Jak na zkratkovité (sebe)destruktivní emoce – metoda semaforu

Share

“Maminko, proč jsem tak zlej?” zeptal se jednou mé kamarádky její pětiletý syn poté, co vybouchl a udělal scénu. V tu chvíli už byl vyklidněný, oči dětsky vykulené a uslzené, v hlase lítost – vůbec nechápal, co se to stalo. 

Když se bezbranné dítě nebo člověk přesvědčený o své bezmoci střetne s občasnou krutostí, nedokonalostí, nedpodmanitelností či nepochopitelností tohohle světa, vyvine si své obranné mechanismy, jak se situaci zvládnout, ustát, aniž by to uškodilo jeho už tak malému sebevědomí.

Asi každý z nás někdy zažil situaci, která ho rozčílí, rozezlí, vystraší, zabolí, rozlítostní, znejistí… 

 

Někdy se rezignovaně stáhneme a v koutě si olížeme rány a v některých případech se sepnou nevědomé reaktivní mechanismy (buď jsme skutečně agresivní, případně připomínáme ptáčata, která se ve chvílích ohrožení načepejří, aby byly větší a hrozivější, protože nic jiného vlastně ani nemají k dispozici).

V psychologii tyto akce (role agresora, oběti) nazýváme “copingové” – vyrovnávací, adaptační. V jazyce Genových klíčů – stínové vzorce. A v mém online kurzu – vnitřní manipulátoři.

Jak s tím pracovat – o tom je dnešní článek a na závěr si můžete stáhnout kraťounký ebook s osvědčenou metodou semaforu. 

 


Kouzlo emoční inteligence


Spočívá v tom, že na svět reagujeme přiměřeně, aniž by dávné bolístky a zklamání přikládaly do ohně současnému konfliktu. Díky tomu reagujeme s určitou mírností a pochopením, ale zároveň pevností a integritou – čili aniž bychom se bolestně stáhli na ústup, nebo dramaticky se záští útočili.

Představuju si japonského bojovníka, na kterého útočí okolní svět i vnitřní démoni (strachy) a on jen tu a tam pohne rukou, příp. nohou a útoky ladně odráží, a do toho si v klidu užívá dne a má takový ten šťastný výraz na tváři, že život běží tak, jak má, a že my lidé jsme všichni krásné v jádru nevinné bytosti žijící si svůj vlastní dramatický sen.

A když se rozhodne účastnit – připomíná to spíše tanec či dokonce taneční vyučování přítomných hekticky rojících se bojovníků – provokujících lidí a situací (je to téměř až humorně groteskní obraz).

Tohle je ideál. Pro většinu lidí v podstatě nedosažitelný. A to je v pohodě. Život je plný nekontrolovatelnosti, svobody a taky chyb. Ideál vždycky má sloužit jako střelka kompasu, kam člověk chce směřovat, ne jako zdroj frustrace.

 


Nepleťme si emoční výboj s autenticitou


Prožíváte po takových reakcích pocit viny, studu, vzteku, křidy…?

Čepejření, útoky i ústup si můžeme představit jako jen neúspěšný pokus o let (pokus reagovat na impuls z nitra zralou reakcí). Tvorba nezralých obranných mechanismů je důležitá fáze emočního vývoje, na kterých stojí ty další fáze.

Bez opakovaných neúspěchů by ptáčata nelítala a lidé nechodili, ale…

Je to nezbytná fáze, o tom žádná, ale stalo se poměrně neblahým zlozvykem toto napařování se a jiné maskování v dnešní společnosti nazývat autenticitou a selhávání ve zralém vyjadřování svých potřeb omlouvat jako “nezbytnou upřímnost” nebo “svobodný projev” a rezignaci na komunikaci a stažení do samoty jako “vědomý život”. 

