Poslat někoho v hádce do kopru? Zůstat v práci, která mne stresuje? Dát si něco dobrého, když vím, že po tom tloustnu atd. Život nás staví před mnohé ano/ne volby.
Jak se k té nejednoznačnosti máme postavit – jak rozpoznat, co je zdravý rozum, co jsou zbytečné obavy, co intuice a náš osobní osud (jímž je třeba projít k naplnění svého bytí)?
Jednoduše řečeno, co je láska a co je absence lásky…
Sama jsem si v životě prožila mnoho polarit a přemostila je. Vyústily v netradiční chápání života, toho mého kousku reality. Dnes vím, že každá volba je správná, když ji za správnou považuju v přítomnosti a bude jí za vhodnou považovat i mé budoucí já : ).
Každý z nás si občas tváří tvář jakoby jednoznačně dobro-zlému světu připadá bezmocně. A každý z nás jej tu a tam sám maluje též černo-bíle.
U lidí zatížených traumaty – o nichž obvykle nevěd(om)í, jen žijí svůj boj – se setkávám se zvláštním jevem – jako bych se měla přiklonit na stranu mluvčího, taky si postěžovat, potvrdit jeho realitu, hodit si s ním hovínko – aby se se mnou cítil bezpečně.
V opačném případě jsem považována za nepřítele – toho oni, jiného než my.
Znáte to? Určitě to znáte taky, z obou stran: )
To je odvrácená strana neustále se rozšiřujícího pohledu na život, kdy už není tak snadné se k něčemu jednoznačně přiklonit – nezapadáte ani tam, ani tam.
[spacer height=“10px“]
Ani černí, ani bílí
[spacer height=“10px“]
Dokážete argumentovat pro obě strany, varianty, jste nestranní a tudíž vyhnanci – respektive umíte se přiklonit, mít názor, rozhodnout se, v jazyce světa – „zvolit si stranu“, ale už nikdy to nezvládnete absolutně bezvýhradně a s odmítnutím pochopit i realitu druhé strany/volby – tohle je okno vědomí, které už prostě zavřít nejde.
Pravděpodobně proto občas propadáte bezmoci a sebelítosti, hm? Já tedy ano.
Ale asi už i víte, že to, že na vás ostatní útočí tlaky, které vás mají zařadit, nebolí (tolik), když jste v jemnosti k sobě sama a svému pocitu oddělenosti (protože je to jen jiná forma toho oni a my).
Totiž – lidé se cítí ohroženi, jen když bojujete za nestrannost :)) To je krásný a opravdu humorný paradox.
Takže tedy pozor – možná neposuzujete vertikálně (černá a bílá), ale prozkoumejte horizontální soudy – straníci vs. nestraníci. Protože pak v komunikaci cítíte stejné ohrožení. A aktivujete obranné mechanismy své i druhého. Možná posuzujete posuzující? Uzavíráte se uzavřeným lidem? Jste bezcitní k bezcitným? Cítíte sebelítost, že musíte být v přítomnosti sebelítostivých?
Já (u)bývám též bojovník středu. Jsem tedy často v nemilosti lidí, ale častěji v milosti života ♥
Takže pokud toužíte po porozumění a přijetí všech (nebo naopak dokonalé vaší svatosti v jednotě se vším), které ovšem jen MAJÍ ukončit vaši bolest, dál už radši nečtěte.
(samozřejmě že časem přijde i to… po nezbytné a tisíckrát opakované a protahované renovaci vaší osobnosti začnete potkávat své hejno, svůj účel, i své zdroje – v jazyce genových klíčů – svůj fraktál… ale vašemu maličkému já to bude připadat jako věčnost, trest, exil, bezvětří a obrovská křivda životem na vás páchaná)
Předtím se nejspíš setkáte se vší škálou pocitů, od izolace po sjednocení s životem, přes výjimečnost až po pocit vlastní ohavné ošklivosti.
[spacer height=“10px“]Potřebujeme stabilitu na to, stát si za svými volbami[spacer height=“10px“]
Být vnímavý vůči mnoha tvářím světa má tedy i ten zvláštní efekt – jistou obezřetnost v rozhodování (no dobře, někdy až neschopnost se rozhodovat). Ne nadarmo se říká – mít na něco koule – třeba na to, zvolit si na základě své vnitřní (božské) integrity něco, zatímco celý svět dělá opak. Je to maskulinní kvalita, a k životní spokojenosti ji potřebují jak muži, tak ženy.
