Olchon… Místo tak silné, že se z něj člověk nemůže vrátit stejný. Místo, které vás učiní lepším. Které vás naučí být lepším, pokornějším, smířlivějším… (a má k tomu své vlastní specifické prostředky:)) Ostatně jako celý Bajkal.
Jako vždy měl božský plánovač pro mě vše připravené. Řidič dodávky ukázal na sedadlo, které bylo proti směru jízdy, představila jsem si těch šest hodin terénem neterénem a ukázala jsem mu pantomimou zvracení a že „nie možno“. Chvíli se cukal, ale pak mu asi došlo, že nechce mít poblitý potahy a na poslední chvíli mě posadil do jiné dodávky. Tak nějak tuším, že tenhle drobný akt láskyplné péče o můj náhlý žaludek predikoval další průběh… Vedle na dvojsedačce seděla mladá maminka se dvěma dětmi. Asi čtyřletý chlapeček po mě okamžitě bezprostředně začal lézt, matka znervózněla, tak jsem jí uklidnila, že v pohodě. Nemluvili jsme, ale po dlouhé jízdě tam byla cítit určitá vzájemnost… neměla jsem moc vody, ale oni neměli žádnou, chlapeček začal kňourat, tak jsem se podělila, nerada vidím děti s nenaplněnými základními potřebami. Mašrutka (nebo maršutka, kdo ví) se vřítila do nočního osamělého města Khužir a osazenstvo začalo hlásit, kde chtějí vyložit. Neměla jsem tušení. A tak není skvělejšího okamžiku, než po osmi hodinách v dodávce, výměně pneumatiky, mrznutí v horách a zdlouhavém čekání na trajekt zastavit ve dvě v noci v potemnělém neznámém městě, a namísto namáhavého hledání pláže znovu střetnout další anděly a slyšet: „My palatka tiež. Welcome to our palatka, da?“ (palatka=stan). A tak jsem potkala Natašu s Olgou, jejich partnery a jejich děti, stala jsem se součástí jejich rodiny. Se vším všudy. I pravým ruským borščem. No a i tou vodkou, no :))
Olchonský duch působí dojmem lehce škodolibým, v podstatě nenechá na člověku nitku suchou. Řekla bych, že ta energie může pro slabší povahy být až děsivá. I ti ostrovní racci a vrány vydávají skřeky podobné výsměchu. Šamanská energie je tu drsná a nekompromisní, a přestože jsem žádného osobně nepotkala, cítila jsem, že jsme ve spojení, a to dokonce už dávno před mým odjezdem na cestu mi chodili do snů.
Ráno je celý ostrov v mlze, stejně jako celý den a dny následující, není nic vidět, takže ani neplánuju žádné výlety, vede mě to dovnitř, a tak mě čeká pár dní vnitřního zpovídání se, hledání a objevování.
Když mi Marek z druhé strany jezera napíše, že „mlha“ je dým z požárů, osvětluje mi tím, proč se po pár dnech na ostrově cítím, jak kdybych vykouřila deset krabiček cigaret. Nu, asi vykuřujeme a vyháníme démony, však si jich pár taky ještě pořád hýčkám…
V den odjezdu mi Marek píše, zda bych mu zjistila nějaké informace. Po několika telefonátech, komplikované anglicko-rusko-české komunikaci přes několik lidí nakonec zjišťuju… a sleduju, jak mi i nadále neustále cosi klade do cesty nějaké překážky. Rozbitý telefon, vypadlý signál, neexistující číslo… Začínám mít pocit, že ten ostrov je prokletý. Racci se řechtají – a tak se postavím do pozice pozorovatele, vidím svůj tlak věci řídit a tlačit, tak si prostě sednu na pařez a čekám… a duch Olchonu mně ve vizi zavede na velmi zvláštní místo… kde se postupně něco ve mně mění, uvolňuje, rozjasňuje… a pak zatímco čekáme v neuvěřitelně dlouhé frontě aut šest hodin na trajekt… už neprotestuju, vím, že mě ostrov nepustí, dokud to nepročistím… Když přejedeme na druhý břeh, následuje vlna euforie a uvolnění, je mi radostně, krásně, milostně… usnu a probudí mě křeče v břiše… Saša mi staví a já zvracím snad jako nikdy… nasednu zpět do auta… ujedeme půl kilometru a znovu… než dojedeme do Irkutsku, začnou se mi kroutit i střeva, cítím se jak omámená. Velká očista. Trvá to dlouho a je to intenzivní, takže to nebude tou včerejší rozlučkovou whisky, spíš dáreček na rozloučenou od bajkalského ducha. Naštěstí mi Saša rezervoval hostel. Opatrně se pokládám do postele, mám pokoj celý pro sebe (díky, božský plánovači!), nemám sílu si ani povlíknout peřinu, nesmím se hýbat, při každém pohybu se začnu dávit, mam teplotu. Ráno si platím další den, dostávám od recepční teploměr a nějaké prášky, … spím, bdím, blouzním… cítím se jak parním válcem přejetá…
