Lidé se mě často ptají: „A to se nebojíš? Sama ve stanu?“ Bojim. Prvních pár minut poté, co ulehnu do spacáku, moje mysl vytváří hororové scénáře. 99 % z nich patří hollywoodským scénáristům, 1 % je opodstatněný strach; ze zimy (která mi možná nedovolí spát), z myší (které mi možná sní svačinu) a ze slintů na polštáři (kvůli kterým možná nebudu po ránu vypadat jako na své fb profilovce).
[youtube]https://www.youtube.com/watch?v=CGyEd0aKWZE[/youtube]
Loni na jaře jsem prožívala takové menší drama. Moje drahá matička cestovala po Indii a v době tamního zemětřesení se měla nacházet pár desítek kilometrů od epicentra. Čtyřicet osm hodin se neozývala a já jsem každých pět minut aktualizovala webovky s informacemi z místa dění, nešlo s tím přestat, pocit bezmoci, už už jsem prohledávala seznamy obětí… proč?
Když někam cestuju a nějak se tam cítím, vím, že svým způsobem jsem se tak cítila i doma, na cestě se mi to zviditelní – ať už je to pocit svobody, lásky k životu, euforie nebo naopak osamocení, smutku, komunikačních bariér či dojem finanční tísně – běžná emocionální škála téměř každého cestovatele.
Co však chci říct, v reakci na z dálky doléhající zprávy o bombových útocích v Bruselu – každé drama a stres (v životě i ve společnosti) je vlastně proces uvolňování – jako když nevyslechneme varovné signály ke změně návyků a tělo dostane horečku, aby se uvolnilo a dostalo do rovnováhy. Potlačíme-li horečku uměle, nemoc se přesune hlouběji a časem nadělá větší paseku. Tak je to i s emocemi. Jestli si myslíme, že antidepresiva někomu pomůžou, zkuste je brát šest let a pak vysadit – to je řádná pandořina skříňka emocionálních vichřic, se kterou se člověk musí vypořádat. Ale někdo to prostě rád horké 🙂
A Evropa byla hezkou řádku staletí na ádéčkách, ve stavu nulové sebereflexe. Ať už dobývající, nebo dobývaná. Zápletka, která některé z nás začíná nudit…
Jenže! Svou pudovost a divošství jsme přetvořili v lidskost a společenství jen částečně, dost z našich kořenů jsme prostě jen přesunuli do virtuality, a tak nemá smysl se divit, že na nás vyskakují v zrcadle reality… abychom se naučili tu divokost uvolňovat smysluplně. Nebo alespoň uvolňovat – líbí se mi kmeny či kruhy, v nichž muži nebo ženy uvolňují svou agresi pomocí rituálů, ve kterých mohou dát prostor svému vnitřnímu divošství. Pak se vrátí ke svému společenství, ke svým rodinám a mohou dát prostor své lásce a vnímavému mužství/ženství. Je to naprosto přirozené… přítomné… zdravé.
Ale zpátky do Indie. Jistě že na určité úrovni jsem věděla, že moje máma je v pořádku, ale k té úrovni jsem v tu chvíli neměla (možná bych mohla říct „nechtěla mít“) přístup právě proto, že jsem si v hloubi sebe uvědomovala, že je v pořádku plně prožít svůj strach o ní a že právě ta zdánlivě hloupá posloupnost událostí mi to dopřává. A ano – po nekonečných dvou dnech mi tahle neohrožená cestovatelka, po níž jsem zdědila celkem obdivuhodnou netrpělivost a palčivou touhu po nových obzorech, napsala, že se „na poslední chvíli rozhodli jet do jiné destinace“. Jojo, vesele se toulali po horách. Netušíc, že hnedle za kopcem probíhá dramatická událost, která zaměstnává můj emocionální systém i média po celém světě. A tak mě to celé přivádí k otázce…
Kde jsem byla v době útoku na NY? Kde jsem byla v době útoku na londýnské metro? Kde jsem byla během pařížského atentátu? A kde jsem byla během výbuchů v Belgii? Kde byla moje máma v době indického zemětřesení?
V bezpečí…
Náhodička? Hm… Samozřejmě to neumenšuje tragédii oněch událostí, je smutné vidět zmařené životy, životy, které měly potenciál stát se něčím úžasným, nejvíce smutné na tom je, že s každou takovou situací ztrácíme jako druh kousek své lidskosti… nebo možná – v tom nalézáme více, než jsme schopni si uvědomit – soucit, lásku, touhu po lepším světě, úctu k tomu, co máme… nejsem někdo, kdo by se odvažoval soudit běh života. V dávných dobách se lidé řídili svým instinktem. Ne vždy jim to vyšlo, občas někoho sežral medvěd, sem tam někdo spadl ze skály nebo ho skolila angína atp. Když se podívám kolem, nutno říct, že vnitřní vyhodnocovač nebezpečí u nás lidí zmutoval, je zavirovaný strachem… logickým strachem, který nepoužívá ke zhodnocení potenciální situace („pravda/nepravda“) svou intuici – náš vlastní biologický firewall vyhodnocuje jako ohrožující téměř všechno a všechny. A tak téměř celá civilizace raději dobrovolně sedí ve své zlaté klícce. Na druhou stranu bych neřekla, že vypnout firewall úplně, je řešením. Bezhlavé šílenství lidí, kteří se v sebevražedných misích vrhají v náruč smrti a křičí při tom „já žiju“, je jen opačnou reakcí na strach.
