Ty hrůzy se staly a žádné třešničky a koblihy zdarma to nespraví! ALE… Pobyt v Dánsku mě dost často nutí uvažovat nad českou historií. Nad zkušeností, která není přenositelná slovy. Ale jsme její nositelé. Historie je v nás zarytá až do morku kostí.
Se zaujetím sleduji vyjádření politiků, kteří na protest opustili Vladislavský sál – a mé srdce plesá – ty, které jsem slyšela, byly moudré, plné jednoduchých fakt a soucitně odevzdané už prostému smutku – doba, kdy se na vulgaritu odpovídalo vulgaritou, snad už končí… Když se mě můj drahý zeptal, jestli jsou tito tiší revolucionáři z levicové, nebo pravicové strany – zůstala jsem na něj tupě zírat a v hlavě mi nic nesepínalo. Nic. A pak jsem sama sebe překvapila odpovědí, která vlastně vůbec nebyla překvapivá: U nás ale už prostě nejde o levici nebo pravici, o komunismus nebo liberalismus, jde tu o pravdu, respekt jeden k druhému, zodpovědnost, spravedlivost a důstojnost… – buď to tam je, nebo není a všechno ostatní je prostě už šumák!
Nemyslím si, že laskavý člověk nutně musí volit mezi sociálním cítěním a osobními ambicemi nebo musí nutně smýšlet levicově, nebo pravicově (nebo chcete-li jiný příklad – spirituálně, nebo materiálně). Naopak to jde ruku v ruce!
Copak se rudé červánky hádají s modrou oblohou? Naopak se spojují během svítání…
Tento text jsem napsala před dvěma lety a dnes mi přijde více než aktuální – dodala bych snad jen to, že se s Nikem pusinkujeme nadále, přestože romantická fáze je dávno za námi ♥
JAK KOMUNISTICKÉ NOVINY SKONČILY V HRNCI
(květen 2016)
Dnes ráno mě Niko, než šel do práce, vzbudil: „Lásko, kam jsi dala ty noviny, co jsem včera přinesl z práce? Byl tam jeden článek, co jsem si chtěl přečíst.“ … aha, …jeden… z práce, … takže my… to neodebíráme pravidelně?… hm…
„No, lásko, … dala jsem je… do hrnce.“
(o den dříve)
Niko přišel domů z práce (já mám home office), šťastně jsme se opusinkovali (jsme přeci jen ještě v romantické fázi vztahu). Položil na linku poštu. A noviny. Začala jsem jimi listovat…
Pak jsem (celá zrudlá :)) ten časopis strčila mezi hrnce.
Ano, tam! Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo. Chvíli jsem přemýšlela, jestli na protest nevyskočím z okna. Ale musela jsem uznat, že Dánsko ani ČR žádného Palacha nepotřebují. Nakonec jsem sebou sekla na gauč a vydávala zvuky, aby bylo jasné, že jsem v depresi. Nikomu to ale jasné nebylo :))
Pochopitelně. Jsme v Dánsku. Jsme v trochu jiném historickém pozadí. S jinými výzvami, jinými výhrami a prohrami. A tak tu hnedle máme nedorozumění na stole. Teda vlastně v hrnci.
Ve svém teatrálním vystoupení tedy pokračuju alespoň ve své hlavě: „Zradila jsem svůj národ. Mám v hrnci dánské Rudé právo.“
(nyní)
Tak tu sedím, v liberálním Dánsku, a léčím se z panického ataku absolutně neadekvátního k proběhlé situaci. Dalo by se říct: „Co blbneš, dyť je to jen časák!?“ Ano, jsem si toho vědoma, v Dánsku je to JENOM časák. Ale!
„Démoni postkomunistického českého podvědomí, zjevte se!“
Co když… co když… pro svou averzi k minulým zločinům proti lidskosti vylévám vaničku i s dítětem? Nevím, Marxe jsem nečetla. Možná by tehdá mlčel, kdyby tušil věci budoucí… možná jen měl doma ženu, která pár důležitých stránek (možná těch nejdůležitějších!) jeho spisu použila na zátop. Anebo je sama napsala a on je ignoroval… kdo ví.
Do paní Marxové, byla-li nějaká, mi nic není… Jenže tahle moje hrncová story je můj exemplární příklad přemýšlení „oni vs. my“. Strčte mě radši taky do hrnce!
Inu… naleju si tedy čistého vína (až večer, Jani, až večer, už nejsme ve Španělsku!)… pravdou je, že Dánsko z potenciálního zprznění komunistických myšlenek není tak vyděšené jako já a asi i další v naší české kotlině… a možná i proto jim tu například odbory dobře plní svou funkci – a díky tomu Dánsko kontinuálně zvyšuje kvalitu životních podmínek „pracujícího lidu“… a to je dobré…
Cpu se mrkvovým dortem a přemýšlím o generaci dětí zlatých devadesátých let… a všech dalších, kteří už nemají za hrdiny Kryla, Havla atd.
