Jak zvládnout záchvat úzkosti, žárlivosti – nebo citového chladu?

Někdo vás vytočí? Náhle vás napadne, že se někomu něco strašného stalo? Váš muž je na večírku a neozval se, jak slíbil, a rozjede se paranoia? Někdo něco udělá a vy si připadáte neviditelní, nerespektovaní a úzkost či vztek zachvátí tělo. Cítíte se ohrožení a dokážete rozdávat rány (mlčenlivou záští, slovy, nebo i fyzicky)…

Spouštěč a reakce. Někdo nebo něco zmáčklo ZASE TO TLAČÍTKO VE VÁS a vy okamžitě ztrácíte vládu nad svými reakcemi. Tváře zrudnou, ruce vyjedou, do hlasu pronikne tón..

 


JAK ZVLÁDNOUT NÁHLÝ ZÁCHVAT ÚZKOSTI, ŽÁRLIVOSTI, PANIKY, ČI ZAMRZNUTÍ CITU?

 


Když mi bylo 16, mívala jsem záchvaty hysterie. Končívala jsem ležící a pláčem a vyhrožováním vyčerpaná na podlaze a v zoufalství prosila rodiče, aby mě vzali k psychiatrovi.

Prahnula jsem po někom, kdo uzná můj vnitřní pocitový svět…

Sice si se mnou odborníci povídali, ale taky mi nacpali antidepresiva.

Citově jsem zamrzla. A obalila se hrubostí, záští a apatií. A předně mentalitou oběti. Žila jsem a konečně si připadala normální – zvladatelná, a když se mi něco nedařilo, nebyla to moje chyba. Tak se to přece dělá, ne? Přesto však někde uvnitř jsem se mrskala vinou, nejen za moje omyly, ale snad za všechny strasti světa.

Jak může tedy někdo jako já psát nějaký návod?

Když jsem nabrala dost odvahy, vysadila jsem prášky (prošla si vyrovnávací schizofrenií) a začala emočně dozrávat, respektive hledat cesty, jak znovu či konečně převzít zodpovědnost za to, jak žiju a jak se chovám – a dokonce jak reaguji na ty spouštěče čili když se cítím nemilovaná, nerespektovaná, v ohrožení nebo ublížená…

Cesty nalézám a předávám dál dodnes. O to víc vidím, jak je svět plný dospělých nedospělých. A když mě to nějak provokuje, vím, že se právě dívám do zrcadla 🙂 Taky víc vnímám, když se já sama občas zachovám taky nezrale 🙂

Prostě už to nejde skrýt.

Ale taky dnes vím, že opravdu konečně dělám vše tak nejlíp, jak dovedu. Ne lépe, ne hůře.

Pocity viny či absence sebehodnoty jsou ty tam. A pokud se přeci jen cítím někdy bez sebevědomí, vím, že stačí danou situaci praktikovat a praktikovat… a zlepšit se v ní. Žádné kličky-vytáčky.


Právě díky mé zkušenosti jsem se naučila uznávat svůj vnitřní svět, aniž bych svým emocím tak často podlehla nebo je používala jako zástěrku či omluvu.


Jak? O metodě semaforu jsem vám již psala a ebook si stáhlo doposud už skoro 300 lidí.

Pro celistvost však nutno dodat, že se jedná o metodu, kterou je potřeba léta praktikovat. Já sama jsem od té doby párkrát projela na červenou 🙂


Odpověď je prostá, o to náročněji realizovatelná – musíte chtít.


No, dobře, já vím, že chcete, asi nikdo nesetrvává v nepříjemných stavech dobrovolně. Tak tedy… musíte chtít na všech úrovních sebe sama, i té podvědomé.

Musí chtít váš rozum (přestože logika říká, že znatelným stavem utrpení získáte pozornost a výhody, které chcete).

Musí chtít vaše srdce (přestože je zrovna uzavřené a chrání se jakoby před další bolestí).

