Camino Portugués I. (vzdát se vzdávání, nelpět na nelpění)

Jsme zpátky a mě pomalu dochází, že jít tohle camino asi vyžadovalo tak trochu rozbořit celou představu o caminu. Ne náhodou jsem poslední den putování narazila na citát Františka Drtikola z roku 1927, který je více než kdy jindy stále platný a pro naši cestu význačný:

„Vzdát se vzdávání. Odpoutat se od odpoutávání. Nelpět na nelpění.“

A tak to naše putování chvílemi připomínalo spíše degustaci místní kávy a cukráren, trasy jsme si měnili dle pocitu a taky větru, poutnická razítka jsme sbírali sporadicky a dojít do Santiaga jsme vlastně nikdy v plánu neměli. O co tedy potom šlo? Mám takový dojem, že o prostý prožitek z putování, z přírody a z naší skupinové alchymie. Díky únavě zůstalo všechno autentické a nešlo si prostě jen tak z ega něco protlačit jenom proto, že na začátku byla nějaká představa.

Obecně mě to přivádí k zamyšlení. Dost často dělám věci proto, že cítím ve vzduchu nějaký blok v mysli bránící lásce a přijetí srdce, a pak tak nějak přirozeně (dříve nevědomě, dneska už s plným vědomím) sáhnu k různým, možná trochu netradičním, postupům, jak znovu navodit harmonii – buď se to chytne, nebo ne.

Možná to dělám z čistě sobeckých důvodů, protože chci, aby to ve skupině klapalo, a není mi dobře, když se já nebo někdo poblíž staví do role soudce. V ten okamžik, když cítím, že se někdo ve mně nebo venku příliš drží jednostranného názoru a je uvnitř v nenávisti nebo jen odporu, najdu spravedlnost klidně i pro atentátníka. To může být pro někoho neakceptovatelné. A já to asi i chápu. Ale to je asi tak všechno.

Čili moje role průvodce, zdá se, bylo asi spíš takové pobídnutí „Pojď se mnou tančit a dovádět, plout řekou života, uděláme si to společně hezký a zajímavý. A uvidíme, co nám den přinese.“

Osazenstvo naší portugalské cesty bylo otevřené všemu, zharmonizovali jsme se hned po prvních dnech, a tak (alespoň z mého pohledu) se nám existovalo tak nějak celkově nádherně.

Díky, přátelé! Vážím si toho, že jsme vše zvládli ve vzájemném respektu a s úsměvem na rtech!

Snad jste s výsledkem spokojeni jako já (uvidíme ve zpětných vazbách :)) Všichni jsme tam měli své výzvy a každému cesta přinesla to, pro co si tam šel. Ale tak nějak zpětně si troufnu říct, že všichni jsme sami sebe příjemně překvapili, co všechno zvládneme.

Nechť se nám nové poznání a uvědomění daří uvést do praxe i po návratu do každodenního života!“

Počátek – sjíždění :))

První poutnice, budu jí říkat Johanka (protože ji vidím jako bojovnici plnou síly, která se jen tak něčeho nezalekne a občas pod zbroj ukrývá své milující srdíčko), dorazila už den předem, její batoh vypadá na první pohled velikostně hrůzostrašně. Hodinu přebalujeme. Výsledek je uspokojivý. Uložím poutnici do své postele, neboť můj drahý mi rozmluvil, že prý to NENÍ skvělý nápad, aby spala na posteli, která je ve stodole vedle králíků, i když jsem mu vysvětlovala, že ta postel je moooc pohodlná a že na cestě ji přeci čekají mnohem nepohodlnější noclehy.

Dalšího poutníka, Šípkovou Růženku (protože vidím jako člověka plného radosti prodchnuté laskavou a jemnou moudrostí, která se občas schovává za trny představ), jsem ráno na nádraží uvítala s cigaretou v ruce, snad i proto, že jsem tušila, že mu tím trochu hnu se střevy. Pro odlehčení mu ještě zapózuju Marylin a pak se celou cestu učím balit tabák, jak to dělají pořádní frajeři. Vždycky jsem si to přála umět, jenže dokud jsem poslední roky nekouřila, tak nebyl důvod :)) Jenže moje „cigarety“ vypadají spíš jak jointy z plakátů Boba Marleyho. Nu což, i neřesti je potřeba trénovat 🙂

Nejdřív jsem si říkala, jestli tahle metoda provokace není trochu moc, ale nakonec usínám klidným spánkem, když si v knize Poutník od Paula Coelha přečtu, že jeho průvodce udělal cokoli, aby si v očích druhých zachoval lidskou tvář a aby camino zůstalo cestou obyčejných lidí. Jo, to je ono!

