Místa, činnosti a vztahy se stávají tím, co z nich uděláme. Jsou našimi kořeny, jsou tím, z čeho rosteme… Nikde a s nikým se neocitáme za trest, … jsme tam, abychom poznali své kořeny. A přijali. Narodili jsme se do světa našich předků. Přijali jsme jejich DNA, ale naše srdce už bijí novým rytmem. Počáteční nelibost vůči okolnostem našeho života proto bývá způsobená odporem vůči vlastním kořenům – člověk je vykořeněn a nechce si přiznat, že něco uvnitř něho rezonuje s tím „ošklivým“ venku. Někdy může být vlastní myšlenka tak temná, že se není čemu divit, že se jí lekneme a utečeme, ale zároveň je to kořen, který potřebujem, aby vyživil ty správné větve.
Některé věci si člověk nevymedituje. Některé věci si člověk nevynutí. Každá situace má pro nás dar. Odmítám-li situaci, dárek zůstane zabalený. A dárek bude chodit v různých obdobách i nadále, protože skrývá něco, bez čeho se neobejdu na cestě tam, kam mě srdce táhne.
Když dojde situace ke svému přirozenému vyústění a v našem vnitřním nastavení dochází k průlomu (přirozeně se zbavujeme starého emocionálního návyku a osvojujeme si novou, zdravější reakci), je to jako, když šém zapadne do dírky a Golem našeho vnitřního míru ožije. Pravdou je, že ten šém zpočátku dost často vypadává, a tak udržet si takový stav zastředění paradoxně vyžaduje něco, co bych nazvala úsilí bez úsilí, než se nový stav stane automatickým.
Úchvatné horské výhledy čekají jen na toho, kdo je ochoten absolvovat stoupání – jedna věc v životě je přirozenou součástí té, která přichází a kterou už netrpělivě očekáváme – a je-li ta věc (která se nám třeba zrovna nelíbí) součástí vytouženého, stejně jako je horská stezka součástí hory, pak je to naše štěstí vlastně už přítomné a člověk se může konečně trochu uvolnit a jen tak si plout tím správným směrem, nebrat všechno tak vážně. Ale ani lehkovážně.
Dnešní lidé často sní o dokonalém bytu, dokonalém partnerovi, dokonalé práci, těle, dni, … Jenže každý žebřík má své příčky… Když člověk koupí nový dům, také to chvíli trvá, než si z něj udělá domov. Když potká nový vztah, budování vzájemné důvěry vyžaduje čas a činy. A každá nová pracovní pozice přináší příležitosti ke změně přístupu… Pak si toho vážíme, vážíme si vložené energie. A je to nikdy nekončící trpělivá každodenní tvorba. Dokonce i když po náročném výstupu sedíte na vrcholku hory a pozorujete hvězdy, dříve či později zatoužíte k těm hvězdám vzlétnout nebo putovat za další obzory…a dokonalost je nahrazena další tužbou… taková je přirozenost člověka. A je to dobře.
Každodenní život je úctyhodnou meditací. Je dokonce tou nejvyšší duchovní praxí, v níž se snoubí odevzdání s úsilím – každého tolik, kolik je zrovna potřeba. Každého tehdy, když je potřeba. Chvilku se kochám hvězdami, za chvíli už buduju schody do nebes…
Každodennost je noční můra každého dobrodruha. A právě proto se v ní pro neposedné duše ukrývají nečekaně konejšivé dary – oddanost životu v jakékoliv jeho podobě. Mám ráda stereotyp, zvláště po návratu z cest,… mám ho ráda, protože mě krátkodobě neomezuje a pomáhá mi ukotvovat prožitky z cest. Mám ho ráda, protože vím, že až mě omrzí, mám neomezené možnosti, jak se vydat za další obzory a znovu čerpat inspiraci. Ale také se ho bojím, bojím se sebe sama – že si nevšimnu, že už mě stravuje a já zapomenu na své sny. Tak jako mnozí přede mnou. Začnu žít na svůj vlastní dluh – začnu ukrajovat svou životní energii, protože v té dané situaci, v tom místě, způsobu života, už pro mě žádná není. A začnu za živa umírat. Bojím se svým kořenů.
Já věřím v lidskou schopnost plnit si své sny. Největší prohrou by pro mě byla věta: „Chtěla bych (cestovat, milovat, studovat…), ale…“. Je-li přání ze srdce, pak je vždy v našich silách si jej splnit… i když třeba ne způsobem, jakým si naše mysl představuje. Život vždy pro nás cestičku najde… cestičku nejmenšího odporu. Tak jako cesty pramínku vody jsou řízeny neviditelnou silou. Gravitací.
Osho řekl, jestliže neslyšíš své srdce, prostě skoč. Tvé srdce začne bít jako o závod tak, že budeš mít absolutní jistotu, že žiješ a kde přesně se t vé srdce nachází… Ano – skoč do všech svých situací a vztahů, které ti způsobují momentálně odpor, vyrochni se v nich, užij si je, buď jim oddaný, neutíkej od svých kořenů, buď odhodlaný, dej tomu stejnou vášeň, s jakou děláš věci, které miluješ, a vyšli tak do světa zprávu, že takové maličkosti tě opravdu nerozhodí, že jedeš dál – slovy Genových klíčů: No matter what (angl. děj se co děj, *matter = hmota – takže vlastně bez ohledu na hmotu tvůj duch roste a je neohrožený).