Musí chtít i ta malá trucovitá holčička či chlapec ve vás (přestože je snazší podlehnout svým emocím než za ně převzít zodpovědnost).

(a jestli se vám tu zdá příliš mnoho „muset“, tak to s pardónem odhaduji na tu trucovitost. Ale dobře – nemusíte… ale jak jsem řekla: Jestliže chcete skoncovat s určitým status quo, pak je nezbytné…)


Je nezbytné dál a dál ubírat situace, kde obviňujeme své okolí, používáme výmluvy, obhajoby či omluvy, aniž bychom něco vskutku změnili, propadáme sebelítosti… Tím vším se totiž jen chráníme před zodpovědností. Tím vším si však bráníme cítit se svobodní.

 


KDY SE DO RE-AKCÍ DOSTÁVÁME ČASTĚJI A JAK TY STAVY TEDY MINIMALIZOVAT?

 


Každý vztah či každá životní oblast (práce, domov, finance…) mají svůj „kyblíček jistot“ a „kyblíček vývoje“.


Když se začneme nořit do kyblíčku vývoje přes konflikt či drama, aniž bychom měli naplněný kyblíček jistot a důvěry,naruší to stabilitu naší a taky daného vztahu či životní oblasti natolik, že místo aby nás to posílilo, oslabuje nás to – krizí projdeme jen taktak, poškrábaní a pošramocení. A zbytečně dlouho se musíme zotavovat. Což si většinou nedopřejeme a šup do další krize.

Nepochybně i tak se to dá dělat. Sama jsem to dělala celá léta, přináší to hrubý vývoj – je to jako zrýpání zahrádky. A je to ok, dokud se nerozhodneme, že už se nechceme podrývat a je třeba zasévat.

Když se dodrží tenhle postup, přijdou i plody 🙂 To vám zaručuju ♥

 


VAŠE KAŽDODENNÍ JÁ MŮŽE BÝT PRŮVODCEM TOMU KRIZOVÉMU

 


Je potřeba v záchvatu výše zmíněných stavů zachytit záchvěv bdělosti „aha, už to zas dělám“ – a spojit se znovu se svým každodenním já – ne tím krizovým.


K tomu ovšem potřebujete své každodenní já znát hooodně dobře a přiznaně!


Zkrotit tu divokou emoční vlnu není tak jednoduché, když se na nás valí a je zahlcující a vy se nemáte čeho chytit. Někoho vnitřní atak paralyzuje do nehybnosti, jiného vyburcuje – nemyslím tím fajn způsobem, ale k nepříčetnostem vytvářejícím bolest či chaos (a pak existuje milion poloh mezi těmito póly).

Ale dá se to naučit… 

Se mnou můžete v mém tříměsíčním online kurzu.

 


CO SE DĚJE PŘI „ZÁCHVATU“?

PRO STUDENTY GENOVÝCH KLÍČŮ – PŘI STÍNOVÉ REAKCI 😉


1. Něco spustilo náš hluboký komplex méněcennosti. A my jsme naučení hledat příčinu této úzkosti venku. A s tou se jakoby chceme vypořádat.

Jenže v 80-98 % se žádné nebezpečí venku nekoná. Ta procentuální míra záleží na míře vašich sebedestruktivních tendencí – například záchvat žárlivosti je adekvátnější ve vztahu s chronickým podvodníkem, kde značí nedostatek stability vztahu (a vaší sebeúcty), kdežto v oddaném vztahu dvou spřízněných duší jde spíše o stín minulosti, našeptávající, že „co se již stalo, musí se přece stát znovu, chraň se!!“ čili paranoia zlomené duše.

V obou případech je příznakem vnitřní nejistoty o sobě samém – povíme si dále.

Občas člověka přepadne atak pochyb a strachu. Jsme lidé a i po padesáti letech praxe práce na sobě samém takové okamžiky přirozeně občas nastanou. 

Jsme součástí vz-tahů…


Měřítkem naší zralosti tedy není, jestli do takových stavů propadáme, ale jak rychle jsme schopni se znovu stabilizovat.


