Jak se dá zdravěji reagovat na strach ze smrti

Share

Každému naplnění předchází období prázdnoty.

Pochopitelně. To “nevím” bývá velmi intenzivní – že sice staré už není, ale nové se teprve rodí – a tu je ten klíč – nezaleknout se, nebát se toho Nic, z něhož se zrodí něco jiného, možná…

No jo, nemusím se u toho nutně cítit příjemně…

Důvěřuju sobě, své autoritě, a zároveň důvěřuju milosti světa, která už tolikrát hrála v mém životě roli, že už ji nezpochybňuju (ne tolik jako dřív). Zkrátka se nevyděsit neznámého. To může být obtížné pro lidi, co zažili nějakou absenci ze strany matky či otce.

Nedávno mne zasáhlo silné fyzické vědomí, že nic takového jako smrt a konec neexistuje – voda má paměť, to už je vědecky dokázané, že nese informaci, a tedy vše, co jsme zažili, viděli, cítili, prožili i pomysleli, zůstane v paměti světa a půjde do oběhu Země a zůstane v něm navždy.

V době, kdy jako jediné uznávané řešení nesmrtelnosti (své DNA) je pořídit si potomky, mi to svým způsobem ulevilo – to uvědomění. Za ním pochopitelně vnímám i hlasité námitky ega, že “o tom nikdo vědět nebude”, že “osobitost bude zapomenuta” v tomto koloběhu života, kde je sjednocení s oceánem všeho neosobní.

Ale kdo říká, že neosobní bude horší? Kdo ví…


Jak se dá zdravěji reagovat na strach z neexistence


Když se vrátím obloukem k počátku, tak přestože kulička strachu z neexistence je asi v každém z nás a každý z nás na to reaguje jinak – někdo si pořizuje děti, jiný se snaží pozitivně zarýt do vzpomínek bližních (někdy tragikomicky i přes jejich nevůli), další chce stvořit nesmrtelné dílo,… tak budiž nám útěchou, že každá vina, kterou proměníme v sílu; a každý strach, přetavený do otevřenosti; a stud rozkvetlý v důstojnost a laskavost…


Každý tento kousek vlastního rozkvětu na věky zůstane lidstvu jako dědictví, které bude k dispozici těm, kteří se o něj přihlásí….


Celou svou bytostí vnímám, že na věku nezáleží, pokud mluvíme o kultivování lidské zkušenosti – že vše, co uděláme, abychom ten svůj hodnotový kompas nasměřovali k tomu pomyslnému severu – otevřenosti a lásce (ne proto že je vyšší nebo lepší nebo šťastnější, ale jednoduše proto, že uzavřenost a nelásku už známe absolutně dokonale ve všech jejích podobách a už nás neláká, ba přímo dokonale nudí).

Každý průlom se zapisuje do energie tohoto světa, a dělá tu stezku osvětlenější pro každého dalšího, kdo by po ní chtěl jít (byť je to cesta osamocená a každý ji musí absolvovat sám, tak určité milníky a rozcestníky jsou nám podobné a společné všem).

Ale to už zas není naše starost, že jo… nejsme cestáři, jsme jen lidi : )

A jak objevit tohle své já a cestu – v článku Individualita a náchylnost žít životy druhých.

2 Comments
Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *