Jak na zkratkovité (sebe)destruktivní emoce – metoda semaforu

„Maminko, proč jsem tak zlej?“ zeptal se jednou mé kamarádky její pětiletý syn poté, co vybouchl a udělal scénu. V tu chvíli už byl vyklidněný únavou, oči dětsky vykulené a uslzené, v hlase lítost – vůbec nechápal, co se mu to stalo. 

Obrana, nebo útok jsou instinktivní.

Když se bezbranné dítě nebo dospělý člověk přesvědčený o své bezmoci střetnou s občasnou krutostí, nedokonalostí, nepodmanitelností nebo nepochopitelností tohohle světa, bez rozmyslu aktivují obranné mechanismy, aby situaci zvládli ustát, aniž by to uškodilo jejich už tak malému sebevědomí i sebe-vědomí.

Asi každý z nás někdy zažil situaci, která ho rozčílí, rozezlí, vystraší, zabolí, rozlítostní, znejistí… 

 

Někdy se rezignovaně stáhneme a v koutě si olížeme rány. A v některých případech se sepnou nevědomé reaktivní mechanismy – a to můžeme být opravdu i agresivní, případně připomínáme ptáčata, která se ve chvílích ohrožení načepejří, aby byla větší a hrozivější (protože nic jiného vlastně ani nemaj k dispozici).

Ještě trochu jinou akcí je agresivita pasivní, ta je dokonale neprůstřelná, protože se snaží zachovat image „já nic, to ty“ a útočí na duši druhého člověka a vyvolává u něj pocity neschopnosti. Ale to by bylo na jiný článek.

V psychologii tyto akce (role oběti i agresora), kdy se snažíme zpracovat stres a zátěžovou situaci, nazýváme copingové, tedy vyrovnávací, adaptační. V jazyce Genových klíčů jsou to stínové vzorce a v mém online kurzu  vnitřní manipulátoři.

Nevědomé vzorce, které nás ovládnou a nadělají paseku. I dlouhodobě.

Jak s tím pracovat – o tom je dnešní článek a na závěr si můžete stáhnout kraťounký ebook s osvědčenou metodou semaforu, která vám pomůže dobrzdit konflikt ještě před kolizí, která dokáže zničit nejen váš den či týden, ale i vztah – k druhému a hlavně i k sobě sama.

O ztracených příležitostech k lásce, přátelství nebo i prosperitě ani nemluvě.

I když z toho teda budou mít prospěch i vaši bližní, děláte to hlavně pro sebe. Je to váš způsob rebelství! 

Upřímnost a pravda jdou projevovat i jinak, je lepší si zachovat svou energii a užít ji jako tvořivý rebel!

 


Kouzlo emoční inteligence


Kouzlo spočívá v tom, že na svět reagujeme přiměřeně, aniž by dávné bolístky a zklamání přikládaly do ohně současnému konfliktu. Díky tomu reagujeme s určitou mírností a pochopením, ale zároveň pevností a integritou – čili aniž bychom se bolestně stáhli na ústup, nebo dramaticky s jedovatou záští útočili.

Představuju si japonského bojovníka, na kterého útočí okolní svět i vnitřní démoni (strachy) a on jen tu a tam pohybem ruky nebo nohy útoky ladně odráží, a do toho si v klidu užívá dne a má takový ten přihlouple šťastný výraz na tváři, že život běží, jak má, a že my lidé jsme všichni krásné v jádru nevinné bytosti žijící si svůj vlastní dramatický sen (a i kdyby ne krásné, tak si tím nenechá zkazit den). A když se rozhodne účastnit, připomíná to spíš tanec nebo snad i taneční výuku okolních hekticky se rojících bojovníků – mám na mysli lidí a situací, které nás denně provokují k boji.

Je to téměř až humorně groteskní obraz.

Snažím si ho vybavit vždycky, když mi někdo napíše bezdůvodně urážlivý komentář na internetu : )) Vzpomenout si, že s patologickými urážeči nemá smysl se bavit, ale že mají téměř nadpřirozenou moc nás do nesmyslné diskuze vtáhnout.

Tenhle pokojný obraz je tedy ideál. Pro většinu turbulentních chvil v životě nedosažitelný. A to je v pohodě! Život je plný nekontrolovatelnosti, svobody a taky chyb. Ideál má hlavně sloužit jako střelka kompasu, kam člověk chce v životě směřovat, ne jako zdroj frustrace.