2. Celá naše psychika se stáhne kolem vykonstruovaného problému či možné hrozby…“on mi určitě zase lhal“ … „po tomhle mě určitě z práce vyhodí“ … „jak se může můj otec/babička/syn… takhle chovat, vůbec mne nerespektuje“ atd.

3. ztrácíme nadhled – dostáváme se do tunelového vidění, kde nic jiného než daná záležitost neexistuje a tím grandiózně pochopitelně naroste. 

Snažíme se rozptýlit, nemyslet na to, ale mysl i emoce se neustále stahují zpátky k problému, ať už k vykonstruovanému, nebo reálnému, a krouží kolem NEBO se snaží naopak jakkoli utéct a popřít a problém zůstane „řešen“ pouze podvědomím, kde hnije a otravuje náš život neviditelnými cestami ještě léta poté.

V dlouhodobém stavu to může přivodit i životní krizi či stagnaci – protože nám chybí kvalitní pozornost k našemu životu a pro krátkodobé rozptylování zanedbáváme vše důležité.

 


CO PRAKTICKY POMŮŽE ZMĚNIT EMOČNÍ VLNU VE ZVLADATELNOU VLNKU?

 


Nehrát si na supermana a dopřát svým slabším částem osobnosti mateřský aspekt 

láska, péče – pomůže laskavá sebepromluva, přiznat svému pocitu/strachu/zranění právo na existenci (jsi tu, cítíš se takto, vnímám tě), péče o tělo (Janinko, už jsi obědědvala – Ne? – Pojď si něco sníst, to ti udělá dobře – nemyslím tím „zažírat své problémy“, ale v krizi často přecházíme do krizového režimu a opomíjíme úplně ty základní potřeby)

Dopřát si otcovský aspekt 

stabilita a ochrana, vůle, hranice – pomůže tvořivá práce, pokračovat v běžném režimu – mateřský aspekt mně nechá doma pod peřinou, jíst zmrzlinu měchačkou a sledovat romantické filmy, ale ten otcovský v pravý čas bodře zahlaholí – hale, už dost té sebelítosti, já vím, že to dokážeš, tak pojď, je na čase se vrátit do „normálu“


A jestli jste už nějaký ten rok na svém životě reálně makali – tak ten „normál“ není nic děsivého, je to skvělá věc.


Je to váš život a vy ho většinu dní přece máte rádi… a na tom nic nezmění dočasná krize nebo pár dní depky. A to je ta změna. Že vrátit se do normálu není frustrující, ale velice uspokojující.

 


Příčiny žárlivosti (k partnerům, přátelům…) ve zkratce

 


Žárlivost přichází při pochybnostech o vlastní hodnotě.

Co se však už tolik neví – žárlivost doprovází také pochybnost o své vlastní morální integritě týkající se věrnosti (sobě… a i svému partnerovi) – uvědomte si, že žárlíte v obdobích, kdy vám váš partner nepřipadá dostačující, a kdyby se objevil někdo „lepší“, neváhali byste jej vyměnit.

Uvědomte si tu část v sobě, která takhle chladně kalkuluje.

Možná už si dokonce danou chybějící potřebu (pochopení, podpory…) naplňujete s někým jiným nebo svého partnera zrazujete byť třeba jen v psychické či emocionální rovině. Jste to pak vy, kdo narušuje důvěru ve vztahu (např. zesměšňujete myšlenky druhého či ho trápíte nejistotou, že neví, co od vás čekat na veřejnosti – zda jej ponížíte, nebo si možná své emoční kyblíčky naplňujete u nějakého kamaráda opačného pohlaví způsobem, který by vašeho partnera znejisťoval, kdyby se v danou chvíli nacházel s vámi).

Buďte transparentní.

Je snazší jít za někým jiným, než komunikovat a nalézt spolu řešení, které vám pomůže a partnerovi bude přirozené. Jenže tím, že nehledáte cesty, aby vám partner porozuměl (ano, VY najděte, jak mu to vysvětlit slovy, tónem a způsobem, kterému zůstane otevřený a porozumí), jinak zabíjíte přátelství, důvěru a láskyplnou atmosféru ve vztahu.