Náš počáteční, možná až trochu naivní, optimismus zchladí oranžově svítící kontrolka motoru na palubní desce mého „nového“ Ford Harrisonu. Nenechám nic náhodě a volám technikovi, ten mi ujistí, že v klidu (haha, prej v klidu) dojedu na letiště i domů a pak že se na to podívá. Všichni souhlasíme, že jedeme i se světýlkem. Jsem paranoidní, tam i zpátky jedu osmdesátkou a každý běžný zvuk interpretuju jako brzký výbuch motoru. Na cestě zpátky raději pouštím rádio.

Později zjistíme, že Harrison prostě jen byla naštvaná, že jsem jí pro její modrou barvu a určitou… vzhledovou macatost (?) automaticky pojmenovala jako kluka. Jenže Harrison je holka! Čili nově – Borůfka Harrison – svítí i po cestě zpátky (asi ještě trochu trucuje), ale nikoho asi nepřekvapí, že když svůj vzkaz už předala (naučila nás jisté ostražitosti a nebrat věci naivně na lehkou váhu), tak po příjezdu domů zase nenápadně zhasla.

V nočním Portu se z letiště vybloudíme k nedalekému hostelu. Rozespale se ptáme nějakého uklízeče, říkám si, že ta portugalština je nějak moc podobná polštině… nu, až za pár dní mi dojde, že to byl asi Polák :))) Na mě a Sněhurku (protože ji vnímám jako krásnou princeznu, i když občas na hrášku, rozdávající krásnou pečující energii) už nezbylo v hostelu místo (pro svou ideální pozici byl hostel vybookovaný už měsíc před cestou), takže jdeme do „lesa“, který jsem našla přes Google maps. Les však není les, takže nakonec zakotvíme na zahrádce nějakého zahrádkáře. Vedle smrdí chcíplá vrána, nebo havran, nechápu, ale hlavička se mu válí opodál. Nic nás nerozhází. Smrad se nakonec usadí. Sněhurka zvládá dobrodružství bravurně, svítí jí očička nadšením. Spokojeně usínám, dneska jsme to zvládli.

Den první

Když jde ráno babča zahradnice v půl šesté kopat brambory, kouká na dvě spacákové housenky trochu nedůvěřivě, tak se vysoukam ven, aby viděla vlasy (zjištění, že jsem holka, většinou pomáhá). Nedůvěra se mění ve zděšení, rychle zjišťuje, jestli jsme v pořádku, a běží nám do domečku napsat papírek, že můžeme kempit na jejím pozemku, pak nám ještě  nabízí ošplouchnutí ve vodě ze sudu. Prostě pohádka!

Je brzo. Dobu do smluveného času setkání si krátíme kávou a čištěním zubů na záchodcích kavárny. Ostatní poutníci přijdou vymydlení a podávají nám housku se salámem a jogurt, které jsme si ještě v noci objednali, kdyby jim něco zbylo ze snídaně i pro nás, lesní nocležníky.

Jedem do Porta metrovlakem pro kredenc (credencial – poutnický průkaz umožňující spát za levno v ubytovnách a taky získat v Santiagu dekret, ale to se nás netýká, my máme nachystané trochu jiné Santiago). Chvíli si nerozumíme s místním automatem na lístky, ale pak zkusíme jiný a ten už je sdílnější.

Po návštěvě slavného kachličkového nádraží a katedráli Sé v Portu jsou z nás oficiálně peregriňos čili poutníci a naše kroky při pobřeží a přes řeku Ribeira doprovází vzdechy nad tím, jak je Porto krásné město se zvláštní specifickou atmosférou. Kupujeme pohledy, holky je posílají včas, já jako obvykle až v den odletu.

Asi hodinu zkoumáme sortiment místního supermarketu a batoh nám pro naše hladové oči ztěžkne hned o pět kilo. Ve skupině všechno trvá tak nějak dýl, ještě nejsme sesynchronizovaný.

Vláčkem se přesuneme až za industriální zónu Porta a zkoušíme ujít prvních pár kilometrů… Všechno v klidu. Květinka (protože pro mě je to prostě Květinka – odolná větru, občas se zakuklí, ale jinak plná slunce i zkušeností ke sdílení, roste divoce, ale i pravidelná péče jí prospívá) mizí v dáli, jak nabrala hned na začátek svoje tempo. Johanka s Růženkou se couraj vzadu, ale jakmile Johanka slyší slovo „moře“, zapíná turbomotor a žene nás všechny vpřed! Ani nemukáme a běžíme s ní. Abychom brzy zjistili, že od oceánu fičí a voda je ledová :))

Pobřeží je tady ale pěkné, jdeme po dřevěných chodnících písečnými dunami. Spíme v dolíku, v závětří. A normálně je nám zima!

Pro dnešní den to máme i s běháním po Portu nějakých 12 km.