 


Nepleťme si emoční výboj s autenticitou


Takže bouchnete jak saze, nebo doslova utečete. Prožíváte po takových reakcích pocity viny, studu, vzteku, křivdy, porážky…?

Čepejření, útoky i ústup si můžeme představit jako jen neúspěšný pokus (jeden z mnoha pokusů v rámci učení, jak reagovat na impuls zralejší reakcí). Ono totiž pozor – to, že jste si vytvořili během života nezralý obranný mechanismus, je důležitá fáze vašeho emočního vývoje, na kterých stojí ty další fáze!

Bez opakovaných neúspěchů by ptáčata nelítala a lidé nechodili, ale…

Ale stalo se neblahým zlozvykem tohle napařování se a jiné nezralosti dneska nazývat autenticitou.

 

Selžete-li ve zralém vyjádření svých potřeb a názorů, stačí to dnes omluvit „nezbytnou upřímností“ nebo „svobodou projevu“.

Když rezignujete na komunikaci s odlišnými lidmi a stáhnete se do izolace, můžete tomu klidně dát vznešenou nálepku „vědomý život“

Jenže mojí životní filozofii je Lifefullness – plnost života – a tam je, chceme-li žít život prospěšný a úspěšný, potřeba si občas pěkně smočit nožičky v šťavnatosti života a hlavně nazývat věci pravými jmény.

Bez toho se člověk na té cestě životem nehne, bez toho běhá v kruzích.

Ono je hezký (a taky krutě návykový!) si kolem sebe vytvořit růžovou bublinu (a do určité míry je potřeba si takový přístav budovat). Jenže když vám jí svět občas praskne, tak není úplně zdravý se obalit podobnými výmluvami.

Protože tady mluvím o vašem křiku, scénách, žárlivosti, zkratkovitosti, jednání typu „tma před očima“ anebo o těch skrytějších podobách – o zášti, nenávisti schované za hezkou tvářičkou „vyrovnanosti“ – a to vychází z vás. Ne ze světa kolem.

Co si budem povídat, každý máme menší nebo větší tuhle tůňku hnusu.

Jasný, není to jenom naše vina. Žijeme v prostředí, kde se neumí zdravě vyjadřovat emoce a kde jsme se naučili reagovat, až když nesneseme pocit vlastní nedostatečnosti (když jsem hluchý k sobě, musím pak křičet; když si neumím říct, musím manipulovat…).

 


Zdravé emoční prostředí si představuji tak, že čas od času zde taky zařinčí emoce – ale nepovažuje se to za vrchol osobní evoluce upřímného sebeprojevu, spíš za úpatí cesty k opravdové autenticitě.


 

Jasný, emoce je třeba projevovat, komunikovat… ideálně průběžně. Najít jim vhodné ventily. Protože – a to jsme konečně u jádra tohohle článku – když nastřádané neprojevené impulzy z nitra přejdou do stádia destrukce nebo sebedestrukce – tak buď vybuchnou, nebo se nenápadně táhnou za člověkem jako fantom a otravují všechno a všechny kolem.

Lifefullness je o prožívání sebe sama v celé celistvosti. I těm nejpodivnějším částem sebe sama musíme dát nějaký prostor, jinak se v záchvatu emocí proderou na povrch tak ostře, že nadělaj svinčík. 

Řekněme, že mám občas sklon být drzá, je to vlastně docela neškodný rys a může být občas i přínosem, ale možná to neladí do osobnosti, o jejíž sociální přijatelnosti a výhodnosti jsem přesvědčena (asi jsem v dětství za tu drzost dostala výprask nebo mě kamarádi pomlouvali). Moje původně spíš lehká humorná verze drzosti tedy zahnije a já se místo fajn holky s jiskrou stanu upjatou dámičkou, co se denně kontroluje, aby byla kultivovaná, ale paradoxně denně častuje druhé (za jejich zády, samozřejmě) jedovatými komenty plnými potlačené zášti – a nebudu si toho vědoma, budu se v celé té sebekontrole budu považovat za krásně spořádaného člověka.

Akorát s maskou úslužnosti se na rozdíl od malého chlapečka v úvodu budu ptát: „Bože, proč jsou všichni takoví idioti?„.

Trochu do extrému, ale chápeme se, že?

Aby nedošlo k (sebe)destrukci je potřeba se předně naučit zdravému sebeprojevu ; )

 

O tom, jak najít těmhle částem ventily, je můj kurz Proměň vnitřní manipulátory v inspirátory.

 


Jak tedy nedojít až k bodu (sebe)destrukce?