Ano, partner vás může zradit a opustit, ale co takhle zkusit se den po dni učit být báječným člověkem, kterého prostě opustit nebo zradit snad ani nelze. A pokud by to někdo udělal, tak vás to tedy vskutku už trápit nemusí. Protože vy se o sebe a svůj pocit sebehodnoty už budete umět postarat a nebudete jej zpochybňovat jen kvůli rozhodnutí nebo snad dokonce morální nízkosti někoho jiného.

To jen ve zkratce. Tomuhle tématu se budu věnovat víc, jestli vás zajímá – dejte článku lajk, ať vím 😉 Navíc mi zmizely všechny lajky po změnách pro lepší bezpečnost webu, tak budu ráda, když to tu zas trochu zalajkujete ♥ Díky moc!


CO TO ZNAMENÁ – ZNOVU SE UKOTVIT V KAŽDODENNÍ REALITĚ?


Musíme doslova znovu roztáhnout svou mysl a donutit ji vidět celý obraz života, nejen ten tunel.

Žijeme v cyklech, které se opakují. Někdy se propojíme s bolestí, která se odehrála před lety, a přestože nezapadá do kulis reality našeho dnešního života – úzkost se znovu projeví, často se silou podobnou jako tehdy, když jsme skutečně byli zrazeni, odmítnuti, zostuzeni atp.

Já například vzhledem ke své náročné vztahové i rodové historii tu a tam propojím se zraněním zrady či křivdy.

Přichází to náhle a bez varování. V mžiku prožívám realitu, která se neděje. Dnes už se z tohoto zatemnění ve většině případů dokážu vyvést sama. Jindy mi pomůže můj drahý, pozná to na mě, že jsem ztracená v čase, sevře mne silně a láskyplně do náručí a drží, dokud nepříčetnost neodejde. V tu chvíli totiž moc nemá smysl mluvit. Než si dámy povzdechnou, jakou skvělou oporu mám ve svém muži – je nutno dodat, že jsme si oba dva mákli, než jsme si takový vztah vybudovali.


A já jsem se předně musela změnit, převzít za sebe a své zahlcující pocity zodpovědnost a naučit se o nich mluvit neobviňujícím způsobem. On to vycítil jako větší svobodu, díky níž začal být vstřícnější.


Jindy, když ani on, ani já nemáme zrovna svou stabilitu – naše stíny se setkají a projdou znovu tentýž destruktivní vzorec, kdy si pinkáme ten míček našich osobních traumat jak v ping pongu, dokud se oba nevyčerpáme a … nevrátíme se do každodennosti.

Až teprve potom to můžeme zkoumat, co nám to vyplulo za hluboký nepřiznaný pocit, a učit se z toho – buď spolu, nebo každý sám v sobě.

Mluvím zde o partnerství, ale lze to aplikovat na kohokoliv – matku, syna, kamarádku…

Díky bdělosti a vlastnímu sebevědomí si uvědomujeme, že v tu chvíli nejsme v kontaktu s člověkem jako takovým, ale s nějakou jeho bolavou částí, která promlouvá.

Je pak snazší nereagovat ublíženě a v rychlých závěrech, když slyšíte nebo říkáte například „nechci s tebou být“ – jakmile si uvědomujete, že je to třeba pouhých 2 % osobnosti čili nenaplněná potřeba, která je nešťastná a která potřebuje něco ve vašem vztahu změnit, ale NENÍ to opravdová touha ukončit vztah.

Je to bolavé, ale místo toho aby se člověk začal bránit a obhajovat, řekne si – aha, a co je na tom pravdy? Co mohu udělat pro změnu, aby se můj drahý cítil lépe?


Vše se pak mnohem líp řeší v tom každodenním vědomí, které je plné vzájemné úcty a lásky.