Jenže mojí životní filozofii je Lifefullness – plnost života – a tam je pro opravdovost potřeba si občas pěkně smočit nožičky v šťavnatosti života a hlavně nazývat věci pravými jmény. Bez toho se člověk na té cestě životem nehne, bez toho běhá v kruzích.

Ono je hezký (a taky krutě návykový!) si kolem sebe vytvořit růžovou bublinu (a do určité míry je potřeba si takový přístav budovat). Jenže když vám jí svět občas praskne, tak není úplně zdravý se obalit podobnými výmluvami.

Jenže tady mluvím zde o křiku, scénách, žárlivosti, zkratkovitosti, jednání typu “tma před očima” anebo o těch skrytějších podobách – o zášti, nenávisti schované za hezkou tvářičkou “vyrovnanosti” – a to vychází z vás. Ne ze světa kolem.

Jasný, žijeme v prostředí, kde se neumí zdravě vyjadřovat emoce a pocity a kde v motivaci našich reakcí hraje největší roli pocit vlastní nedostatečnosti (když jsem hluchý k sobě, musím pak křičet, když si neumím říct, musím manipulovat…).


Zdravé emoční prostředí si představuji tak, že čas od času zde taky zařinčí emoce – ale nepovažuje se to za vrchol osobní evoluce, spíš za úpatí cesty k opravdové autenticitě.


Jasný, emoce je třeba projevovat, komunikovat… ideálně průběžně. Protože když se nastřádané neprojevené impulzy z nitra promění do (sebe)destrukce (buď vybuchnou, nebo se nenápadně táhnou za člověkem jako fantom a otravují všechno a všechny kolem), to je toxický následek neprožívání své celistvé autenticity.

I těch částí nás, kterým normálně nedáváme prostor a oni se v záchvatu emocí proderou napovrch tak ostře, že při tom nadělají svinčík.

Uveďme si příklad pro větší srozumitelnost.

Řekněme, že mám občas sklon být zdravě drzá, je to vlastně docela neškodný rys a může být občas i přínosem, ale možná to neladí do osobnosti, o jejíž sociální přijatelnosti a výhodnosti jsem přesvědčena (asi jsem v dětství za tu drzost dostala výprask nebo mě kamarádi pomlouvali). Lehká humorná verze drzosti tedy zahnije a já místo fajn holky s jiskrou se stanu upjatou persónou, co denně bude častovat druhé (za jejich zády, samozřejmě) jedovatými komenty plnými potlačené zášti – a nebudu si toho ani vědoma, budu se považovat za krásně spořádaného člověka.

Akorát s maskou úslužnosti se na rozdíl od malého chlapečka v úvodu už se nebudu ptát: “Maminko, proč jsem tak zlá?” ale spíš “Bože, proč jsou všichni takoví idioti?“.

 


Jak tedy nedojít až k bodu (sebe)destrukce?


Na metodu semaforu jsem přišla, když jsem se snažila poradit svému drahému muži, jak nesklouznout v našich konfliktech po té kluzké ploše emocí – a hned mi bylo jasné, že mluvím hlavně k sobě.

Sebe-potlačování je obrovský akumulátor energie… kterou pak buď nasměřujeme proti sobě, druhým… nebo to odnese nějaký talíř 🙂

Ale dá se s ní zacházet i tvořivě.


Semafor pomáhá přestat se chovat (sebe)destruktivně a přestat ve chvílích emoční bolesti kolem sebe nevědomě kopat nebo si nasazovat jiné masky k zakrytí bolesti či nejistoty.

 


Dospělý nedospělák


Vidí svět pořád hlavně z hlediska naplňování svých potřeb.

Případně obrátí tok v bezhraniční sebeobětování se pro druhé – nicméně to je stále forma nedospělosti.

A vše se v jeho očích děje na osách já, nebo ty / ano, nebo ne / dobře, nebo špatně. Žádný přesah. Velmi malá schopnost myslet v souvislostech a nadhledu.

