Dnes ráno jsem se probudila se zvláštním vnuknutím. Zajímalo mě, kdybych zaznamenala své kroky na Zemi, zda by z toho vznikl nějaký obrazec a zda bych té geometrii dokázala vůbec porozumět, tak jako hvězdářka rozumí nebeským vzorcům.
Hluboce jsem toužila mít v rukách hmatatelný důkaz, že naše cesty životem jsou řízeny stejnou silou, jaká skládá hvězdy na nebesích.
Proč? Snad abych mohla přehlušit všechna média jednou jedinou zprávou: „Lidé Země, neztrácejte naději!“
A zatímco já píšu tyto řádky, můj drahý truchlí nad do nebes volající stupiditou lidstva, že Rusko i Amerika chtějí obnovit své jaderné programy.
Současný svět mě naučil, že ačkoliv nebezpečí jsou reálná – strach je volbou.
K Ježíšku jsem dostala letenky do Istanbulu (nebo Jeruzaléma, ještě jsem se nerozhodla) a v lednu bychom měli jet do Berlína.
Chci ta místa vidět. Zítra už nemusí existovat.
Tak jako mnoho krásných a duchaplných míst v Sýrii, v Íránu nebo kdekoliv, kam dosáhla naše hamižnost a pýcha.
Napadlo mi, že si na mapě udělám tečky míst, kde jsem za posledních pár let byla, a pospojuju dráhy mých cest. Věděla jsem, co uvidím, ale nechtělo se mi tomu věřit. Vzala jsem tužku a papír – a … nejprve vám musím říct včerejší příběh…
Vánoční příběh o „uprchlících“
a andělovi ve vytahaných teplácích
Protože zrovna teď nemáme auto, sbalili jsme včera věci do krosny a na svátky vyrazili do našeho útočiště – na venkov, do přírody. Vzali jsme si autobus z města, řidič řídil, jakoby chtěl vidět, co jsme měli k obědu. Lidé byli zvláštně nevlídní.
Ve vesnici jsme ještě nakoupili „nezbytnosti“ na vánoční tabuli. Ukrutně těžké tašky jsme navěsili na ukrutně těžké krosny a vydali se na 4 kilometry dlouhou pouť. Vítr fičel tak, jak to umí snad jen v Dánsku. Auta nás míjela, občas jsem zkoušela nějaké stopnout.
A tu se stalo něco krásného.
Před námi se na silnici procházelo asi 15 srnek. Pomalu a klidně. Než přijelo auto, které nás bez povšimnutí ve velké rychlosti minulo a srnky rozehnalo. Ten okamžik byl jako ostrý zvuk sirény do posvátného ticha. Křiklavá barva do tlumených tónů.
Hm… nechala jsem se strhnout pocitem ublíženosti, že „jsou přeci Vánoce, proč proboha musíš být takový ignorant??“.
Ta myšlenka, že současný svět dělá z lidí zaslepené ostražité uzlíčky strachu zaměřené pouze na sebe, mne píchla u srdce. Plná zášti jsem se neudržela a za světly mizejícími do dáli zakřičela: „Jasně, dej přednost strachu a lhostejnosti, ty pitomče, určitě jsem přišla do Dánska, abych ti sežrala děti!“
Mým křikem se i zbylé srnky rozutekly.
Můj drahý se na mě podíval, on věděl, on ten pocit také zná… a … začali jsme se smát….
Svět očima strachu?
Východoevropanka a poloviční Izraelec. V Dánsku, v lese, ověšení igelitkami. Jako bych se najednou viděla ve zpětném zrcátku dánského řidiče. Opravdu jsme vypadali trochu jako uprchlíci.
Ok, já to chápu. Chápu celý tenhle marast. Lidé nevidí své kořeny, ani své koruny. Vidí jen, že civilizace, která toho za sebou má mnoho, povstala z mnohých krizí a vybudovala svůj blahobyt i kulturní identitu a těch se nechce jen tak vzdát. A já říkám – díky bohu! Bylo by to zneuctění naší historie a všech okamžiků, kdy lidskost vyhrála nad zlobou, závistí a záští.