Ale chápu, vnímám. Tohle byl nápis u šamanské skály: „Věnuj pozornost svým myšlenkám, stávají se z nich slova. Věnuj pozornost svým slovům, přecházejí v činy. Věnuj pozornost svým činům, stávají se z nich návyky. Věnuj pozornost svým návykům, stávají se tvou povahou. Věnuj pozornost své povaze, stává se tvým osudem.“ Lao-c’
O dva dny později se cítím fit, možná hlavně proto, že není co zvracet a vylučovat. Takže si koupím lístek na transibiřskou magistrálu, dojedu si „vibrátorem“ (zřejmě nemusím vysvětlovat, proč jsem irkutské tramvaji dala takové pojmenování…) do centra nakoupit nějaké jídlo, přeci jen 4 dny ve vlaku je doba dlouhá. Večer si dám první jídlo po dvou dnech a zjišťuju, že fakt ještě nejsem ok, bajkalská lochneska se zřejmě přestěhovala do mých střev a žaludku. Koukám smutně na nakoupené jídlo, … spíš to vypadá na 4denní půst (nebudu si nalhávat, tak trochu jsem si to přála). Jdu si do lékárny koupit nějakou medicínu, snažím se pantomimicky paní vysvětlit svůj sračkoblicí problém. Chvíli se dohadujeme a nakonec mi prodává nějaké platíčko prášků… udělám pár kroků směrem ke dveřím a uvědomím si, že mi něco nehraje… vrátím se a opakuji: „Já mnogo mnoho, já chašču stop.“ Paní se picne do čela a vytahuje z pultu platíčko jiné… prodala mi projímadlo. No, to by byl… průůůůser :))
Na nádraží jedu poměrně pozdě, jsem nervózní, protože vibrátor nepřijíždí. Nádražní hodiny ukazujou namísto 20:20 čas 15:20. Divný. Chodím po hale a hledám, z jakého nástupiště to jede, zeptat se nemůžu, protože nikdo nemluví anglicky, kurník, ještě aby mi to ujelo… Nakonec jdu do okénka a paní je zřejmě zvyklá, takže mi napíše, že vlak mi jede v noci v 1:45 (tedy 20:45 moskevského času, nikoliv irkutského:)) To se mi ještě nikdy nestalo, abych někam dorazila o pět hodin dříve… tak ještě, že to nebylo později…
Uchýlím se do nádražní restaurace, vedle sedí týpek s počítačem a zkouší internet, já mám heslo z vedlejší hospody, tak mu ho prozradím, což ho překvapí… hned se mi ptá, jestli cestuju sama… vím, kam to směřuje… achjo… vytáhnu svojí medicínu a prosím ho, zda by mi nepřeložil příbalový leták… pak si jdu po svým… asi za 20 minut mi navrhuje, že mi dá velké peníze, když s ním strávím noc… začnu se smát… zrovna jsem tomu týpkovi vysvětlila, že bleju a seru jak amina (nebo anima? :)… zvláštní… vůbec se mi to nedotklo… tak že by konečně to moje proklaté emoční jádro přitahující úchyly bylo rozpuštěné? … no, áleluja, i kdyby nebylo. Tahle moje reakce je pro mě samotnou velké vítězství…
Za chvilku šup na pojezd a za 4 dny jsem v Moskvě 🙂 Na závěr ještě slíbené fotky Irkutsku:
Ahoj Anamel,
nejdříve moc děkuji za pohled z Mongolska a velmi hezký a inspirativní pozdrav.
Pohled je nejen velmi hezký, ale vyzařuje i Tvou krásnou energii, protože mi ho pošťačka dala osobně a ještě jsme měly moc příjemnou debatu o cestování.
Jinak je úžasné, jak toto období transformace prožíváme podobně, protože je to fakt „očista dočista“ po všech stránkách.
Takže ještě jednou srdečně díky za pohled a Tvé sdílení z cesty a za to, že částečně můžeme prožívat cestu na dálku s Tebou.
Hodně zdaru, krásných lidských andělů na cestě a očistu už jenom co nejelegantnější přeje
Katka
Ahoj Katko, ty jsi taky takový krásný lidský anděl. Jsem ráda, že pohled se líbil a měl i své příjemné následky. Díky, že „cestujete“ se mnou, je fajn být ve spojení se světem „tam“ doma 🙂