Jestli opravdu potřebujeme vnímat blízkost smrti, abychom cítili pulzující krev ve svých žilách, pak je to trochu smutné, ale vysvětluje to mnohé v tomhle světě. Člověk je na jednu stranu nejinteligentnější tvor a na tu druhou občas úplně nejblbější. Neopatrnost není vlastností, kterou bych obdivovala, natož abych jí nazývala odvahou nebo hrdinstvím. Nicméně…
[youtube]https://www.youtube.com/watch?v=lGXIuNhZrQk[/youtube]
Pár tisíc mil od Bruselu nikoho včerejší zprávy příliš neberou. Ale to není ojedinělé, tady je to trošku celé jinačí, maňána y tranquilla, španělská mentalita šmrncnutá africkým sluncem. Ale možná i Evropa si pomalu zvyká na to „všudypřítomné“ nebezpečí jako součást každodenní reality – nikde nevidím záplavy belgických vlajek… – a o to právě jde – přijmout, že život je nevyzpytatelný a že jestli máme někde umřít, tak nechcem mít naděláno v kalhotách nebo vyplýtvat svou drahocennou energii na salvy hesel plných prázdného patosu.
Nicméně když naladím své antény na evropské informační pole, ve vzduchu je hodně strachu, možná spíš pocit rezignace, bezmoci. Neřekla bych, že někdo z nás se nějak výrazně bojí, natož aby se bál teroristů, ale myslím, že tím mrakem strachu jsme ovlivněni všichni. Buď se ho bojíme, nebo se mu smějeme, opíráme o svůj nebo klidně i cizí strach svá dogmatická přesvědčení o světě a o tom, „jak by to mělo být“, živíme konspirační teorie, nebo soudíme ty „méně smířené“, nebo ty „více smířené“, zkrátka každý po svém přispíváme svou troškou do toho mlýna divokých proměn naší společnosti a ducha…
A co na „všudypřítomné nebezpečí v tomhle světě“ cestovatel ve mně?… Praha, Barcelona, Santander, Milán Bergamo, Frankfurt, Bratislava, Trapani, Tenerife. To jsou letiště, na kterých jsem přespala. A na dalších letištích jsem strávila taky dost času… Istanbul, Marakéš, Biškek, Moskva, Santiago de Compostella, Memmingen…
Las Palmas a Londýn budou následovat v dubnu… a až budu 14. dubna spát na letišti v Londýně, budu vědět, že 99 % příběhů v mé hlavě jsou jen báchorky utkané z kolektivního strachu. Byla jsem v Londýně v roce 2005, pár dní po bombových útocích na metro, znám tu atmošku, která se v podzemce dala krájet…
Takže slovy mého kamaráda – fuck of terrorism, fuck of fear, I am a traveller. Fear will never stop me!
Takže co? Pointa…?
Nakonec totiž nezbývá než uznat, že každý z nás má určitý vymezený čas na této planetě. Smrt je křižovatka, kterou nemineme. Ale do té doby…
V bezpečí…
A jestli se bojím bolesti, pak chci najít důvod, proč se domnívám, že si bolest zasloužím…
A jestli mám žít v něčem, co někdo jiný vyhodnocuje jako „nebezpečí“, tak ráda podám všem zprávu, že každé nebezpečí se díky instinktu a intuici dá transformovat v nebe-s-péčí…
Nakonec jsou to naše vlastní dramata, která jsou pohonem k vývoji… naše vlastní vyhrané vnitřní bitvy, které plodí neuvěřitelné kvantum energie, kterou pak vkládáme do smysluplných věcí – nebo bychom alespoň mohli vkládat do smysluplných věcí.
Když se podívám zpětně na ty zdánlivě děsivé okamžiky svého života, vidím v nich rukopis velmi nadaného spisovatele… designéra dokonalých synchronicit, autora napínavých příběhů, v nichž i šlápnutí do lejna, symbolicky, má ten nejposvátnější význam… protože dovede žíznivého poutníka k prameni…
A možná jsou takové světové události příležitostí uctít, jak šťastní jsme, … pokynem bez výčitek propustit ze svého života to (a ty), co nás trýzní… a uvítat to (a ty), kteří vyvolávají bezelstný úsměv na našich rtech a spolu s ním ochotu překročit svůj vlastní stín… ne proto, že musíme… ale proto že MILUJEME…
U pramene usedl tiše a své odvěké plamenné tužby bohulibě ocenil. Nakonec to byl člověk v něm, jenž zrodil anděla. Protože píseň zní tam, kde uši naslouchají…