Stabilita se silnými kořeny?
Ano, Evropo, je čas, abys byla silná. Silná svým milujícím přístupem. Otevřená, ale i svébytná a pevná. Je čas, abys byla vzorem celému světu!
Ale je i čas procitnout ze své pýchy a rozvzpomenout se, že vše, co máš, vzrostlo z prachu a bolesti tvých předků – těch z Izraele, z Íránu, ze Sýrie, z Ruska, z Indie, z Afriky… a také z krvelačných bojovníků, slizkých lapků i vznešených králů… a taky z muslimů, židů, křesťanů, pohanů i bezvěrců; z komunistů, nacistů, kapitalistů…
Ti všichni jsou krev TVÉ krve!
Obtěžkáni krosnami jsme se už už blížili k cíli, když na nás z dálky zavolal slabý hlásek. Otočila jsem se a stál tam – ANDĚL.
Zjevení
Anděl v krátkém rukávu a vytahaných teplákách. Byla udýchaná, jak za námi běžela. Asi nás viděla, když jsme míjeli její dům. „Kam jdeme?“ ptala se nás a v jejím hlase bylo něco neskutečně uklidňujícího, soucitného a milujícího.
Bylo jí asi třicet, usmívala se přesně tak, jako se usmívá člověk, který toho v životě už hodně prožil, který utrpěl hodně ran a ze všech se vyléčil a nikdy na tento svět nezanevřel.
S vděčností jsme odmítli odvoz s tím, že už jsme skoro doma, popřáli jsme si hezké svátky. Dívala se mi do očí, dívala se na nás tím pohledem, kdy člověk cítí, že je skutečně viděn a vnímán. A měla přitom obě ruce složené na srdci.
Na závěr se mírně poklonila, jako by vyjadřovala poděkování za neobyčejnost tohoto setkání. A odešla.
Bylo to zjevení, že dnes si už nejsem jistá, zdali to nebyl sen. V mých vzpomínkách na včerejšek má tato žena svatozář.
Možná to byl odlesk v zrcadle toho, kým by se mohl stát každý z nás…?
Něco mi připomněla. Jakoby promluvila k tomu poraženému hlasu, který v tu chvíli podlehl zklamání z tohoto světa. „Ne“ Něco se ve mně znovu probudilo a posílilo. „Nenechám se zastrašit! Ne! Nenechám se otrávit!“
Každý z nás má v každém okamžiku volbu – strach a lhostejnost, nebo laskavost.
Mé kroky = má kometa jako mé poselství naděje
Před pár dny jsem napsala, že věřím, že na každého blbce na planetě je pět lidí s dobrým srdcem. Asi jsem se mýlila. A čtyři lidi z pěti nejspíš podlehnou strachu a hrůzostrašné scénáře v jejich hlavě je zastaví od toho, co jim říká jejich srdce. Ale jen pátý? Ten pátý vyběhne v krátkém tričku do vichřice, aby se zeptal cizinců, zda něco nepotřebují…
Dnes ráno jsem tedy vzala tužku a papír a ano, byla tam! Kometa! Kometa, jejíž cípy zasahovaly celou Evropu a severní Afriku a jejíž ocas se táhl přes celou Asii.
Ten pátý si volí být tou kometou. Hřejivou a zářící. Poselstvím naděje, které se řítí časoprostorem a rozsvěcuje okolní vesmír bez ohledu na temnotu, nicotu a prázdnotu kolem! Ten pátý je anděl v těle člověka!
Ten pátý jsem … já? Ten pátý jsi … ty?!
Díky vám všem, přátelé, kteří mě inspirujete a učíte chtít být a být tím pátým člověkem!
Kéž láska nade mnou bdí a připomene mi tuhle dívku v těch okamžicích, kdy je snadnější a pohodlnější zavřít oči a nevidět; uzavřít se a neslyšet; odvrátit se a nezajímat se; mlčet a nekonat. Kéž nade mnou láska bdí a připomene mi tuhle dívku vždy, když budu stát na tomto scestí.
Kéž láska bdí i nad vámi… S láskou Jana Mráčková