Zkusili jste si stát někdy mimo „stádo“? Stát v kostele, zatímco ostatní klečí. Ne v rebelii, ale tiché pokoře, která vám náhle vyšla ze srdce?
Zkrátka jste cítili, že v tu chvíli je to největší projev vaší lásky a pokory, zatímco ostatní to vnímají jako projev největší nepokory.
Zkusili jste si projevit soucit k někomu, koho všichni odsuzují; nebo podotknout něco u někoho, koho všichni považují za vzor ctnosti a (pro vás falešné) morálky (protože vy jste zavnímali i tu jeho zkaženou část, kterou se mu podařilo skrýt před světem, jež se sám topí ve falešnosti)?
Tak asi víte, o čem mluvím. Je to umění žít paradoxy. Žít je ladně a bez sebelítosti. Žít je bez pocitu, že jste oběť a jediný vidoucí. Žít je s jemností a láskyplným přijetím své životní konstelace.
Photo by Tobias Bjørkli from Pexels
Zde je vhodné upozornit, že je-li někdo citlivý, neznamená, že je povinen s druhým zacházet v rukavičkách a opatrně obcházet jeho bolístky.
Naopak – právě díky své citlivosti bude reagovat na uzavřenosti druhých : )) Citlivý člověk, který není pevný ve znalosti sebe, vlaje jako závoj, a tak ho život využívá, aby hrál zrcadlo – a dotyčný tento bolestný sebe-znásilňovací vzorec ani nevnímá (o tom zas někdy příště, tenhle článek je už dost dlouhý : ).
Tedy má(te jako) stabilní cíťa taky možnost (a právo!) někoho vyhejtovat (opustit, nasrat, zklamat…). Jen u toho dává na misky vah mnohem více aspektů než zabedněnec (jaké to krásné slovo : ).
A musí pevněji stát v sobě, až přijde protiútok. Nejspíš zůstane v nemilosti jednoho člověka, ale může to být právě jeho cesta k té vyšší milosti.
Pevné rozhodnutí ukotvené v nitru je tedy velké kouzlo, které dokáže činit zázraky.
Ale ještě větší koule potřebujete na to, své volby plynule a návazně měnit, když objevíte další kousek skládačky! Ano, nyní je správné zůstat v této práci (vztahu, situaci, emoci, názoru, postoji…) – stručně a fakticky pochopit, odkud ve mně pramení má bolest. Ano, nyní cítím kompletnost a plně v sobě cítím lásky-plnost, je čas odejít…
To vše v respektu k sobě sama a důstojnosti. A kvalitu jemnosti zpětně prociťujete i do situací, kde vám to „zas ujelo“, ať do role oběti, nebo agresora.
Rozhodnutí je tedy proces kombinující uvědomění – strávení oné skladby sebe-učebních lekcí dané volby, která se před nás staví – a správné načasování. O tom je ostatně nová kniha Richarda Rudda (Umění kontemplace – cestou jemnosti k celistvosti a prosperitě)
(samozřejmě jsou situace, kde se sto tisíc lidí shodne, co je správné a co ne, a přesto je jeden, který svou deviantní volbu považuje za nutnou, třeba pedofil, ale já v tomto článku píšu o situacích běžného každodenního života).
A tady to utnu, ať to není moc dlouhé. Tedy závěr, který jste slyšet asi nechtěli, ale uleví vám : )
[spacer height=“10px“]Jak poznáte, že jsou vaše rozhodnutí správná?[spacer height=“10px“]
Nepoznáte : ) Ono to nebývá jednoznačné – záleží, která část vás samotných to posuzuje (opustit dobře placenou práci oživí vaši část toužící po kreativní svobodě, ale bude u toho trpět vaše část požadující stabilní zabezpečení) – viz můj kurz Vnitřní manipulátoři a inspirátoři.
Jsme bytosti plné rozporů. Jsme odrazem světa a nastolujeme harmonii v sobě, jako předobraz světu. Naše volby mívají vždycky nějaká pro a proti, takže ať zvolíme jakkoli:
Bude to vždy blbě a bude to vždy dobře : ) Proto ve výsledku záleží, pro co se ve svém širokém záběru rozhodnete VY a za čím si budete stát – dlouhodobě.
Někdy rozhodnutí, dlouho vnímaná jako špatná, vedou překvapivě k dobrým věcem a pak se to zas otočí špatným směrem, pak se zase ukáže další střípek, který potvrdí, že všechno je opravdu správně a tak dokolečka dokola.
Já jsem optimista a věřím, že vše končí dobře – a pokud to není dobré, ještě to neskončilo : )