Obě formy nedospělosti si ukájí své potřeby skrze druhé bez ohledu na ně, bez jejich vědomí či svolení, či dokonce přes jejich očividnou nelibost – taková akce v té chvíli svou energií nápadně připomíná onanujícího psychopata v parku (já chci – a ty jsi jen můj nástroj – jen mi tu chvilku postoj, vždyť ti to nic neudělá a já to potřebuju a chci).

Není pak divu, že právě nedospělý dospělí trpí pocitem, že jsou využíváni, znásilňováni.

Že je to přehnané, že se vás to netýká? Zkuste se někdy bedlivěji pozorovat třeba v konfliktu. Třeba taková necitlivost a přecitlivělost jsou jen dvě stránky stejné mince. 
 

Život jako konstelační psychoterapie


Nicméně takový způsob existence (a nemyslím tu úplně psychopatickou formu, to už vyžaduje hlubší přístup) je určitou formou (konstelační) psychoterapie, která nám pomáhá navodit stejné pocity strádání, jaké jsme měli v dětství.

A při správném vedení se můžete spojit skrze svůj dnešní třeba vztek, zoufalství či bezmoc s emocemi, které jste museli potlačit – řízeně je vyjádříte a za nimi odhalíte úplně normální lidský potřeby – jako touha po klidu, prostoru, respektu, vřelosti, tichu, čemkoli, co vám zrovna chybí (a pravděpodobně častokrát v životě chybělo, takže už máte pocit, že je to na hranici únosnosti).

V tu chvíli si uvědomíte, co potřebujete, a jestli to vezmete jako příležitost dospět k odpovědnosti za sebe, zařídíte se podle toho, postaráte se o to, aby tyhle vaše potřeby byly naplněny, aniž byste je dětinsky nárokovali zvenčí. 

“Promiň, že jsem na tebe vyjela, měla jsem náročný den, potřebuju chvíli ticha a klidu, půjdu se projít a místo vaření vyzvednu něco k večeři, je to tak pro tebe v pohodě?”

V opačném případě prožíváme obdobné okamžiky dokolečka dokola – nevědomi si ani emocí, ani potřeb, ani (sebe)destruktivního vlivu na náš život a vztahy. Pak se točíme v kruhu a jen opakovaně ohledáváme staré rány.

Neléčíme je – jen se ujišťujeme, že tam pořád jsou.

 


Jak nevědomé prožívání obrátit k uzdravení?


S každým vnitřním motivem je potřeba včasně pracovat, ať je jakkoliv v tu chvíli nepochopitelný a nežádoucí k projevení. Tzn. že ho nemusíme hnedka projevovat navenek ve víře, že jedině tak můžeme žít pravdivě, ale zpočátku stačí prostá sebereflexeok, (třeba nenávisti, závisti…) beru tě v potaz, zřím tě, nevyháním tě, čekám, co se z tebe vyklube… nádech – výdech….

Cesta, po které jdu já, tyto emoce přijímá tím, že je respektuje. A jde-li to, je k nim vlídná, ALE zároveň je cestou vnitřní – následně po vnějším konfliktu (ty jsou prosim vás občas normální) se stočí zpátky k vnitřním personám, které tuto bolest prožívají – a tam jsem s nimi, v tichosti a trpělivosti s otevřeným srdcem k sobě, nic víc…

Někdy je fajn to prostě nechat odležet, uvolnit, vyspat se… a pak se k tomu vrátit.

Když mám nutkavou potřebu na něco nebo někoho zareagovat, je to právě chvíle, kdy si řeknu, že chvíli počkám : )

A dokonce když k vlastním pocitům či myšlenkám nedokážu být vlídná, protože jsem s nimi nadělala v mém životě nebo nějaké vztahu pořádnou paseku, tak jsem aspoň vlídná ke své nevlídnosti : )


Tohle je v podstatě hlavní téma celého mého online kurzu, kde nabízím i mnoho dalších jiných metod typu semafor (ke kterému se pomalu a jistě dostáváme), takže se nebudu rozepisovat.

