Tenhle článek by se mohl jmenovat Jak si udržovat zdravý rozum v šílené společnosti ; ) Uvažování nad širším dopadem náhlé situace na společnost je forma terapie, vyrovnání se s šokem, a osobní evoluce.
Jak se uklidnit? Mně dodalo klidu přijetí faktu, že (pro natvrdlost lidstva) se věci nejprv musí zhoršit, aby byly viditelné pro většinu, pak volání po změně je kolektivní, a tím může být udržitelné. Evoluční. Kdo ví, ale takto si udržuju zdravý rozum ; )
Znáte to – bůh nám dal kafe, abychom změnili, co změnit můžem, a víno, abychom nezcvokli z toho, co nemůžem.
Války, povodně, epidemie, střílení na univerzitách, masivní demonstrace… Vše na světě je tokem příčin a důsledků – přírodních, sociálních, univerzálních.
Malé já to nevidí, protože malé já je vyděšené.
Disclaimer: já žiju ve svých malých růžových bublinách (domov; pár přátel; práce, co miluju), tíživou realitu moderního světa mam odhlušenou. Neříkám, že je to správné, ale…
vypiplat si oázy klidu je volba, kterou má téměř každý z nás.
Vždy budou lidi, co v dobrých časech mají špatný život, i lidi, co v zlých časech žijou dobře. Něco je dílem výhod/hendikepů, vložených do vínku, něco dílem jejich odpovědnosti.
Vyvíjí se svět k lepšímu?
Záleží na měřítku fokusu. Ráda odkazuju na fakt, že bez druhé světové bychom neměli mírovou strukturu a organizace, které aktuálně drží svět i přes dění pohromadě (pesimistům říkám – jako sorry, ty se máš blbě, dneska, tady a teď?).
Bez druhé světové by ženy v některých státech stále neměly snad ani volební právo (muselo jim být dovoleno začít řídit společnost, když si kluci hráli na vojáky).
V krátkém časovém horizontu se věci mohou zhoršit, dlouhodobě, věřím, se zlepšují velmi.
Problémem je, že jako druh věci necháme zajít až moc daleko, než se podvolíme tomu, kam nás to tlačí – k všem úžasným možnostem neustálé evoluce, k tvůrčí kultivaci existence.
Když propadám temným myšlenkám, vzpomenu si na film Agora. V dobách alexandrijských bylo zřejmě běžné někoho kuchnout na ulici, když se vám nelíbil jeho názor. Takže nějaký vývoj toho lidstva je znát. Mírně.
Naše osobní role v sociálním dramatu?
Skrze revoluce, změny a náhlé skoky tak dosahujeme evoluce, osobní i sociální. Tragédie a šoky v nás mohou vyvolat laskavost, dary a stíny (nebudu říkat „nebo stíny“ – je to ambivalentní mix):
Naší rolí v sociálním dramatu je jen to, aby to prvé převažovalo.
Jelikož to, co vidíme a žijem, není tak důležité, jako to, co se stává.
S tím nadhledem krásně pracuje kniha Genové klíče. A do osobní roviny to dává Zlatá cesta osobním profilem (Génius, Láska, Prosperita)
Naučte se umění pokládat správné kreativní otázky
A odpovídat nerozdělujícím způsobem (otázky i odpovědi společné oběma názorovým táborům, ať mluvíme o válce, očkování, čemkoliv… popisuju v článku Kreativní otázky) – právě ty nás zavádí do světa tvůrčí evoluce člověka, a tím i evoluce reality.
Tvořivá společnost, učící se společnost, říkejme tomu, jak chceme.
V případě střelby na univerzitě se neptáme, zda někdo pochybil a kdo, ale můžem se ptát, proč dochází k nárůstu takových incidentů a jak doplnit školskou výuku o zdravou práci s agresí. V případě (ne)zavedení eura není kreativní otázkou, zda ano, či ne. Ale třeba jakými top 3 mechanismy nejlíp podpořit stabilitu ekonomiky, aby zůstala nezávislá na měně.
Jsou prostě věci, na kterých se shodneme, začněme od toho.
„Proč a jak“ otevírá svět nových nápadů. Je před svítáním největší tma? Ano, hledáme-li, jak „rozsvítit“. Jinak je po tmě jen další tma 🤷♀️
Vezmeme osobní drama a konflikt a podíváme se na ně v širším sociálním měřítku.
Ukotvujte ten nadhled kolem, nic víc stejně dělat nemůžem, jen působit v zóně svého vlivu.
Moudří jsou ti, kdo prožili (a přežili) bolest a naučili se vnímat v tom dary. (ostatně jakýkoliv jiný přístup je vstupenkou do jedličkárny).
Tip: Kreativní otázkou na každý den tak zůstává: Jak by to vypadalo, kdyby to bylo v mém životě jednoduché – a za tou vizí jít. Krok za krokem, držkopád za držkopádem.
Většina trablí totiž vzniká, že věci komplikujem. Jednoduchost je elegantní i laskavá.
Ostatně rostou-li bubliny a dotknou se, spojí se v jednu větší – a třeba ty naše růžové bublinky jednou nakonec pohltí celý svět ♥
Svět se nezmění v ráj během dvou tří let, ani během dvaceti.. Ale během dvou tisíciletí už ta šance je ; ) Naše ego jen musí zkousnout, že za tu naší makačku si to užije někdo jiný. Ale nebojme, tok evoluce je nekonečný, oni budou makat zas na jiném jako jiní pracovali pro nás ♥
Poznámka: Tenhle článek je updatem článku z 4. června 2013, kdy církvi ústavní soud odklepl restituce pár miliard a já jako optimista avizovala, že je to šance, aby církev své „desátky“ použila už líp – ke své vnitřní transformaci, která se ve světě projeví pozitivně. Zda se tak stalo, nechť posoudí každý sám.