Po návratu z Asie jsem udělala pro okolní svět trochu nečekané rozhodnutí – šla jsem dělat servírku do malé vesničky na Šumavě. Bylo fajn cítit, že přátelé mi věří, ale byli tací, co se ptali: „Proč jdeš proboha se svým vzděláním a zkušenostmi dělat servírku?“ … „A ještě na takový konec světa?“ Je fajn číst v zrcadle světa a umět se poučit z pochybností druhých o svých vlastních vnitřních pochybnostech, ale ještě lepší je umět rozpoznat okamžik, kdy je dobré vůči projekcím druhých jednoduše ohluchnout a prostě věřit, že cesta srdce nepotřebuje soudy mysli… ale je příjemnou změnou, když mysl místo remcání začne vymýšlet vychytávky, jak po cestě srdce jít s čím dál větší lehkostí…
Bez ohledu na to, co člověk dělá, je tím nejdůležitějším jeho vnitřní motiv… strach nebo důvěra? Šla jsem na Šumavu, aniž bych na výše pokládané otázky dokázala dopředu odpovědět, ale šla jsem tam se stejným odhodláním, s jakým odjíždím na svoje cesty… a se stejným odhodláním se učím mýt nádobí, mluvit se svou babčou a trčet v zácpě! Yeaaaah 🙂
A když přijde zataženo (nebo PMS:)) a člověk chvíli na všem vidí to nefungující a ztratí vděčnost za to vše, co má, tak prostě jen dýchá a ví, že to není nic trvalého, že se třeba vypláče, vynerví, ale pak zas vysvitne sluníčko… A tak když jdu po nějaké cestě, buď ten celek chci vidět, nebo remcám, že věci neběží podle mých „dokonalých“ představ. Nakonec tedy musím uznat, že Život věděl líp než já, … kde mi bude dobře. A tak už chápu „proč jsem šla pro Boha dělat servírku na takový konec světa“ 🙂 Byla to cesta nejmenšího odporu ke všemu, co jsem v tu chvíli potřebovala… klid, Šumavu, peníze, čas na tvoření, učit se pečlivosti, zachovat si sebe v neustálé přítomnosti jiných lidí, objevit v sobě něco, co dlouho spalo, co jsem uměla probudit a použít na cestách, ale doma mi ne vždy bylo k dispozici – vnitřní mentální a emoční sílu, díky níž člověk přirozeně a v klidu překonává překážky… Když nevěříme, že zdroj naší vlastní síly je v nás, tak si vytváříme situace, kde silní být musíme – jenže pak tomu stejně nevěříme, protože máme pocit, že nás k tomu okolnosti donutily a že sami od sebe to neumíme – a tenhle pocit nám brání se sladit se sebou a cítit sebeu(s)pokojení a být otevření vůči životu jako něčemu přátelskému. Takže ano – jako dobrodruh závislák uznávám, že možná efektivnější cestou, než si vytvářet stále tvrdší a tvrdší vnější důkazy o své schopnosti překonávat překážky, je zaměřovat se během běžného dne na to uvnitř mě v okamžicích drobného odporu. Šém sem tam vypadává, ale jde to čím dál líp… nevěřila bych, že při leštění příborů může být taková legrace. Může, když se tomu člověk oddá. Ano, je to pro mě snadné, protože je to nové. Až to nové nebude, popluju dál…
Nicméně… to „dobře“ jsem potřebovala najít v sobě – jako bych hledala ve svých genech čudlík s nápisem: „U-volnění“. Trvalo mi to měsíc. Měsíc vnitřního remcání. Stačilo si uvědomit, že to místo je jako hrnčířská hlína a je jen na mě, co z ní uhnětu… A že to byl materiál! V životě máme volbu – jestli nás smete vlna okolního negativismu, lenosti a starých přístupů, nebo my budeme tou Vlnou.
Být šťastný v podmínkách, které mysl z velké části schvaluje, není nic složitého, ale uvnitř je člověk rozklepaný strachy, že o to svoje podmíněné štěstí přijde. Stres. A žádné uvolnění. Kolos podmínek, který vyčerpává sám sebe. Chtít, aby svět byl dokonalý a „neotravoval“ nás svými procesy je jako chtít oceán bez vln… a existuje jedno nenápadné řešení – být tou Vlnou… 😉 Převálcovat všechny překážky svým entuziasmem, svým neokázalým nadšením do Života (neokázalým, protože už si nepotřebujeme tolik dokazovat „koukej, cítím se uspokojen svým životem“)… ty překážky jsou v nás, říká se jim nedůvěra a rezignace.
Hořet, ale nevyhasnout!
—————————————————————————————————-
Autor článku: Jana Mráčková, An Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na Liveinspirit.cz. Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem – obojího si cením a vážím, je to dar za dar. Díky za podporu. anamel.web@gmail.cz
- Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330