 
Pokud to někoho zajímá víc, jste srdečně zváni vstoupit – Proměň své vnitřní manipulátory v inspirátory

 

 


Ve vnitřní cestě jsme sami sobě rodičem, kterého jsme potřebovali.

Rodičem, který ví, že dítě si potřebuje prožít plně pocity zklamání, ale že u dospělého člověka je už možné bděle tuto skrytou vnitřní nejistotu nahlédnout a odhalit zdroj pozornosti, lásky a přijetí v sobě – bez ohledu, jak to mají druzí.  To je rozdíl mezi dítětem, v tolika věcech závislým na lidech kolem, a soběstačným dospělým. 

Ono – dostávat od druhých respekt, vřelost a tak dále, to je taky fajn, ale když se to neděje, tak už to nedoprovází ten pocit, že je to konec světa (nebo jen chvíli – než se člověk vzpamatuje a oklepe).

A jakmile je tam tohle uvolnění, daleko častěji zachytíme, že máme možnosti volit svou reakci. A když zrovna máme dost síly, tak se můžeme rozhodnout, že nebudeme infikovat svými divokými emocemi společný prostor. 

A když té síly dost nemáme, tak se poučíme a příště to zkusíme znovu. Koneckonců zachytit ten milisekundový moment volby není nic snadného – a o tom je metoda semaforu.


Semafor nám umožní své city či potřeby vyjádřit, ale nenechat se svými emocemi zahltit natolik, že bychom ztratili ze zřetele respekt k druhému člověku či sobě sama.

Semafor nám umožní nehrát si na dokonalé a chovat se autenticky a bez přetvářky, ale pomůže nám korigovat se, když už to překračuje meze vzájemné solidárnosti.

Seberegulace není sprostý slovo, ne když je vedená vnitřní opravdovostí.

 


Kdy se dva dostávají do zóny, odkud není návratu?


To je zóna, ve které partneři (nejen ve vztahu, zkrátka dva lidé) šroubují svoje emoce do intenzivna až k vrcholu – vrcholem může být křik, obviňování, odchody, rozchody a mnohdy je doprovázený nenávistnými prohlášeními či tichou formou zášti.

Semafor pomůže, ale než se však k semaforu dostanu…

 


Proč všichni vypadaj, že to maj srovnanější než my?


Mnoho lidí vypadá, že to maj v životě srovnané. Srovnanější než vy. A dost z nich vám to klidně i dá najevo. Pokud ano, tak z toho si nic nedělejte. Je totiž logicky mnohem snazší zamknout tyto emoce a vlny někam, kde člověka nebudou obtěžovat.
 
Proto cesta k autenticitě je zpočátku cestou bolavější a hrbolatější, než jste třeba byli zvyklí nebo než vidíte kolem.

Ve srovnání s lidmi, kteří mají své vnitřní osobnosti ve vnitřním žaláři a (dočasně!) se s jejich nedostatky či protichůdnými tužbami nemusí vypořádávat (třeba nalézat, jak naplnit svou potřebu svobody, a i bezpečí), se pravděpodobně budete často cítit jaksi méněcenní, méně schopní

Ale jen do doby, než hmatatelně pocítíte plody své vlastní cesty. Vy jste dovolili těmto částem se léčit, namísto abyste je pomyslně pumpovali otupujícími prášky.
 
Někdy “vyrovnaní” lidé tento pocit méněcennosti navíc jitří – ukazují svojí umrtvenou a zabandážovanou nohu a říkají – podívej, jak krásné to mám.
 
A s odporem poukazují na vaší otevřenou hnisající ránu.
 
A vy jim to třeba i věříte a říkáte si: “Co je to ksakru se mnou v nepořádku?”, ale někde v sobě jste vlastně rádi za tu svoji nohu – třebaže hnisající, pořád živou, pořád citlivou!
 
