Jak jen charakterizovat období, kterým jsme prošli, v kterém se nacházíme a ke kterému směřujeme? Jedním slovem: Srdce. Srdce, které když nás přestane z-u-bož-ené honit a my jej začneme následovat, rozprostře ze sebe v našem poli zlatou zář. Aurea oceania… Zlatý oceán odrážející potenciál božství, z něhož se vynořují formy. Ú-čelíme… Vše, co se děje, děje se k uvědomění. Je důležité nesklouznout do role oběti. My jsme tvůrci.
Nečekané změny, hlava v kleštích, Duch na výsluní. Stěhování. Těhotenství. Cesty. Zvraty. Neplánované, nepřipravované, na rychlo. Překážky. Opravdu? Spíše osvobození. Spíše milost, která vstupuje do našich maličkých životů. A síla Ducha, který ví, že toto je ta cesta. To je červen. Vidím to všude kolem. Nepopírejme to, propírejme se tím!
Na té lidské úrovni se setkáváme s vlastní myslí, doslova nám v hlavě rupe, jak pod tlakem jsme nuceni změnit své uvažování. Vidíme, jak nám neprospívá, to v nás aktivuje odhodlání – Já se chci změnit! Je dokonce možné, že zcela jasně vidíme, že nám hlava a její obsah brání v tom, aby se věci rozhýbaly, tak jak cítíme, že je jejich potenciál se rozhýbat, abychom věci přicházející a odcházející vnímali jako opravdové požehnání. Nutno se podívat na celoživotní přesvědčení – kurník, jak je možné, že uvnitř je pořád ten pocit bezcennosti a bezmoci? Nu, berme to s humorem. Nechejme tu bezcennost a nehodnotu a nedostatečnost plavat na hladině svého vědomí. Je to osvěžující – oh, má božská bezcennosti!!
Toto je doba, kdy se učíme chodit po hladině. To je pravý význam podobenství o Ježíšovi! Aktivujeme svého vnitřního mistra, který své emoce využívá k zázrakům… Buď chodíme po hladině, nebo se topíme!
Břímě ženy, rámě muže. Za poslední týdny jsem zjistila několik neuvěřitelných věcí. Že jsem holčička. Že jsem slabá. A že slabost je jen špatně interpretovaný dar ženské síly. Citlivosti. Jsem slabá fyzicky, nedokážu si otevřít plechovku, nemám v rukách sílu, cítím se bezmocná vůči vnějšímu světu – dokážu vymyslet způsoby, jak se do té plechovky dostat, ale tím využívám mužský princip a najednou je ve mně mnohem méně prostoru pro Ženu, bolí mě to a já se před tou bolestí uzavírám – celé roky, celá desetiletí… Co se stane, když požádám Muže, aby mi pomohl? Jeho oči se rozzáří, možná se i trochu lekne té důvěry (protože i já se jí leknu), obě naše srdce se otevřou a prostoupí nás nekonečná láska. To je dar mé slabosti, díky němuž rozkvétám do něhy a krásy. Je to spouštěč hrdinství, svět je znovu bezpečný a je to ráj na zemi… Jsem slabá také psychicky. Bojuju se světem, v němž se necítím jako žena dobře, neumím vydělávat peníze, neumím směřovat. Mohu tyto schopnosti aktivovat, ale vyhasíná tím můj plamen. Dohořívám… Co se stane, když se k tomu při-znám? Jaká cesta se mi otevře? Nedokážu říct. Děje se to. Uvidíme… Jsem slabá, proto Jsem… ach, bože… jsem síla Lásky! Jsem život sám ve své přirozenosti…
Máte rádi mé texty? Objednejte si letní speciál Wild w@nderer, 33 stran plných uvědomění, humoru i praktických tipů, za 88 Kč na e-shopu.
Ach Anamelko,jak ty umíš pojmenovat nepojmenovatelné!Jak my ženy hrdinky dnů minulých popíráme slabost a snažíme se vyrovnat nevyrovnatelnému-muži s jeho sílou a jinými dary a odhazujeme ty dary své,abychom jako zhanobené se plazily světem bez uznání!Jak těžké je si přiznat slabost a pochopit že není slabost či síla,je to jen úhel pohledu…vždyť voda kámen vyhloubí,tak kde je slabost,kde síla?
Moje maminka měla jedno hezké úsloví: Dámě se neodporuje,dámě se vyhoví 🙂
Tak krásné dny plné cestování všem..vesmírem
I*
Srdéčko, děkuju za reakci, vždycky potěší!! … to moudro maminky řeknu svému spolucestovateli – aby měl jasno 😀