Zastavila jsem u cesty, prošla kolem staré třešně a usadila se na mechovém polštářku s výhledem na šumavské pláně. Kouknu doprava, kouknu doleva. Jako bych čekala, že se tu mám s někým setkat.
Půl metru ode mě ležela užovka. Ptám se jí, zda je chcíplá. Nehýbala se. Nechtěla jsem jí děsit. Po dvaceti minutách tam pořád byla. Dělala mi společnost.
Kouknu na ní a s nadšením dítěte, které při schovce objeví rodiče schovaného pod stolem, vykřiknu: „Ty hérečko, teď jsi pohla hlavou! Já to viděla.“ A užovka se pomalu pomaličku dala do pohybu. Tak pomalu jak jen to šlo. Jako šnek. Říkala jsem si: „Užovky se neumí plazit rychleji?“ Nic jí nepopohnalo, žádný můj pohyb. Nebála se mě. Jakoby vyloženě čekala na mě – ona mi s trpělivostí tibetskýho mnicha předávala své moudro. A trochu při tom kroutila hlavou ze strany na stranu, jako by říkala: „Tak co. Už? Máš to?“ Kdyby uměla mrkat, tak by na mě jistě významně a výhrůžně zamrkala.
Soustředěně jsem pozorovala její záhyby, jak se jí tělo vlní v dokonalém rytmu. A pak to přišlo >>> Kam jde hlava, jde i celý tělo 🙂
Každá buňka užovky totiž musela následovat klikatou dráhu, kterou její hlava vybírala. Zbytek těla si to nemohl nikterak zkrátit, a tak se odevzdaně kroutil zvoleným směrem. Jen tu a tam zapracovala gravitace a užovku, jak klouzala z kopečka dolů, celou přeskládala do nového klikatého tvaru, který musel být pak nadále respektován stejným způsobem. Užovčí hlava co chvíli zpracovávala informace z prostředí svým citlivým jazýčkem.
Vlastně se neplazila, spíš ladně tančila mezi stébly. Co už jsem nemohla vidět, bylo, jestli ta hlava je řízena něčím, co přesahuje samotnou užovku. Nemohla jsem vidět vesmírného choreografa, ale ta ladnost byla jeho podpisem.
Nu a tak mě napadlo, že lidský jazýček, který vybírá směr (ať ten celoživotní, nebo jen ráno cestou do práce), někde ztratil holistickou citlivost a zůstala nám jen ta mlsnost, co nás žene vpřed „hlava nehlava“ (=buď příliš přemýšlím a zbytečně komplikuju anebo se chovám bezhlavě a… tak zbytečně komplikuju:)). A v obou případech nepovšimnutě míjím příležitosti, které by mě obohatily… protože jsem si „postavila hlavu“, přestala věřit a důvěřovat v toho božského učitele tance…
Ona touha není sama o sobě špatná nebo dobrá. Je to zdroj naší energie, pohybu a vývoje. Ale člověk taky nepije benzín, když chce dojet do Prahy. Člověk POUŽIJE benzín, aby dojel do Prahy… anebo do Berouna, když mu jeho vyšší citlivost řekne, že Beroun je pro něj teď to pravé ořechové. Nu. Anebo Srní 🙂
A do auta, které ho tam odveze jen nasedne, neztotožní se s ním (no, jak kdo vlastně:)
A pokud si můžu vybrat, jestli se budu plazit, nebo tančit. Mám vybráno 🙂