A taky že jo! Za pár let… zatímco vy běháte po lukách, přibelhá se k vám stará známá tvář… už nenosí umrtvenou nohu hrdě, táhne jí za sebou jak břemeno… a se studem se přiznává, že tu a tam jí pukne nějaký hnisavý bolák a že vůbec neví, co má s tím dělat, že se to nedá zastavit – a prý že… jak vy jste dokázali “tu hnusotu” uzdravit?
 
“Nechal/a jsem hnis vytéct a dovolil/a ranám léčit se na čerstvém vzduchu… ale musel/a jsem se pochopitelně vyrovnat s vlastním zhnusením i zhnusením druhých,” řeknete. A dodáte: “Když jsem to zvládl/a já, taky to dokážeš!”
 

Nemá smysl něco skrývat. Zabedněnci si nevšimnou, manipulátoři stejně ví a upřímní lidé, pro ty jste knihou otevřenou tak jako tak. Protože sorry – ale někdy to prostě páchlo… a to je fakt. Nemá žádný smysl z hovínka dělat květinu! Ale z hovínka se stane humus, a když dobře zasázíte a opečujete, květina opravdu vyroste.


 
Čili když ovládnu své emoce – tak na rozdíl od těch, co je jen potlačili, pak skutečně do určité míry vnitřní svět zkrotne a zmírní a nebude mi v nestřežených chvilkách ukrajovat pocit vnitřní plnosti – což je jen jiné pojmenování pro štěstí 🙂

Bod zlomu v prožívání hrubých emočních stavů 

 
Ať už se pod vaší postelí schovává jakýkoli kostlivec, tohle odevzdání, přijetí svého nestabilního emočního stavu jako něčeho přirozeného, lidského, je nezbytný evoluční krok.
ALE! V životě zvědomujícího člověka přijde okamžik (HÁLELUJA!), kdy začne vnímat, že to není fáze konečná.
 
Je potřeba tyto emoce přestat brát jako výmluvu a obhajobu a integrovat je.
 

To je skutečná alchymie. Chůze po vodní hladině… sjednocené ztělesnění vnitřních vjemů do opravdu silné a rozmanité osobnosti.


Vnitřní dítě potřebuje pružně pevné hranice
 
Dítě ve skutečnosti roste a bez vedení se stává buď lítostivou obětí, nebo bezcitným agresorem.
 
Potřebujeme vlídnou, ale do určité míry přísnou (možná hlavně důslednou) sebe-výchovu, která jde ruku v ruce s reakcemi lásky.
Tzn. sama sobě neodpírám lásku, když dělám něco blbě. ALE zároveň umím uznat, že něco dělám blbě (vzhledem k mému vlastnímu hodnotovému žebříčku, samozřejmě) a normálně se druhému člověku i sobě omluvit – když to cítím upřímně (ne, takové to kruté: “dělej, omluv se!!”)

Dospěním získat tvořivost, upřímnost, zranitelnost

Posbírat si tyhle s věkem poztrácené děti, dodat jim pocit bezpečí a přijetí a pozvat je do dospělosti – kde je to taky fajn, i když s tím přichází i jisté “povinnosti” (zodpovědnost za sebe, potřeba se rozhodovat) – jakmile se v nás tahle ochota otevře, můžeme je integrovat do sebe jako ty původní, ničím nezkažené vlastnosti typu tvořivost, upřímnost, zranitelnost… a schopnost milovat.

Jsme oprávnění chovat se dětinsky či bezcitně?

Když jednáme ve vztahu k druhému nevědomě a pak koukáme na tu paseku těma svými velkýma naivníma očima, už to nejde změnit – jako ten plot, kam člověk narazí hřebíky, a když je vyndá, už tam vždycky bude díra – v tom lepším případě.
 
V tom horším se cítíme OPRÁVNĚNĚ. Ale… Opravdu? Jakože opravdu opravdu?
 