Jak se tedy reálně a efektivně vrátit do bdělého každodenního vědomí? To si musí každý vyvinout sám – ty způsoby, jak si doplnit ty svoje kyblíčky sebehodnoty a vstřícnosti. Jednak sám za sebe. Jednak ve vztahu. 

Sám za sebe – příklady

– jít dělat to, při čem se cítíte jistí (znovu se spojit se svou sebejistotou, jejíž nedostatek spustil epizodu/krizi)

– humor, jakákoli forma smíchu (co vás zaručeně rozesměje?)

– tanec, pohyb, vyběhat ty emoce

– hovor nebo inspirace někým, kdo podobnou situaci zvládl (a je vám podobný – tudíž je to pro vás představitelné)

– určitě nedoporučuju probírat danou věc s někým, kdo není schopen tomu porozumět a bude vás soudit

– příroda – pozorovat ptáky, detaily květin, zkrátka život, který mne přesahuje

K tomu, abyste  byli skvělým a tím pádem na sebe hrdým člověkem, nepotřebujete skvělé podmínky nebo skvělé lidi, jen sami sebe.

Ve vztahu – příklady

jeden hodí lanko druhému, po němž oba mohou vyšplhat z konfliktu zpátky do vstřícnosti (u nás to je třeba otázka týkající se praktických věcí řečená mírným tónem – tón je velmi důležitý, například Nevím, co dneska  uvařit, co by sis dal?)

Nečekejte, až to udělá partner, udělejte to vy. A když to udělá partner, můžete-li, tak netrucujte a sklouzněte se spolu s ním do vaší běžné láskyplné reality. Věřte mi, že si o tom popovídáte mnohem lépe než v rovině ublíženosti.

doplnit si kyblíček něžností, důvěry a jistoty (strávit spolu hezké chvilky, povídat si o tématech, o kterých si rádi povídáte – ale ne těch, kde se dostáváte do konfliktu nebo kde řešíte jen denní provoz, myslím těch tvořivých)

uvědomit si, že osobní misí toho druhého není zruinovat vás, rozcupovat na kousky, přestat ho považovat za nepřítele čili znovu se napojit na přátelství a vřelost, která mezi vámi normálně panuje (pokud nepanuje, tak to je na zamyšlenou)

Mně pomáhá číst si naši běžnou denní konverzaci v sms, z níž se rozvzpomenu, jak moc se vzájemně ctíme a milujeme – a šup – jsem z paranoii venku. Můžete si udělat i takový deník.

 


A TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ – NAUČTE SE NEREAGOVAT POD TLAKEM

 


CO DĚLÁ ZAHRADNÍK, KDYŽ JE BOUŘKA? RYCHLE POKLIDÍ NÁČINÍ, JE-LI TO TŘEBA. A PROSTĚ BOUŘKU PŘEČKÁ. TYHLE EPIZODY JSOU JAKO BOUŘKA.


Jestli se chcete rozejít, ok, ale udělejte to s bdělou hlavou a jakžtakž klidným nitrem, ne s tím nutkavým pocitem na hrudi. Jestli chcete volat šéfovi, aby se vám omluvil, ok, ale nejdřív se ustabilněte a volejte, až pomine to hučení v uších z toho, jak vám pumpuje adrenalin v krvi… Někdy to jinak neumíme, ale určitě se to naučit můžeme 😉 

Dokud to „musíš“ udělat, nedělej to. Nejdřív se vraťte do každodennosti.

Věřte mi, to vnitřní uspokojení, že jste něco zvládli se vztyčenou hlavou a vnitřním klidem – to za to stojí.

Držím vám pěsti! A nezapomeňte – praktikovat, praktikovat, praktikovat 🙂

 

2 názory na “Jak zvládnout záchvat úzkosti, žárlivosti – nebo citového chladu?”

    1. Jana Mráčková

      Díky, Jani, to jsem ráda, že článek byl ve správný čas na správném místě ♥

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nákupní košík
  • Your cart is empty.
Přejít nahoru