Byla jsem Vesmírem, chtěla jsem poznat, co všechno obsahuji. Chtěla jsem dopodrobna prozkoumat a prožít každý kousek sebe sama – a to v různých kombinacích, sledovat, co z té interakce vznikne. Já Vesmír neposuzuji, pouze expanduji za nové obzory, horizonty událostí.
Když někomu na něco nepřitakáme a zůstáváme bez postoje, hned se počítá, že jsme „proti“. Pokud nemáte na něco silný názor, lidé znejistí, považujou vás za buď za troubu bez názoru, nebo někdy za protivníka a z komunikace se stane nepřátelský boj – ani nechápete jak. Přitom vy víte, že nejste ani trouba, ani nepřítel. Tak proč se to děje?
Má, nebo nemá smysl? Uvidíme, ale neumenšujte svůj význam porovnáváním se s druhými, věřte v sebe, ve svou formu příspěvku k lepšímu světu – každý to máme jinak.
O omezujících limitech. Co se pocitově děje v té chvíli, kdy už cítíme, že potřebujeme ve svém životě a přístupu k němu něco změnit: “Tou hlavou fakt již narážím na ten skleněný strop a současně se usilovně kontroluju, abych ho nerozbil.”
Jiný pohled na smrt a období prázdnoty a jak zdravěji reagovat na strach ze smrti, neexistence, na strach být zapomenut. Vnáší do tématu malinko uvolnění a více důvěry v život.