Metodu semaforu jsem pilovala, když jsem hledala cestu, jak odložit bagáž z rodiny, která určovala způsob, jakým jsem řešívala konflikty. Chtěla jsem se naučit nesklouznout v našich konfliktech po té kluzké ploše emocí. Než jsem se to naučila, rozcházeli jsme se tak pětkrát do roka. 

Sebe-potlačování je obrovský akumulátor energie… kterou po čase pak buď nasměřujeme proti sobě, druhým… nebo to odnese nějaký talíř : )

Ale dá se s tou energií zacházet i tvořivě. A protože jsme byli potlačováni v mnoha oblastech celý život, máme v sobě dost velkou nádrž tvořivosti.

Semafor pomáhá přestat se chovat (sebe)destruktivně a přestat ve chvílích emoční bolesti kolem sebe nevědomě kopat nebo si nasazovat jiné masky k zakrytí bolesti či nejistoty.


Nejprve ale – kdo je to dospělý nedospělák


Dospělý nedospělák vidí svět pořád hlavně z hlediska naplňování svých potřeb. Má patologickou představu o nějakém dluhu a na základě toho bere život tak, že svět je tu od toho, aby mu vycházel vstříc.

Pak je tu ta varianta, že si to nedokáže přiznat, a v tom případě obrací tok energie v bezhraniční sebeobětování se pro druhé a následně křivdu, že mu to nikdo nevrací.

V obou případech je jistá neohebnost. Vše se v jejich očích děje na osách já, nebo ty / ano, nebo ne / dobře, nebo špatně. Žádný přesah. Velmi malá schopnost myslet v souvislostech a nadhledu. Přitom  i necitlivost a přecitlivělost nedospělých dospěláků jsou jen dvě stránky stejné mince, které se pak ve vztahu perou.

Obě formy nedospělosti si ukájí své potřeby skrze druhé BEZ OHLEDU NA NĚ, bez jejich vědomí či svolení, či dokonce přes jejich očividnou nelibost.

Takové chování v té chvíli svou energií nápadně připomíná onanujícího psychopata v parku (já chci – a ty jsi jen můj nástroj – jen mi tu chvilku postoj, vždyť ti to nic neudělá nebo i je to přece pro tebe a já to potřebuju a chci).

Není pak divu, že právě nedospělí dospělí trpí pocitem, že jsou využíváni, znásilňováni.

Že je to přehnané? Zkuste sebe i druhé někdy bedlivěji zachytit v konfliktu. 

 

Život jako konstelační psychoterapie


Nicméně takový způsob existence (a nemyslím tu úplně psychopatickou formu, která už vyžaduje hlubší přístup) je určitou formou (konstelační) psychoterapie, která nám pomáhá navodit stejné pocity strádání, jaké jsme měli v dětství.

A při správném vedení se můžete spojit skrze svůj dnešní třeba vztek, zoufalství či bezmoc s emocemi, které jste museli potlačit – řízeně je vyjádříte.

A za nimi odhalíte úplně normální lidský potřeby – jako touha po klidu, prostoru, tichu…

 

…respektu, vřelosti, odpočinku, po čemkoli, co vám zrovna chybí (a pravděpodobně častokrát v životě chybělo, takže už máte pocit, že je to na hranici únosnosti).

V tu chvíli si uvědomíte, co potřebujete, a jestli to vezmete jako příležitost dospět k odpovědnosti za sebe, zařídíte se podle toho, postaráte se o sebe, o to, aby tyhle vaše potřeby byly naplněny, aniž byste je dětinsky nárokovali zvenčí.  Samozřejmě – často druhé v životě potřebujeme, ale být tam pro nás nebo se zachovat (dle nás) správně, to musí být jejich volba. Jejich rozhodnutí jsou jejich karma ; )

My jim můžeme dát argumenty, když to vidí jinak, a ukázat jim i pozadí našich emocí.

„Promiň, že jsem na tebe vyjela, měla jsem náročný den, potřebuju chvíli ticha a klidu, půjdu se projít a místo vaření vyzvednu něco k večeři, je to tak pro tebe v pohodě?“

Když nezvládneme kouzlo argumentace a sebeprojevu, pak v konfliktech jen opakovaně ohledáváme staré rány. Neléčíme je – jen se ujišťujeme, že tam pořád jsou.

 


Jak nevědomé prožívání obrátit k uzdravení?


