spolupracovat pro přežití nemusíme, tak nespolupracujeme.
Ohrožení typu chudoba či zničení životního prostředí planety je pro nás příliš nejasné, netýká se nás a necítíme se za to být ani odpovědní. Takové hrozby nakopnou ke spolupráci jen ty vnímavější jedince, kteří vidí dál než na špičku svého nosu a chápou, že v globálním světě je vše propojené se vším.
Kromě toho korona ukázala, že ani bezprostřední ohrožení nás nedokáže spojit – máme prostě genetické nutkání dělit se na tábory. Takže znovu – jde to i jinak.
Pravdou je, že v rozdělené společnosti kdokoliv zvládá základní míru empatie a respektu k sobě i druhým, sleduje všechno to dohadování a přetahování s mixem smutku a bezmoci. Tenhle článek vás má proto i podpořit.
Protože dovolit si dnes být v čemkoliv neutrální a všestranně chápavější – to paradoxně znamená ocitnout se pod palbou soupeřících stran a být považován za nepřítele všech. Možná to znáte. Jsme v tom s vámi!
V pospolité společnosti má každý právo mít názor, stejně jako ho nemít. Důležitý je společný cíl. A ten je – budeme-li kopat hodně hluboko – společný všem lidem.
A tak to je ta krása svobody – že my se musíme naučit CHTÍT spolupracovat – svobodně a radostně. Odpovědně. Ne že musíme, ale že chceme. To je velmi blahodárné pro duši, protože jinak nám furt někdo diktuje, co smíme a musíme. A když nediktuje zvenčí, naše nitro si tyhle rozkazy osvojuje a terorizuje nás i bez vnějších příčin.
Když tohle vše zvládneme, tak díky tomu snad – tomu lze věřit – nedojdeme jako jednotlivci i lidstvo do stavu, kdy zas budeme MUSET spolupracovat, abychom PŘEŽILI.
Co můžete udělat nyní vy tady a teď?
- Mrkněte do osobně rozvojové a motivační sekce na témata, kde vám to ještě pokulhává – potřebujete zlepšit sebehodnotu, umět si vymezit hranice nebo se lépe poznat a vyjádřit?
- Máte-li pocit nedostatku, v sekci Přání nebo Konzultace můžete poprosit o podporu ostatních nebo zde v YeahCoach získejte další příjem (pište články, konzultujte) či nové klienty (sekce Služby).
- Přejete-li si být světu prospěšnější, v Přáních mrkněte, kdo vás potřebuje, nebo sdílejte svůj přebytek v sekci Dary.
- Napište nám do komentáře, čím vám YeahCoach pomáhá nebo co byste vylepšili.
