Andělíčkové kolem mě poletovali celý den, abych se do Biškeku dostala bez zbytečného stresu, však jsem jim dala jasné zadání – žádné hraniční situace, toho už bylo v minulosti dost. Nešlo ani tak o anděli – jako o vnitřní rozhodnutí pramenící z lásky k sobě. To, že jsem si den před odjezdem vyrazila sjet Otavu, byl docela úlet, což mi došlo, až když jsem se v sobotu večer bezvládně únavou sesunula doma na židli a před sebou měla hromadu ke sbalení na cestu a dalších několik hromad ještě k vystěhování z bytu. Nicméně pořád jsem se držela hesla – hlavně v pohodě a v klidu. Prostě jsem si poskládala priority a ze seznamu, co „musím“ udělat před odjezdem, vybrala jen to nejnutnější.
V den odletu příjemná hodinka spánku a byt vystěhovaný. Palec nahoru, ale tělo hlásá game over, výhodou je, že nemá energii se stresovat. Velkou záhadou je, jaktože se v mém bytě vyskytly dvě krabice dokonalých rozměrů pasujících na sebe tak, aby pojaly všechny věci a zároveň součet délky jejich stran nepřesáhl povolené limity (153 cm z povolených 158). I přes zdržovačky na cestě jsem na letišti včas tak akorát, abych zůstala v klidu. Fronta tuhle, fronta támhle. Váha zavazadla perfektních 19,8 kg z limitu 20 kg. A veselé zážitky z letištního zákulisí. Jak mi to hezky zabalili, tak mi to security zase hezky rozbalili. „Slečno, vy tam máte nějaký bombičky?“ – „Ne, ne, to je lepidlo na kola na motorku, já jsem se ptala a říkali: naprosto bezpečný, do letadla jako dělaný.“ (skoro jsem o tom byla sama přesvědčená:)) Chvilku se dohadovali a nakonec se rozhodli, že mi nevěří (nemůžu se jim divit) a požádali mě o rozbalení krabice. Vzali si bombičky, a když viděli můj trochu vyděšený pohled na hodinky, jali se alespoň s velkou péčí o mou psychiku pobíhat kolem mého zavazadla s lepenkou, nůžkami a folií a ujišťovali mě, že zavazadlo vrátí do původního stavu, let stihnu, ale že bombičky mi vrátit nemůžou. Ujistila jsem je tedy zvesela, že si na ně jistě vzpomenu, když v Asii píchnem.
Ranní jízda taxíkem, vycházející slunce odrážející se od vrcholků zasněžených hor a z rádia na plné koule I make you craaaazy, you make me crazy (což mě nutí přemýšlet o tom, jakou nohou s Markem vyrazíme na cestu)… a ty nejlepší hity 90 let. To bylo kyrgyzské uvítání. Asi jsem cestovala časem trochu zpět do světa, ve kterém mi říkají djevuška Džana. Řidič se mě ptá, jaktože nemluvím rusky, když vypadám jak Ruska a mám ruské jméno, říkám mu, že babuška bola Ruska, vysvětlovat mu, že to byl dědeček a ještě hodně pra pra pra se mi nechce.
Čekáme na vízum do Tajikistánu a papír, že můžeme do pohoří Pamír, takže povinný odpočinek a aklimatizace…
Takže od nynějška The journey is my home. (Cesta je můj domov) Ještě přikládám fotografii energetického znaku trojjedinosti (Triniti), který jsme dva dny před odjezdem vyfotili pod lípou na Vyšehradě, když jsme se bavili o tom, že v kořenech české kre se ukrývá velká slovanská moudrost, která postupně vystoupá a ukáže své poklady.