S každým vnitřním popudem je potřeba včas pracovat, ať je jakkoliv v tu chvíli nepochopitelný a nežádoucí k projevení. To znamená, že ho nemusíme hnedka projevovat navenek ve víře, že jedině tak můžeme žít pravdivě, ale zpočátku stačí prostá sebereflexe

Ok, (třeba nenávisti, závisti…), beru tě v potaz, vnímám tě, nevyháním tě, čekám, co se z tebe vyklube… nádech – výdech….

Cesta lifefullness tyhle emoce přijímá tím, že respektuje jejich existenci.

A jde-li to, je k emocím svým i druhých vlídná – snaží se pochopit. ALE zároveň je lifefullness cestou vnitřní – takže následně po vnějším konfliktu (ty jsou občas normální a zdravé) se stočí zpátky k vnitřním personám, které tuto bolest a nedostatek prožívají – a tam s nimi jsem, v tichosti a trpělivosti s otevřeným srdcem a otevřenou myslí, nic víc…

Někdy je fajn to prostě nechat odležet, uvolnit, vyspat se… a pak se k tomu vrátit.

Když mám nutkavou potřebu na něco i někoho zareagovat, je to často právě nej chvíle ještě počkat.

 

A dokonce když k vlastním pocitům či myšlenkám nedokážeme být vlídní (protože třeba víme, že v našem životě už nadělaly velkou paseku, nebo nám zničily vztah), tak je fajn procvičovat se ve vlídnosti ke své nevlídnosti : )

Ve vnitřní cestě jsme sami sobě rodičem. Takovým, jakého jsme kdysi potřebovali.

 

Rodičem, který ví, že dítě si potřebuje prožít plně pocity zklamání, ale že u dospělého člověka je už možné bděle tuto skrývanou vnitřní nejistotu nahlédnout a najít zdroj pozornosti, lásky a přijetí v sobě – bez ohledu, jak to k nám mají druzí.  To je rozdíl mezi dítětem, v tolika věcech závislým na lidech kolem, a soběstačným dospělým

Samozřejmě – dostávat od druhých respekt, vřelost a tak dále, to je fajn, ale když se to zrovna neděje, tak už to nedoprovází ten pocit, že je to konec světa (nebo jen chvíli – než se člověk vzpamatuje a oklepe).

A jakmile je tam tohle uvolnění, daleko častěji zachytíme, že máme možnosti volit svou reakci. A když zrovna máme dost síly, tak se můžeme rozhodnout, že nebudeme svými divokými emocemi infikovat tak vzácný společný prostor. 

A když té síly dost nemáme, tak se poučíme a příště to zkusíme znovu. Koneckonců zachytit ten milisekundový moment volby není nic snadného – a o tom je metoda semaforu.

Než se do ní pustíme, tak ještě dodám, že chcete-li více proniknout do tématu dospělých nedospělých a jak dospět, mrkněte na odkazy na toto téma dole na konci článku.

 


Semafor na zóně, odkud není návratu


 
Semafor nám umožní své city či potřeby vyjádřit, ale nenechat se svými emocemi zahltit natolik, že bychom ztratili ze zřetele respekt k druhému člověku či sobě sama. Semafor nám umožní nehrát si na dokonalé nadlidi a chovat se autenticky a bez přetvářky, ale pomůže nám korigovat se, když už to překračuje meze vzájemné solidárnosti.

Seberegulace není sprostý slovo, ne, když je vedená vnitřní opravdovostí i odpovědností.

 

Zóna, odkud není návratu, je chvíle, ve které partneři (nejen ve vztahu, zkrátka dva lidé) šroubují svoje emoce do intenzivna až k vrcholu – vrcholem může být křik, obviňování, odchody, rozchody a mnohdy je doprovázený nenávistnými prohlášeními či tichou formou zášti.

Je změna možná? Ano, stačí dobrzdit na červenou dřív, než vlítnete do „zóny, odkud není návratu“. (a i když tam vlítnete, tak se s partnerem musíte naučit jeden druhého vytáhnout, ale to už je na jiný článek).

Ještě doplním, že já tady mluvím víc o lidech, ale do zóny nenávratnosti nás můžou hodit i situace, kdy splašeně jednáme, dokud už nejsme po krk v chaotických problémech.

 



Stáhni si ebook Semafor


 
OBSAH 
 
Jak na „zónu, odkud není návratu“?
V čem metoda semaforu spočívá a co přináší?
Jaký byl můj příběh divokých emocí – fáze od (sebe)destrukce k tvořivosti?
 

 



 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přejít nahoru