… já jsem nesmírně vděčná, že přestože jsem tu dobu nežila, vyslechla jsem mnoho českých příběhů, přečetla jsem mnoho faktografických knih, a přestože jsem zdělila po předcích zdědila generační strachy…
Mám v sobě i jejich neuvěřitelnou touhu po svobodě – a taky sílu ji v sobě probudit.
Tyto příběhy v naší historii v sobě nesou svědectví o tom, jak tenká hranice byla v dobách temna mezi individualitou, hlásáním pravdy a šibenicí… velké příběhy hrdinů, kteří byli ochotní riskovat svůj život jen proto, že nedokázali mlčet a nekonat v čase tyranie. Dnes je tomu 65 let, co začala Svobodná Evropa vysílat a informačně narušovat železnou oponu, což vlastně díky aktivistům uvnitř i vně režimu způsobilo jeho pád. Palec nahoru. A klobouk dolů před všemi v epicentru – před všemi utajenými odbojáři, kteří dokázali skrze píseň či poezii propašovat kritiku do mainstreamu, třeba až do Rudého práva! Tomu říkám umění! Dnes už takové nevidíme…
Ale za současným podmínek máme šanci být hrdinou své doby úplně stejnou!
Každý zdánlivě dokonalý systém či ideologie se stává nebezpečným ve chvíli, kdy zapomíná, že jeho hlavním (a jediným) účelem je sloužit lidem. Lidem, kteří jsou ve své různorodosti z pohledu ideologie nedokonalí, neboť jejich osobní potřeby nejde sjednotit za cenu omezení osobní svobody.
Jestliže systém musí zneškodnit tisíce lidí (nebo se ohradit proti tisícům odlišných názorů – pane prezidente a páni politici!), protože jejich potřeby jsou odlišné a celkově se to systému nehodí do krámu, pak to asi nebude moc dobrý systém.
Možná v dnešní době neposíláme lidi za jejich světonázor do gulagů, vězení či do náruče smrti, ale den co den jsme svědky vzájemného veřejného křižování…
Můj světonázor vs. tvůj? Ty největší zločiny proti lidskosti vždy vzrostly ze slov vycházející z úst těch, kteří hlásali univerzální návod na blaho světa… na blaho lidé slyší a pak už nevidí, … že je to třeba blaho světa jedněch na úkor světa druhých…
Poučili jsme se, nebo si to zopáknem? Nejsem si pořád jistá, zda jsme už dospěli, nebo zda ještě máme potřebu hrát si na vojáčky…
Možná už je na čase uznat, že každá společenská otázka si žádá holistický přístup. Ano, to je ta zatraceně těžší cesta, protože to znamená odložit své ego ve prospěch společného blahobytu, ale možná jsou řešení jednoduší, než jsme si kdy mysleli, možná najdeme v kombinaci přístupů taková řešení, která jsme doposud pro svou aroganci neviděli…
Dokonce i přírodní ekosystémy přežívají díky své rozmanitosti, proč člověk tak často usiluje o opak?
Ptám se – nakolik je naše civilizace výsledkem strachu z opakování chyb, nakolik je náš životní styl ovlivněn tím, že jsme se vnitřně nesmířili s omyly předchozích generací?
Ptám se – nakolik je naše svobodné konání poháněno strachem z toho, že můžeme být každým dnem nečekaně vyrváni z opojného náručí svobody?
Jestli je to tak, pak to není svoboda. Jen její iluze.
Žijeme ve strachu a nejsme si toho vědomi. A to je nebezpečné. Protože nejsme schopni z historie extrahovat to dobré a opakování toho chybného se v budoucnu vyvarovat.
V teple svého pohodlíčka si říkáme, že historie se nebude opakovat, jsme už přeci docela civilizovaní, ne? A přeci! Jen pár set století od svatých válek nebo inkvizice, pár desítek let od plynových komor a pár let od „popraven z politických důvodů“. A o tom, co se děje v zákulisí současnosti, raději ani neml…
Mluvit často a s respektem, mluvit s pevností v hlase s vědomím, že některé věci už jsou opravdu přes čáru toho, na čem jsme se v demokracii dohodli… to platí nejen pro politiku, ale i naše vzájemné vztahy.
Nicméně nic z toho není důvod podlehnout celkové paralýze, že všechno jde do kopru, je to spíš jen příležitost k drobnému rozjímání nad svou rolí ve světě…
Já neříkám, že je to špatně – ten strach. Mně taky občas žerou starosti. Bát se, je zdravé. Do určité míry. Dokud na to dokážeme reagovat tak, že se druhý den stále můžeme sami sobě podívat do očí…
Spíš bych si přála, abychom si těch strachů byli vědomi a nenechali je řídit naše životy – jedině tak nás (jako jednotlivce, jako národ, jako evropskou civilizaci, jako lidstvo) nevženou do míst, kterých bychom později mohli opět litovat…
Tolik se bojíme, aby v nás někdo neodhalil pozůstatky ideí předchozích generací, že sami před sebou a svými osobními stíny zavíráme oči – a tak se taky jednoho dne můžeme otočit a vidět, že pro pásku na očích jsme neviděli, že pod vlajkou narůstajícího materialismu i vědění, technologického pokroku a expanze duchovního bohatství jsme opominuli, co to skutečná vnitřní svoboda je.