Nebo se nám nějak  pod návalem emocí vytratila ta úplně základní lidská slušnost a respekt k druhému a jsme v tu chvíli… píp píp… dosaďte si (za mě agresivní psychopatická bestie, co rozbíjí skleničky ♥♥♥).
 

Umíme tedy i přijmout pak ty destruktivní důsledky, jaké to má na naše vztahy a nás samé? 🙂


Není to má vina, ale je to má zodpovědnost?
Dvě zcela zásadní uvědomění, když už je člověk schopný nahlédnout skutečnost:
 
1. neděláme to schválně, není naším záměrem někomu ubližovat nebo být citově otupělí nebo uzavření, je to naučený mechanismus – a jako takový se jej můžeme i přeučit.
 
2. je to důsledek naší hluboké vnitřní nejistoty, která potřebuje být procítěna – ano, jsem hluboce nejistá – vede nás to k rozhodnutí hledat cestu, jak si doplnit citovou výživu a změnit reakci, protože není potřeba reagovat ublíženě.

Jakkoli se ke mně někdo chová, je potřeba přestat podle toho definovat svojí sebehodnotu. 


Pokud se ke mě někdo chová bezcitně – pak i o něm potřebuju smýšlet ve smyslu bodu jedna. Pokud se ke mně chová někdo bezcitně, pak potřebuju o sobě smýšlet ve smyslu bodu dva.
 
Pokud reaguji ublíženě, ukazuje to na nízkou míru sebelásky – a to je skutečná mise vztahu a k takovému uvědomění postačí jen jeden – já 🙂

Z mé zkušenosti… když jsem se naučila já bez výčitek, obviňování či (sebe)lítosti, avšak důrazně a sebejistě vyjadřovat své emoce, naučil se můj partner mým citovým potřebám naslouchat a reagovat s láskou a pochopením.

Odporuje ochota ke změně procesu sebepřijetí?
Ne…
 
Jde změna svých temných částí a nevyřešených emocí ruku v ruce se sebepřijetím? ANO. 
 
Ano, jsou tam nedostatky. Ano, nenarušuje to mé sebepřijetí – není to s ním v rozporu, je to s ním v souladu. Ano, jsem si vědomá, že selhání či nedostatek nesnižuje hodnotu mně nebo jiného člověka. Ano, když je něco destruktivní, mohu s tím něco dělat, když budu chtít. (volitelné: Ano, chci.)
 

Odmítaj tě v tvých horších chvilkách?

Často se používá citát Marylin Monroe: “Nesneseš-li mě v mých horších chvilkách, pak si mě zcela jistě nezasloužíš v těch lepších.”
 
Ale málokdo si skutečně přizná, že sám sebe má také rád, jen když je hej. Co s tím?
 
Z praxe… když jsem přijala svoje obranné mechanismy (např. slovní agresi) a odpustila si (ve smyslu uvědomění č. 1) a také začala uvažovat o nápravě (ve smyslu uvědomění č. 2), tak můj partner, který mě v těchto chvílích bezcitně odmítal, najednou při mém dalším výbuchu shledal, že jsem v těchto chvílích naprosto roztomilá (jako fakt?).
 

Jak je taková změna možná? Protože jsem to dobrzdila na červenou dříve, než jsem vlítla do “zóny, odkud není návratu”! A on to vycítil jako pocit emočního bezpečí.


Když jsem tedy poprvé použila metodu semaforu, prohlásil, a to doslova: “Jé, miláčku – to je tak krásné, ty jsi teď měla tu svojí chvilku!”


A TEĎ? EBOOK : )


Jak na Zónu, odkud není návratu?
V čem metoda semaforu spočívá?
Jaký byl můj příběh divokých emocí?
 
>> to vše zde: stáhni si manuál Metoda semaforu (v pdf)
 

 



 

Related Posts
Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *