Včera jsem si málem ukousla jazyk. Bylo to v zájmu zachování vlastní důstojnosti. Abych se nechovala jako moralistická paní učitelka ve škole, která dětem vysvětluje „tak milé děti, toto, jak se chováte, to je klasický případ xenofobie„.
Zvláště když těm „dětem“ je třebas čtyřicet a už měly dost šancí udělat si na svět vlastní názor namísto toho, aby si stále dokolečka potvrzovaly ten, který kdysi přijaly od těch, kteří je vychovávali…
Ale chápu, asi to bude mnou, asi jsem příliš naivní. Ale stejně asi budu raději vždycky ta, která je považována za naivku a idealistu – která věří, že můžeme žít dle základních lidských ideálů, ať už si je definujeme jakkoliv, byť ne vždy dokonale. Důležité je, že rafička našeho vnitřního kompasu k nim vnitřně neustále směřuje…
A čemu že to vlastně věřím? Že v práci se pracuje. Že laskavé srdce plodí laskavost. Že ochota a sounáležitost přináší prosperitu. Že v životě se žije a v lásce se miluje…