Ale já si vlastně nemyslím, že směřujeme do míst, odkud není návratu – pořád věřím, že je to jen tma před svítáním, kdy se věci zviditelňují, krystalizují a utváří nový směr naší civilizaci a kdy dáváme slovům jako svoboda nový, hlubší, význam. Kdo bloudí, nemusí být nutně ztracen.
Takže jak to bude? To si volíme. A nejenom o volbách, ale tím, jaký život žijeme, jaké ideje ztělesňujeme a čím prozařujeme životy druhým… jak pravdiví sami k sobě jsme, když zahlédneme svůj odraz v zrcadle světa.
Anebo zda jsme také jen pozlátko, také jen náhražka… jako spousta věcí v této „civilizované“ době… Já věřím, že NEJSME, jen občas potřebujeme odvahu být sami sebou!
Všechna ta naše ostentativně proklamovaná svoboda, … zpola prázdné statusy zavánějící existenciální krizí zakrývanou okázalým narcismem či zdánlivě pokorným pacifismem (anebo pěti nesrozumitelnými termíny v jedné větě! :))… a selfíčka „takto.vypadam.rano.bez.makeupu“ nebo „podivej.jak.je.muj.salat.zeleny“… vábivá neomezenost ve statcích (a občas i důstojnosti), technologický boom (když už nerodíme děti podle plánu, tak aspoň patenty, že?) a na policích v supermarketu třicet druhů jahodovýho jogurtů, jen pro pocit svobodné volby… A banánů, kolik jen budeš chtít! …
Jen abychom se ujistili, že můžeme…
jen abychom umlčeli hlas strachu z vlastního kulturního a rodového dědictví a s tím i ze zděděných hrozeb i z odmítaných darů moudrosti… „ne a ne a ne, já se na to nepodívám“ a šup, už je to v hrnci!
Je vědecky dokázáno, že traumata jsou dědičná, nemluvě o tom aktuálním sajrajtu strachů a emocí, co visí obecně ve vzduchu a co se na nás valí ze všech stran… a dýcháme to všichni, že jo?
Možná jsme na chvíli otevřeli státní hranice, ale ty v mysli nám zůstaly. Možná žijeme chvíli ve svobodě, ale jsme vězni svých vlastních předsudků…
Vztek, lítost, závist, nenávist, pohrdání, lhostejnost, povýšenost, lhaní, poníženost – směřované k sobě nebo druhým… – to vše jsou věci reálné a my pro ně musíme najít zdravý ventil, jinak je to jen jen zamaskovaný strach… Ale když ten strach uvidíme, zbude jen smutné srdíčko, které vnímá nepřítomnost lásky a spravedlnosti… A s tím už se dá něco dělat!
Zloba, závist, zášť, strach a svár… ty ať pominou…
Ale co já vlastně vím o míru, mně bylo před pár lety řečeno, že jsem středový extremista. A možná mi to zůstalo. Nebo? Možná věřím, že chyby není třeba opakovat, jestliže nasloucháme jeden druhému a vzájemně se díky empatii učíme o protipólu svých názorů… a že si přitom lze čím dál častěji volit laskavost a respekt namísto strachu, ale zároveň se umět i postavit bezpráví, lži a nemorálnosti.
Nicméně oproti některým věřím, že svým způsobem je vlajka lásky a svobody taky jen vlajka, kterou se mnozí jen ohánějí… V očích lásky, tak jak jí vnímám já, není ten, který má srdce otevřené druhým, o nic lepší než ten, který se bojí a své srdce zavřel.
Toho se my lidé děsíme… že neexistuje žádné „lepší“ a „horší“ a že vše je jen dokonalou mozaikou barev, v níž máme stejný význam jako úplně všichni ostatní… i ti nejhorší z nejhorších.
A co teda teď s tím vším? Kdo ví! Já zkusím ke svým kořenům, k protinázorům a celkově k životu přistupovat ještě s trochu větší laskavostí a humorem než doposud… snad to zabere 🙂
A když občas náhodou ne, tak příležitostně strčím hlavu do písku… anebo do hrnce!
Ale mezitím nebudu stát v koutě, to mi není vlastní, budu dělat to, co doposud – každý den neúnavně sloužit světu kolem a taky pečovat o sebe a své štěstí, abych na tu každodenní službu měla vůbec nějakou sílu a chuť 🙂
Jdete do toho se mnou?
